Ubohost a reflektovaná ubohost české levice

16. 1. 2013 / Karel Dolejší

Miloš Zeman tvrdí, že ve druhém kole prezidentských voleb půjde o "klasický souboj, na který jsou ve všech demokratických zemích zvyklí. Souboj mezi pravicovým a levicovým kandidátem." Martin Hekrdla bere toto tvrzení zcela nekriticky a na jeho základě obratem rozpřádá úvahu, v níž jen tak mimochodem stihne namlátit klackem "postmodernistům", Patočkovi i Dienstbierovi. A přitom je postavena na úplně chybném předpokladu.

Hekrdla se otírá o postmodernismus, když napadá Schwarzenbergův pokus smazat pravolevou diferenci. Co je na Schwarzenbergovi případně postmoderního, to by ovšem bylo třeba teprve dokázat; od Hekrdly nic takového nečekejme, používá přece výraz "postmodernismus" jednoduše jako jednu z vůbec nejsprostších nadávek.

Rozlišování na pravici a levici je podle Hekrdly jaksi "self-evident", není na něm nic ke zkoumání - pravice hájí privilegia, levice rovnost. Jenomže kampak nám v tomto dělení zapadá notoricky známé blábolení Miloše Zemana o nenapravitelné duševní méněcennosti podstatné části české populace? Kam zapadá jeho protiromský rasismus a antiislamismus? Hájí snad tímto způsobem Zeman rovnost? Asi sotva. Jeho údajně samozřejmá levicovost je ve skutečnosti čímsi velmi pochybným, to však zůstává zcela mimo zorný úhel Hekrdlovy úvahy. Zeman je Hekrdlova slepá skvrna, stejně jako levopravé dělení, o němž je v jeho textech zakázáno kriticky uvažovat.

Uvnitř ČSSD aktuálně probíhá ostrý vnitrostranický boj. Dělících os je hned několik, nicméně jednu z těch nejdůležitějších představuje pomyslná osa "levicově liberální pražský intelektuál - manuálně pracující z regionu". Skřípe to už dlouho. Oblíbenci manuálních veřejně prezentují takové těžko stravitelné věci, jako například zálibu v hudební produkci Daniela Landy, a starají se hlavně o byrokratický provoz a statisticky vykazatelné finanční veličiny, kdežto intelektuálové řeší vesměs takové "nehmatatelné" věci jako korupce a veřejné blaho. Hekrdla si bere na mušku nepříliš inteligentní nápad některých Dienstbierových příznivců kolem Jakuba Patočky rozbít stranu na českou die Linke a starou sociální demokracii etablovaných kmotrů. Podle něj jsou lidé kolem Dienstbiera "ideologové" a dopouštějí se smrtelného hříchu, když Zemanovi upírají levicovost. Jenže kde se asi tihle neposlušní v ČSSD vůbec vzali?

Strašlivá postmoderna, která je podle některých údajně zcela slepá k sociální realitě, reflektuje ve skutečnosti změny v sociální struktuře pozdně kapitalistické společnosti asi tak o tři řády přesněji než deset Hekrdlů. Pod tlakem výzkumů sociální stratifikace opustila osvícenskou utopii budoucího homogenního publika a uznává, že publikum aktuálně homogenní není a možná nikdy nebude. Jedním z klíčových pojmů je zde "dvojí kódování", tzn. zásada, že úspěšné veřejné sdělení ve společnosti, kterou nikdo nesemlel na masovém mlýnku a nenadělal z ní sekanou, musí promlouvat jak k "elitě", tak k "lidu".

V probíhající diskusi o nápadu patočkovců "bolševizovat" ČSSD napsal Milan Hanys: "ČSSD potřebuje osobnosti jako je Dienstbier i takové jako je - neříkám to příliš rád - třeba Škromach. Zkrátka takové ty bodré chlapíky, kteří dovedou získat hlasy v tradičních voličských skupinách sociální demokracie. Žádný další subjekt vedle KSČM a ČSSD prostě nemá šanci, i kdyby ho vedl J. Dienstbier s partou nebeských andělů. Podpora městských liberálů, které Dienstbier může oslovovat, je velmi nestálá. Ti jsou velmi nároční a podporu straně odejmou, kdykoli se jim jen trochu znelíbí. ČSSD, chce-li být hlavní silou na levici, musí tedy uspokojit intelektuály jako je Jakub Patočka i dělníky z ostravsko-karvinska."

Hekrdlu to patrně šokuje, nicméně postmoderně zde neuvažuje skupina kolem Patočky, ale právě Hanys. Ve strukturovaném společenství, které lze homogenizovat jedině za cenu teroru, volí stejný postup, jaký ve své produkci volil už dávno "postmodernista" William Shakespeare: Mám-li dány různorodé skupiny s odlišným vkusem, musím vždy nabídnout každému něco, "dva v jednom", nikoliv jednu z nich očernit, označit za kacíře, vyloučit, odstranit, zlikvidovat, protože si dovolila nebýt homogenní s ostatními a nedejbože třeba nesouhlasit i s tím, jaké ultrapravicové videoklipy si Škromach věší do facebookového profilu.

Miloš Zeman nikdy nebyl levicovou postavou. Počátkem 90. let vstoupil na veřejnou scénu a definoval se sám jako... liberál. Teprve když pochopil, že Horákovo vedení ČSSD je zcela impotentní, postačí mu tuto stranu převzít a zrušit tabu vůči kritice Václava Klause, začal vystupovat víceméně jako sociální demokrat. To mu pak vydrželo přesně do chvíle, kdy s Klausem, proti němuž se celou dobu vymezoval, uzavřel opoziční smlouvu. Dnes Zemana Klaus podporuje, podporuje ho i Klausův systemizovaný xenofob Bartoš a jeho zahraničněpolitické názory chválí Roman Joch. Ejhle, samozřejmá "tradiční" levice...

V Hegelově logice má výraz "reflexe" různé významy podle toho, ke kterému kontextu se zrovna vztahuje. Ve sféře neorganické přírody proto znamená prosté reprodukování vzorců vtištěných věcem jinými, které na ně vyvíjejí svůj vliv. V organické přírodě je už reflexe aktivním procesem adaptace k daným podmínkám.

Reflexe, kterou předvádí Hekrdla, je ve skutečnosti zcela pasivní proces. Konzervuje předpoklady, nad kterými programově vůbec nehodlá uvažovat a zdůvodňovat je - například, že Zeman je levicový kandidát - mechanicky subsumuje opozici Zeman-Schwarzenberg pod "tradiční levo-pravé dělení" a vzteká se na každého, kdo si dovolí tuto primitivní údajnou jednovrstevnatost narušit poukazem na fakt, že věci jsou složitější a Zemanův nárokovaný monopol na levicovost při bližším zkoumání neobstojí.

Jestliže je v danou chvíli Zeman tváří, kterou na sebe vzala ubohost a rozpolcenost programově vyprázdněné a bezradné české levice, Hekrdla právě z ní chce udělat nekritizovatelnou normu levicovosti, odmítá o povaze Zemanovy levicovosti diskutovat (kdo to dělá, je podle něj "ideolog"), a vzhledem k aktuální strejcovské ubohosti zemanismu postuluje jako závaznou normu levicové žurnalistiky mechanicky reflektovanou ubohost.

0
Vytisknout
14888

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2013