Přímá volba prezidenta je velmi cenná: ukazuje na nedospělost české občanské společnosti

Český prezident jako bůh otec

14. 1. 2013 / Bohumil Kartous

Jak je možné, že nikdo nekritizuje to, že Karel Schwarzenberg schvaluje uplácení politických partnerů či soupeřů jako běžnou věc? Že je mu jedno, jestli lidé z jím vedené strany prokazují transparentně, jak nabyli majetek? Že je jako předseda strany i ministr zahraničí pouze figurkou bez reálného výkonu těchto funkcí? Že nebude schopen vykonávat úřad, protože na to nemá kondici, a že tedy za něj budou jeho povinnosti vykonávat jiní, nevolení?

Přímá volba je po všech stránkách pozitivním přínosem pro rozvoj demokracie. I přesto, že poukazuje na evidentní infantilitu a bizarnost demokracie, která se tu více než dvacet let rodí. Z jejího průběhu a výsledku lze dobře diagnostikovat, jakými nemocemi občanská společnost trpí a kde se nalézají její slabiny. Tou první, už několikráte zmiňovanou, je vysoká závislost na mediálním diktátu. Tou druhou "dětskou nemocí" je nedostatečná emancipace české občanské společnosti, která evokuje v lidech potřebu zcela iracionálních tužeb, jejichž výsledný odraz (v tomto případě prezidentští kandidáti) je více méně humornou variací mýtických archetypů. V případě volby českého prezidenta je to vidina a potřeba starce ztělesňujícího archetyp otce, jemuž je vše odpouštěno, neboť co činí, dobře činí. I kdyby to byla sebevětší pitomost.

Přímá volba prezidenta je velmi cenným studijním a diagnostickým materiálem, z nějž je možné abstrahovat významné rysy charakterizující její stav. Z toho, co se událo, lze vyčíst, že česká veřejná scéna je pod trvalým tlakem médií, která si i po více než dvaceti letech od demokratizace zachovávají propagandistické návyky. Ty jsou v době totality vcelku čitelné pro každého, kdo pochopil, že média jsou jen prodlouženou rukou diktatury.

V době, kdy tato vazba jasná není, je to s jejich identifikací daleko složitější. Ačkoliv česká média jsou vesměs stran svých preferencí relativně dobře čitelná, je k tomu třeba určité mediální gramotnosti, která zejména normalizačním generacím chybí (a ty současné nikdo cíleně tento kritický odstup neučí).

Schopnost rozeznat manipulaci navíc ztěžuje i fakt vytrvalého popírání českých médií, že by svými čtenáři manipulovala ve prospěch svých agend, byť jsou tyto manipulace tak prokazatelné, jako v případě serveru iDnes.cz a nepřiznané podpory Karla Schwarzenberga.

Navíc se česká mediální scéna dostala do fáze, kdy některá média popírají svou podstatu spočívající v poskytování nezávislých informací a otevřeně deklarují svou neobjektivitu a snahu podpořit konkrétní politickou kauzu, jako v případě serverů Aktuálně.cz, Hospodářských novin a MF Dnes.

Propagandistická taktika může být, paradoxně, velmi pozitivně přijímána čtenáři, pokud většina z nich je ochotna akceptovat fakt, že dané médium ustoupilo od nezávislosti a de facto se nechalo vtáhnout do politické kampaně, samozřejmě na straně jejich "hrdiny".

Nejsem si úplně jist tím, že média, která se postavila na stranu parciálních politických zájmů, skutečně sledují pouze ti, kdo takové jednání schvalují. Zato jsem téměř přesvědčen o tom, že konverze voličů Karla Schwarzenberga a konzumentů těchto médií je úplná.

Naprostý nedostatek kritiky zcela zřetelných nedostatků vzájemně chtěného kandidáta je v rámci takového vztahu přehlížen jako něco, co do "fan klubu" nepatří.

Skutečně, prezidentská volba sklouzla do jakéhosi druhu fanouškovství, ne nepodobnému tomu sportovnímu. Karel Schwarzenberg se pro řadu lidí (a médií) stal celebritou svého druhu, někým, kdo činí pouze dobře a moudře.

Byť vyslovuje názory z jiných úst neakceptovatelné a vykonává, či spíše ve své nemohoucnosti re-prezentuje, velmi pochybnou politiku, kritika se mu vyhýbá a pokud na ni dojde, zdá se být pro fanoušky nepodstatná.

Jak už bylo několikrát řečeno jinde, Miloš Zeman je médii (a pochopitelně zejména těmi, která urážel a která podporují protikandidáta) daleko více kritizován. To je naprosto v pořádku, ta kritika je často na místě, řada Zemanových názorů je podobně znepokojujících, jako v případě současného nájemníka Hradu.

Ale proč totéž nedoprovází Schwarzenberga? Co ho z podstatné kritiky vymaňuje? Jak je možné, že nikdo nekritizuje to, že Karel Schwarzenberg schvaluje uplácení politických partnerů či soupeřů jako běžnou věc? Že je mu jedno, jestli lidé z jím vedené strany prokazují transparentně, jak nabyli majetek? Že je jako předseda strany i ministr zahraničí pouze figurkou bez reálného výkonu těchto funkcí? Že nebude schopen vykonávat úřad, protože na to nemá kondici, a že tedy za něj budou jeho povinnosti vykonávat jiní, nevolení?

Odmítání této kritiky je absurdní a dělá z "Karlových" voličů (všimněte si té předstírané familiérnosti) nepřemýšlející sdružení přátel, nikoliv sebevědomé občany.

A nyní k archetypu, který oba kandidáti, svorně -- představují, ve svébytné a trochu komické podobě. Ačkoliv oba poskytují dost rozdílný obraz, jeden významný a rozhodující prvek mají společný. Oba vesměs, každý pro své vlastní voliče, představují onoho "tatíčka", který je buď hodný, ba roztomilý, a který se sám nikdy nedopouští zlého, natož aby měl zlých úmyslů, nebo je naopak trestající a mstící nevinné a bezbranné oběti současnosti.

Asi tak se liší tatíčkovství schwarzenbergovské a zemanovské. V každém případě bude příštím českým prezidentem "bůh otec", nebo alespoň jeho kulturně modifikovaná verze, protože většina národa si to tak při své první volbě prezidenta přála.

Jak v případě Schwarzenbergových, tak i v případě Zemanových voličů dochází k částečné slepotě, kterou vůči svým vyvoleným zaujímají.

Jak je to možné? Jak je možné, že si nepřipouštějí skutečnost, že oba jsou daleko větším nebezpečím než potenciálním přínosem, jeden svou otevřenou xenofobií a druhý tím, že bude pouze přívětivou tváří úřadu, který ve skutečnosti budou vykonávat jiní?

Jak je možné, že do prezidentské volby promlouvá tak vysoká míra iracionality?

Je vysoce pravděpodobné, že asociace velké části české společnosti ve vztahu k symbolice prezidenta je prostě výrazně emocionální. Většině evidentně nezáleží na následcích volby, na konsekvencích vyplývajících z toho, jak bude příští prezident (ne)naplňovat svoje pětileté funkční období. Rozhodující je projekce určitého archetypu do konkrétních postav.

Skutečně není náhodou, že prezidentem bude geront s výrazně "otcovskými" rysy (jak výrazně se snažil Zeman ukázat se jako "odpovědný otec"!), jehož moudrost a dobrota, případně moc potrestat páchané bezpráví, nejsou odvozovány od skutečnosti, ale od obrazu derivovaného z médií.

Potřeba otce, tedy potřeba řádu a ochrany, vyplývá pravděpodobně z toho, že společnost je vnitřně významně rozklížená, a ačkoliv uznává institucionalizaci určitých pravidel, vnitřně jim nedůvěřuje.

O nastolení řádu se tak snaží alespoň symbolicky, v podobě instalace "otce" do prezidentského úřadu, přičemž se podílí na vytváření bizarního kultu osobnosti, což se, vzhledem k absenci oprávněné kritiky, projevuje zejména u "Karla".

Nedospělá společnost vyžaduje otcovské opatrovnictví, což znamená, že musí projít ještě velký kus cesty k tomu, aby se o ní dalo mluvit jako o společnosti svéprávných a nezávislých občanů. Je to na hodně dlouho a cíl bude asi stále daleko, nicméně jiná cesta než vystavovat ji dalším rozhodnutím a volbám není.

0
Vytisknout
11347

Diskuse

Obsah vydání | 16. 1. 2013