Zeman a kníže, čili Rusko-rakousko-uherská feudálně banánová republika

12. 1. 2013 / Karel Dolejší

Před nějakým časem mi kamarádka líčila dojmy z návratu do své vlasti: "Přijela jsem po roce domů a zjistila, že se z mé země mezitím stala monarchie."

Přirozeně malinko přeháněla. Návrat představitele sasko-cobursko-gothajské dynastie dosazené v 19. století Němci k moci v Bulharsku nakonec nebyl tak dramatický a ani neměl přílišného trvání. Car Simeon II. vykonával funkci premiéra v letech 2001-2005, poté ho vystřídal socialista Stanišev narozený na Ukrajině.

Balkánské státy bývaly po ruské intervenci do někdejší evropské části osmanského impéria víceméně státy loutkovými a o tom, kdo v nich povládne, se vlastně rozhodovalo mimo jejich území - totiž v hlavním městě té velmoci, která právě měla v regionu navrch. Bulhaři či Srbové dostávali vládce ani ne tak podle toho, co si sami představovali, jako podle toho, co jim bylo v zahraničí předem vybráno, že mají chtít. První bulharský kníže Alexandr I. z rodu Battenbergů spřízněný s ruským carem Alexandrem II. znamenal dočasné vítězství ruského vlivu ve sporu s ostatními evropskými mocnostmi, kdežto nástupci z rodu sasko-cobursko-gothajského pomalu salámovali změnu orientace ve prospěch sílícího Německa. Postupně se stali symbolem této orientace, a to se vlastně týká i Simeona.

To u nás, v České republice, a ještě navíc dnes, to přirozeně vypadá docela jinak. Do druhého kola prezidentské volby se probojoval kandidát vybavený penězi ruského Lukoilu a poměrně těsně za ním zaostal druhý, jehož sympatizující německý tisk soustavně uvádí plným šlechtickým titulem, v dobách první čs. republiky zakázaným. Jeden je Zeman a druhý kníže, jeden opilec a druhý ospalec. Lidé v průzkumech uvádějí bezprecedentní míru nespokojenosti s řízením českého státu a vyjadřují i bezprecedentní nedůvěru vůči současné vládě, do druhého kola prezidentské volby však poslali dva rutinérské politické dinosaury, kteří mají oba na vzniku současného marasmu osobně lví podíl. Nu což - kdo chce kam, až se ucho utrhne.

Ještě štěstí, že je Česká republika v Evropě, říkají někteří. Ta aspoň zajistí, že se tu v politice nebudou dít věci vysloveně příšerné, ale jen takové, co jsou strašné nanejvýš tak trochu.

Jenže tento stát neleží na žádné zemské kře, která by s ním po žhavém magmatu rekordně rychle putovala od jednoho kontinentu k druhému. Vždy jsme byli evropským státem a to co se tu dělo k Evropě patří zrovna tak, jako žhavé novinky z Berlína, Paříže či Říma.

Ostatně výše zmíněné Bulharsko střídající dynastie podle očekávání evropských mocností je na tom nachlup stejně.

Jedinou významnější změnu tedy reprezentuje fakt, že Česká republika už nepatří do okrajové oblasti zóny průmyslově vyspělých států kontinentu a začíná tedy namísto střední Evropy stále více připomínat Balkán.

0
Vytisknout
11955

Diskuse

Obsah vydání | 15. 1. 2013