V politice dnes dominuje polarita "moderní/postmoderní"

17. 1. 2013 / Jan Komrska

Pan Dolejší ve své recenzi 'Ubohost a reflektovaná ubohost české levice' doslova zpohlavkoval Martina Hekrdlu, mimochodem jednoho z té hrstky žurnalistů, které ještě pořád upřímně zajímá osud běžného člověka v Čechách. Pan Dolejší obvykle (postmoderně) nic neradí a nepodsouvá, tentokrát ovšem doporučuje postmoderně reflektovat změny v sociální struktuře voličstva a přizpůsobit jim nabídku. Otázkou je, zda toto "dvojí kódování" můžeme číst v daném kontextu jinak, než jako jednu další strategii populismu, která doufá v zisk za cenu zpochybnění osobní/stranické integrity, potažmo konzistence sdělení. O to se nyní koneckonců pokoušejí oba prezidenští kandidáti, každý po svém. Jeden oslovuje kromě "elit" i tu svou "lůzu" ve městě, druhý na venkově.

Mimochodem, pro nemálo lidí byla právě volba jednoho z nich vedena obavou o anulaci vlastního hlasu a zároveň přáním negovat jednoho či druhého. Podle facebookových diskuzí soudě, byl tento jev masový a mohl zkreslit výsledky natolik, že jsme se dočkali negativní volby. To je myslím klíčem k pochopení výsledků prvního kola voleb. Zde je na místě dodat, že z této zkušenosti se myšlenka explicitně negativních hlasů Karla Janečka jeví jako nebezpečně rafinovaná.

Autor recenze si vypomáhá Shakespearem, který naděloval různému publiku po jeho. To je velice ošidné. Jistě je známa nejméně od dob Řecka spousta tvůrců, kteří kódovali dvojmo, tj. byli poplatní buď pánu nebo kmánu. Těžko si ale představit, že by šlo zcela oddělit formu od obsahu sdělení, a nadělit voličům stejný dárek jen v jiném balení. Už jen z toho důvodu, že rozdíl v prezentaci v reálu zrcadlí a hloubí polaritu uvnitř strany, je výrazem preferencí spíše než osobní manýry. Nabídka pro voliče tak není "2 v 1", jak uvádí p. Dolejší, ani "1 ve 2", ale jsou to zkrátka dvě různé nabídky. A pro tuto neshodu mají lidé dostatečně vyvinutý čich.

O co se může pokoušet umělec, a výsledkem je každopádně jen jeho umělecké dílo, je v politice marketingovým podvodem, ať už v tom jede jeden nebo více aktérů. Proč? Protože dvoukolejnost tj. zde účelovost sdělení, ať ji provozuje jeden řečník, nebo je rozložena na vícehlas, je tam, kde nejde jen o virtuální dílo, klamem antož sliby tu mají dojít svého reálného naplnění.

Možná je ale v pozadí konfrontace p. Dolejšího hlubší problém. Pan Dolejší -a není jistě sám- rezignoval (postmoderně či po všech smutných zkušenostech) na možnost, že může přijít někdo, kdo promluví tak, jak mu zobák narostl, ke všem, a bude mu přitom dostatečně rozuměno -- aniž by se vemlouval nebo kličkoval.

U takového jedince se dá předpokládat, že osloví právě tím, že nebude kódovat, že nebude mluvit za sebe, za stranu nebo její frakci, ale za nás. Takového člověka budeme zřejmě marně hledat mezi intelektuály, baviči či mezi sice myšlenkově nemotornými, zato "bodrými" chlapíky typu zmíněného p. Škromacha. Pronikavost intelektu a lidskost se nicméně nevylučují. Problém je spíš v tom, že zatím zde není moc na výběr, jak jsme nejpozději při těchto volbách zjistili. Zkusme se zatím alespoň inspirovat, namátkou třeba u Alana Graysona.

Ale...možná máme jen špatné vzory, zažité z minulosti. Je zvykem se tu příliš ohánět TGM. Ten ale nebyl v reálu ani lidový, ani ve svých filosofických spisech neoplýval, jak vcelku známo, pronikavým myšlením. Dnes by byl jen ikonou pravice a je zajímavou otázkou, nakolik ho už tehdy prodávala vědomě vybudovaná image. Pak si člověk vzpomene nejspíš na Dubčeka, co se akceptance týče. Zde bylo ale příliš mnoho emocí, spojených s dobou, a naivita také není při všech sympatiích to, co by mohlo ukázat cestu. Skrze takováto klišé bychom mohli snadno přehlédnout něco, na co tu už drahná desetiletí čekáme, a nebo na tom zůstali zbytečně viset.

Střet Dolejší vs. Hekrdla podle mne ukazuje k obecnému jevu, a to že polarita moderní/postmoderní je dnes v politice postupně dominuje ono příslovečné pravo/levé tikání. Postava vůdce či v našem případě reprezentanta je v českém prostředí "velkým příběhem", který je postmoderně podkopáván a relativizován, což je nám jako kulturnímu společenství české kotliny vcelku vlastní. Teoreticky by to měl být pro pravici pan Nikdo, který vládne ze zákulisí a staví a boří na šachovnici figurky, zatímco pro levici to je (pro "postmodernisty" falešná) ztělesněná naděje návratu z atomizovaného stavu k občanské/národní jednotě. Zajímavé na našem vzorku je, že nastupující (pravicová) generace "modernisticky" uvěřila modle knížete. Dalo by se z toho vyvodit, že v politice stále ještě převládá potřeba konzervativně moderního modelu i tam, kde je myšlenková půda již sypce postmoderní.

0
Vytisknout
2935

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2013