Když mloci volí svého prezidenta

18. 1. 2013 / Jaroslav Bašta

Již Enea Silvius Piccolomini ve svém díle o českých dějinách poukázal na to, že země obývané národem Čechů jsou prosyceny magií a často se v nich odehrávají zázraky. Nešlo o výroky a básnickou licenci pouhého renesančního literáta, ale o názor znalce, neboť se jako papež Pius II. stal nejvyšší duchovní autoritou své doby. Jednu z těch zvláštních vlastností představuje schopnost některých Čechů předvídat budoucnost. A neschopnost těch ostatních jim porozumět a uvěřit. Ano, mám na mysli Válku s mloky Karla Čapka.

Z tohoto úhlu pohledu není náhoda, že se nám připomenula na samém konci prvního kola prezidentské kampaně, zhudebněná jedním z kandidátů. A je celkem lhostejné, že on to nejspíš tak ani nezamýšlel. To již náleží k charakteru podobných varování, že přicházejí nezávisle na lidské vůli a vyjadřují se ve srozumitelných symbolech. Pokusím se je dešifrovat.

Kromě mloků samotných hrají klíčovou roli muži, kteří je do naší země přivedli či se stali jejich idoly, důležité jsou samozřejmě i mločí barvy. A pak ještě jazyk - jak obojživelníků, tak lidí, co jim vzdorovali a vzdorují. Čapkovy mloky vychoval a přivedl k nám výřečný pán s knírkem. Jejich barva byla hnědá a měli u nás jeden ohromný problém -- většinou nemluvili česky. A jejich snaha pomločit ty ostatní ztroskotávala na tom, že se řídili podivnou teorií o mlocích, podmlocích a nadmlocích, přičemž žádný Čech se nemohl stát nadmlokem, nanejvýš mlokem. Naši předkové se jim bránili jedinou zbraní, kterou měli po ruce -- svou mluvou a vtipem. Řeč se stala symbolem každodenní obrany proti obojživelníkům. Bohužel, zároveň si všichni mysleli, že mloci jsou jenom hnědí a mluví německy.

Plány na prosazení hnědé mločí světovlády neuspěly, výřečný pán s knírkem bídně skončil, naši předkové přivítali své osvoboditele, kteří se honosili rudou barvou svých symbolů. Poražené hnědé mloky spolu se všemi, kteří mluvili jejich řečí, vyhrnuli jako bahno z rybníka za hranice. A nejpopulárnější osobou v zemi se stal rozšafný pán s dýmkou, který měl (jak o něm říkali) pod čepicí. Pak se Češi ve studených dnech na konci února roku 1948 probudili z krásného snu a zjistili, že čelí další mločí invazi. Daleko horší než té předchozí, protože tentokrát byli obojživelníci rudí a většinu z nich představovaly jejich vlastní děti. Ty, aby více vynikla rudá barva jejich mozků, nosily modré košile a hlásaly, že všichni mloci jsou bratři a jsou si rovni. Ti, kdo mloky nejsou, se jimi nepochybně stanou, až prohlédnou. Když neprohlédnou, nezaslouží si žít. A myslely tím starší generace. Kdo není s námi, je proti nám! Mládí vpřed! Dědeček a babička, ujídají nám chlebíčka!

Poučeni neúspěchem svých hnědých bratrů, ti rudí vypustili ze své propagandy teorii o podmlocích a v rámci důkazu rovnosti všech popravili i pár nadmloků. Pána s dýmkou ne. Umřel sám, protože měl pod čepicí kromě alkoholu i syfilidu. Mladí obojživelníci se houfně rozlezli po redakcích novin a do rozhlasu (televize ještě nebyla) a poslušni svého instinktu začali prznit češtinu. Tentokrát ruskými výrazy. Pak se zase prosadila magická podstata naší země -- jak mladí rudí mloci stárli, začínali mluvit i psát správně česky a vybledli natolik, že jejich stvořitelé na ně museli v roce 1968 poslat tanky, aby jim vrátili tu správnou barvu. To se ukázalo jako fatální chyba, protože i oni se v Čechách nakazili, zbledli a odmločili se docela. Dokonce dříve než ti naši.

Tanky v roce 1968 totiž přivezly speciální nadmločí rasu s betonovými hlavami natřenými na rudo nesmytelnou barvou. Proto přežili i své stvořitele. Nakonec došlo i na ně. Statisíce lidí v ulicích se jim vysmály pro jejich zabedněnost a krutost a posměšně jim sdělovaly, že neumějí česky. To byla ta kouzelná formule, protože betonové hlavy pukly. A nastal nádherný čas bezmločí.

Jak už to u nás bývá, ty zásadní změny probíhaly nenápadně. Začalo to spory o tom, zda byla horší hnědá či rudá éra a zda nebyla chyba ty hnědé mloky vyhnat, když nebyli všichni mloci a hnědí. Mezitím se podivným způsobem rozebralo vše, co zbylo po těch rudých, a potichu se rozeběhl proces debilizace většiny populace prostřednictvím pornografizace médií (kdo by přemýšlel, když může koukat na prasečinky, že?) doprovázený gangsterizací politiky. A školské reformy vedly k tomu, že nám vyrostla generace, která má problém porozumět psanému textu. Pak si naše noviny koupili potomci těch, které jsme kdysi vyhnali, takže po dlouhé době máme v Čechách zase německé noviny. Pravda, psané špatnou češtinou. To vše se stalo inkubátorem, z něhož se v posledních pěti letech zase vynořují mloci, zvaní frikulíni (z free, cool a in). Temně hnědí, s rudými proužky. Vedeni ideou vybudování společnosti pro mladé, zdravé a bohaté (což jsou oni) a rozhodnuti odstranit všechny překážky, které tomu brání. Tou největší jsou (jak jim již dlouho říkají) socky. Tedy lidé (z jejich pohledu) staří, nemocní a chudí, kteří tvoří většinu populace. Drsné reformy bývalého ministra Drábka (včetně nucených prací pro lidi, kteří ztratili práci třeba kvůli řádění některého z frikulínských kindermanagementů) se jim proto moc zamlouvaly. Viděli je jako průkopnické kroky na cestě ke svým světlým zítřkům.

Dlouho byl doménou frikulínů internet, zejména sociální sítě, na nichž sdíleli svou nenávist k ostatním spoluobčanům, zejména v důchodovém věku. Nediskutovali, to není in. V jejich komunitě lidé s jinými názory nemají co dělat. Ani ve virtuálním prostoru ani v realitě. Pak se rozhodli, že nastal čas zvířit bahno a vstoupit do politiky a emancipovat se.

Jako všichni mloci před nimi ani frikulíni nemluví správně česky. V tomto překonali i nácky a svazáky, protože se vyjadřují v téměř nesrozumitelné makarónštině, jejíž nejvýznamnější součástí jsou anglické termíny z oblasti reklamy a managementu. Programově kašlou na gramatiku. Svým národem, jeho jazykem, povahou a dějinami hluboce pohrdají. Jejich vztah k vlasti fakticky neexistuje, protože 70% z nich by chtělo žít jinde než v České republice.

A když se tato mládež rozhodla, že zvolí svého prezidenta, její volba byla jasná. Přes svůj kult mládí si vybrali toho nejstaršího kandidáta, protože v mnohém s ním souznějí. Protože Karel je cool a oni jsou vždy in. Navíc Kalousek s Drábkem, pravá a levá ruka pana předsedy TOP 09 pod novým prezidentem budou mít lepší možnosti zatočit s nenáviděnými sockami. Pan kandidát se širokým laskavým úsměvem a noblesou sobě vlastní tu nadšenou mládež a její vize chápe.

Proč jsem tedy psal o Čapkově Válce s mloky a jejím věšteckém významu? Přece kvůli tomu, abych pochopil, proč ušanky cestářů, kteří nám budou ukazovat cestu ke světlé budoucnosti, jsou rudé. Budou volit kandidáta s dýmkou.

0
Vytisknout
3772

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2013