Buržoazie touží po titulech

17. 1. 2013 / Věra Říhová

Karel Schwarzenberg je nadějí na obnovu šlechtických a buržoazních titulů. Teprve s ním se může naplno veřejně rozvinout pravý buržoazní život, tak jak ho známe z filmů pro pamětníky. Všichni tihle bývalí soudruzi a svazáci jsou stále ovlivnění socialistickou výchovou a nesou si stigma, že bohatství je něco nepatřičného, za co by se měl slušný člověk stydět, a když už je někdo opravdu velmi bohatý, měl by se alespoň chovat skromně a nevytahovat se. Pořád jim v hlavě bliká varovné světýlko NEVYČUHOVAT.

K čemu ale potom všechno to bohatství je, když ho nemůžeme řádně užívat? Ptá se naše mládež i zbohatlíci ze socialistických nadstandardních rodin. K tomu přece bohatství slouží, aby jeho majitel byl "něco lepšího", závist a patřičná úcta ostatních jsou odměnou za veškerou práci a odříkání při hromadění majetku, patřičný titul je náplastí či odpustkem za všechny hříchy spáchané na cestě za majetkem. Ne každý majetek ukradl, někdo ho získal v restitucích a jiní si na něj vydělali prestižní prací.

Kdyby se začaly prodávat šlechtické tituly, snadno a rychle bychom uhradili celý státní dluh a ještě by zbylo. Touha mnohých lidí (a já záměrně nepíši bohatých, zaprvé proto, že se s nimi nestýkám a neznám je, a zadruhé, protože je to touha především měšťanská) odlišit se od dělnicko-rolnické třídy, která pracuje fyzicky, je špinavá, páchne, neumí se chovat vznešeně, je hloupá, protože věří na nějakou blbou morálku, o které každý inteligentní člověk ví, že je pouze cestou k nemajetnosti, tak tahle touha po odlišení je obrovská. Touha mnohých kravaťáků a jejich kostýmkových kolegyněk se zatím formuje ve firmách jako "firemní kultura" , ale tam nedosahuje zaslouženého společenského uznání.

Uctivost si lze zajistit titulem, stačilo by titulování prvorepublikové maloburžoazie -- například milostpane, milostpaní, milostslečno, slečinko, vašnosto, madam. Určitě bychom dokázali vymyslet i nějaké moderní oslovení.

V naší společnosti je touha po odlišení především mezi mladými lidmi, kteří neznají společenské ideologické překážky, nemají morální zábrany, jsou rozmazlení dostatkem, nikdy nepoznali práci ani zodpovědnost, neboť takové věci se na českých školách neučí a rodiče výchovu zanedbávají. Mladí lidé jsou naprosto pod vlivem filmové tvorby, počítačových her a mediální masáže. A co nám v televizi a v kinech neustále promítají ? Samé princezny a princátka, čarodějky a kouzelníky, německou červenou knihovnu z lepší společnosti, krále a bohy, dokonce i Dallas se nám vrátil s novou mladou krví.

Ano, tito lidé žijí v absurdním Matrixu. Většina z nich si myslí, že jsou princezny a princové, mluví mazlivou pražáckou řečí paní Marthy Issové stejně jako jejich matky se ztotožňují s mluvou paní Hany Zagorové a Kateřiny Brožové, tvrdě si prosazují oslovení zdrobnělinou (Hanička, Janička, Zdenička, Jiříček, Pepíček). Absolutně nemám nic proti těmto umělkyním, jejich projev je jejich image a sluší jim, něco jiného je kopírování a opičí napodobování, které je trapné a směšné.

Trochu odbočím k pohádce O dvanácti měsíčkách uvedenou o Vánocích v televizi, kde se poprvé objevil tento fenomén u postavy Květulililililinky. Zatímco někteří se tomu zasmáli, naše děti a vnučky tomu naprosto podlehly. Viděly potvrzení normálnosti a práva na toto oslovení. Zažila jsem to i na vlastní kůži, když mi moje dvacetiletá kolegyně letos na jaře oznámila, že není žádná Jana, ale Janička a poručila mi, že ji takto budu nadále oslovovat. Podlehli postupně všichni ve firmě včetně majitele firmy mimo mně. Kamarádčina dcera hodila dárkem za 12.000 Kč, protože na Ježíškově vizitce bylo napsáno Martině a nikoliv Martínce. Rodiče jsou šokovaní a v rodině vypukla generační válka. My jsme vnučce zakázali sledovat seriál "Víkendáři", když jsme zjistili, že napodobuje hlavní hrdinku.

Radíme se s ostatními rodiči a prarodiči, co dál. Jsem jako babička ve stejné pozici, ve které byla moje babička, když zjistila, jaké falešné názory si nosím ze školy coby čerstvá hrdá pionýrka. Měla jsem pak dvojí dějepis a dvojí občanskou nauku, jednu doma, druhou ve škole, a jako dítě jsem si s tím musela poradit. Moje vnučka má dnes dvojí společenskou výchovu, jednu doma, druhou si nosí ze školy. Bude si s tím muset poradit.

Rozmazlenou mluvu slyším v obchodech, na ulici, na úřadech. Jako by vypukla nějaká epidemie. Tito lidé, mladí i starší, chodí po chodníku tak, aby se jim ostatní museli vyhýbat, po silnicích jezdí tak, že ohrožují dopravu, zásadně jako první nezdraví ani rodinné příslušníky, za to své přátele a přítelkyně zdraví objímáním, líbáním a halasným pokřikováním, jak se milují. Naprosto přesně kopírují hlavní hrdiny z přiblblých amerických filmů o pravých amerických blondýnách a třídních princích. Úplně zmagořili. Od puberťáků až po důchodce.

Mají naprostý až štítivý odpor k fyzické práci, totálně propadli sexu, lhaní a intrikám, jsou panovační až radikální, touží pouze po luxusu a zábavě včetně adrenalinových sportů. K mládí to sice patří, pokud si na to vydělají a zaplatí si to, nikdo by proti tomu nic neměl. Oni se ale tvrdě dožadují toho, aby za ně platili jiní - rodiče a partneři, pokud to tito dobrovolně nechtějí udělat, nasekají dluhy a ať si to zaplatí, kdo chce. Konečně, proč ne? Vždyť to tak dělají všichni známí politici, vysocí manažeři a bohatí podnikatelé. Pro koho jiného jsou dotační systémy státní i evropské ? Statisíce a miliony se protáčejí soukromými firmami, neziskovkami i státním systémem.

Diví se někdo, že volí Schwarzenberga, když jim to kdosi na Facebooku poradil a v televizi jim to doporučují? Že ho volí vězňové, miliardáři typu Babiše, velkoměšťáci z Hradce Králové - tomu rozumím. Že ho podporují německá média, tomu také rozumím. Zmagoření našich škol, pedagogů a studující mládeže mě děsí. Přesně tohle zmagoření znamenalo nástup nacismu i socialistického budování. Také tehdy byli staří naprosto bezmocní proti agresivitě mládí a síle propagandy.

Mělo nás varovat několik událostí, především radikální odpor studující mládeže proti demokraticky zvoleným zástupcům v krajských volbách, úspěšnost akce "Přemluv bábu", náhlé sundávání obrazů Václava Klause spolu s urážlivými nápisy na luxusních autech, volba TOPky právě kvůli panu knížeti.

Chudí lidé, zvaní socky, si neváží majetných a úctyhodných lidí, dokonce jimi opovrhují a posmívají se jim. To je potřeba zarazit a naučit tu chátru úctě. Vždyť vůbec neví, kolik to dá práce a obětování, nežli je majetek získán. Pokuste se někdo o tom napsat článek. Pokuste se někdo definovat pravidla hry vlčí smečky. Rozhodně to není procházka rajskou zahradou.

Pak pochopíme, proč bude Schwarzenberg naším prezidentem. Aby mohl vyhrát Zeman, musel by zmobilizovat apatické nevoliče nebo pana "knížete" absolutně zdiskreditovat. Jak to ale udělat, když většina z nich nemá internet, nečte noviny, mnozí nemají ani telefon, do hospody už nechodí a jiný prostor na setkávání se nemají? A to nemluvím pouze o chudých lidech, protože znám několik nevoličů, kteří jsou dostatečně majetkově i finančně zajištěni, a nechodí volit jenom proto, že sebe zabezpečili a okolní svět je nezajímá.

Karel Schwarzenberg je tečkou za dvacetiletým úsilím vytvořit novou elitní společnost a zárukou svobodného užití peněz i majetku. Je zhodnocením celého uplynulého úsilí o vybudování svobodné, technicky vyspělé bohaté společnosti, takové společnosti, která tady byla v době Rakousko-Uherska. Vždyť proto chtěli potomci měšťanské maloburžoasie rozklížit KSČ zevnitř, aby mohli žít svobodně podle svých představ.

Naprosto souhlasím s Grygarovým tvrzením:

Tento názor nespadl z nebe. Já si ho pamatuji ještě z doby svého dětství, které jsem strávila socialistickou výchovou. Již tenkrát jsem znala staré lidi odsuzující odtržení Čech, Moravy a Slovenska od Rakouska. Viděli v tom i důvody našeho protektorátu, protože kdybychom se neodtrhli, nemohl by z nás Hitler udělat svoji provincii. Mohli jsme s Němci v klidu a pokoji žít, pracovat, obchodovat a užívat společných manželství. V protektorátu viděli trest za naše pobláznění češstvím v elitních společenských kruzích, které se nepočeštili z důvodu vlastenectví, ale protože v probuzeném národovectví viděli konkurenční výhodu výroby a obchodu. České vlastenectví se stalo dobrým obchodním artiklem a možností nových zisků stejně, jako se jím stal novodobý kult individualit. Vyvolal potřebu většího množství bytů, domů, jejich zařízení a individuální spotřeby stejně jako kdysi spotřeby vlastenecké. Havlíček a Palacký byli dobrou reklamní značkou, akorát Masaryk to přehnal a všechno to zvoral. Čechům přeci jejich jazyk nikdo nebral a české vlastenecké zboží se dobře prodávalo, obchod podporovali i Němci i Židé. Takové názory mé dětství provázely, měla jsem židovskou babičku a druhou ze Sudet.

Nebyla jsem sama. Potomci šlechticů včetně těch neuznaných, potomci továrníků i živnostníků se během socialistických let nikam neztratili. Ano, hodně jich emigrovalo, ale ještě více zůstalo. Že nezapomněli a neztratili doklady o svém bývalém majetku bylo vidět hned po revoluci, když se otevřela možnost restitucí. Staré měšťanské rody se okamžitě začaly vyčleňovat a finanční ztrátu způsobenou komunisty si začaly brát zpět. Proto dnes považují privatizační kořist za spravedlivou kompenzaci ztrát způsobených budováním socialistické společnosti. Již v době socialistické považovali za právo funkcionáře mít konkurenční výhody proti ostatním občanům, proto i v této době jsme měli elitářství, které dnes levičáci nechtějí přiznat. Komunisté nikdy nedokázali zamezit vlastnictví zlata a drahých kovů, drahých kožichů a jiných elitářských požitků, nedokázali zabránit korupčnímu jednání a spolupráci rodinných vazeb ani kamarádčovství. Po revoluci bylo na co navázat.

Karel Schwarzenberg je nadějí na

• prolomení Benešových dekretů, získání majetků od lidí, kteří nechtějí své majetky prodat a nedaří se je získat ani přes dravé exekutory ;
• dokončení církevních restitucí, na kterých bude pracovat většina lemplů neschopných se o sebe postarat ;
• změny ústavy ve smyslu návratu práva užívání šlechtických a ostatních buržoazních titulů ;
• bratrství s Němci a Rakušany na věčné časy, (neboť chybu Masaryka už nesmíme nikdy dopustit), protože jedině tam je uchovaná ta správná honorace;
• "...návrat ponížené pakáže, která bude prosit, aby mohla makat za kus žvance a střechu nad hlavou, která se nebude domáhat lékařské péče a pokorně a dobrovolně chcípne, až konečně pochopí, že tady překáží..." - touha radikálních pravičáků
• návrat práva na výkon funkcionářství - především starostů dle výše majetku a zásluh ;
• pozvolné vyloučení účasti chátry na volbách, za prvé tomu nerozumí a za druhé stejně volit nechodí, stačí zavést zásadu Třikrát a dost - 3x se nedostavíš a už nemusíš chodit vůbec ;
• zrušení Zákoníku práce - stejně ho téměř nikdo nedodržuje ;
• zrušení minimální mzdy a zavedení práva svobodného rozhodování majitele firmy o zasloužené odměně svým zaměstnancům, je to jeho firma a jsou to jeho peníze ; -
• nemilosrdné zúčtování s důchodci a Cikány .

Karel Schwarzenberg je člověk, který nebude bránit těmto požadavkům. To svou dosavadní politickou činností již prokázal.

Diví se někdo, jak je možné, že téměř vyhrál člověk, o kterém v jeho okolí nikdo nemluvil a nejspíš ho ani nikdo nevolil ? Nu, bude to nejspíš tím, že nejsme součástí elitní společnosti, kdybychom byli, nedivili bychom se.

Neměli bychom se ale divit, kdybychom alespoň otevřeli oči a nastavili uši. Copak opravdu nikdo nevidí alespoň náhlý vzestup elitářských pořadů v televizi ? Ne, že by na své pořady neměli právo, ale oni jsou přece natolik zaměstnaní, že nemají na televizi čas, a čučet s pivem na televizi se pro noblesní společnost nehodí. Pro koho tedy ty pořady jsou ?

Mnozí lidé již oslavují návrat monarchie a vůbec nepochybují o výhře svého tatíčka knížete.

PS. Přečetla jsem si některé pochybnosti o volebních výsledcích. Také mě některé věci zarazily. První, co mě napadlo po zveřejnění výsledků, byla otázka "Už ?" Rychlost spočítaných výsledků byla překvapivá, ale pomyslela jsem si, že máme asi skvělé programy.

Druhá mi stále vrtá hlavou a nevím, co si o ní mám myslet. Schwarzenbergovi naskakovaly hlasy již od počátku dost rychle, ale až druhý den jsem si přečetla, že ho volila hlavně velká města, která dokončila sčítání až jako poslední. Jak mu ty hlasy tedy naskakovaly ? Nerozumím tomu. Ale pamatuji si, že téměř každé volby si někdo stěžuje na chybné výsledky.

Přemýšlím o tom. Pokud Schwarzenberg vyhraje druhé kolo, možná by stálo za to použít americké praktiky ručního přesčítání hlasů. Ale kdo by mohl zaručit, že v některých volebních okrscích nebudou dodatečně vyměněny volební lístky ? Tady v Čechách je možné všechno. I to, že si vlčí smečka vítězství svého vytouženého vůdce pojistí.