Izrael aneb bezbřehá územní expanze, část druhá

22. 10. 2026 / Daniel Veselý

Ve svém předešlém textu jsem se nedokázal vymanit ze své představy Izraele jako silně nedemokratického, apartheidního režimu. Ukažte mi prosím jiný režim, který by svou politikou dokázal vyvolat tak masivní útok, jakému čelil Izrael 7. října 2023? Jistě, můžeme zmínit Spojené státy 11. září 2001, kdy se dřívější americká podpora mudžáhidů v Afghánistánu Američanům vrátila jako krvavý bumerang.

Všimněme si, že politika jen málokteré země dlouhodobě vyvolává takové vášně, kontroverze a odpor jako politika Izraele. Generální shromáždění OSN jen v letech 2015 až 2024 přijalo 173 rezolucí proti Izraeli a pouhých 80 proti dalším zemím. Jedna z rezolucí z července 1967 odsoudila izraelská opatření na změnu statutu Jeruzaléma jako neplatná, zatímco další z prosince 1969 odsoudila porušování lidských práv a základních svobod na Izraelem okupovaných palestinských územích. Izrael se jednoduše celé dekády vzpíral mezinárodnímu právu, neboť měl za zády Spojené státy a desítky jejich ochranných vet. 

Zastánci Izraele poukazují na údajnou posedlost OSN, potažmo Rady bezpečnosti OSN, Izraelem, proti kterému vydává jednu odsuzující rezoluci za druhou. Ostatní, někdy i horší režimy si tolik rezolucí nevykoledují. Musíme se však zeptat, zda se těchto zločinných aktivit Tel Aviv dopustil, či nikoliv. A jaká jiná země praktikuje tak dlouhou okupaci, která se projevuje každodenním pošlapáváním palestinských práv na sebeurčení? Vzpomínáme si, jak se apartheidní režim v Jihoafrické republice stal mezinárodním vyvrhelem. A to oprávněně. Tak proč ne Izrael? 

Systematická a dlouhodobá represe logicky vyvolává odpor, někdy i ozbrojený. Jiná, takzvaně civilizovaná země takovou silovou politiku přece nepraktikuje. Jinak by také mohla čelit odporu i vzpourám. Hasbara se nám tuto situaci snaží prodat jako Izrael obležený hordami antisemitských, iracionálních nepřátel. Bush mladší se svou ilegální invazí do Iráku na rtech hovořil o nenávisti proti našim svobodám. Jak slaboduché.

Palestinci mají v krvi tradici nenásilného odboje, kupříkladu během arabské revolty v letech 1936 až 1939, kdy čelili britské nadvládě a ekonomickým obavám ze sílící židovské imigrace. Palestinští Arabové tehdy vyhlásili generální stávku, kterou kombinovali s guerillovým odbojem. Generální stávka trvala celého půl roku a během tehdejší revolty zahynulo pět tisíc Palestinců. První intifádu, tedy vlnu odporu proti tehdy dvacet let trvající izraelské okupaci palestinských území, vedle mediálně atraktivních kamenů vrhaných Palestinci na okupační armádu, charakterizovaly komerční stávky a akty občanské neposlušnosti, jako bylo odmítnutí placení daní.

Dokonce i druhou intifádu, která na Izraelem okupovaných územích vypukla v září 2000 po zmařených nadějích z Osla, většinou doprovázely nenásilné demonstrace a aktivity občanské neposlušnosti, včetně klasického házení kamenů. Házení kamenů na okupační vojáky nebo tanky lze považovat za perfektní metaforu asymetrické okupace, která tvrdě dopadá v první řadě na Palestince. Jenže Izrael udeřil na povstání velmi tvrdě: odhaduje se, že izraelští vojáci jen během několika dnů vystřelili více než milion kulek; následovaly vpády izraelských tanků a helikoptér do hustě obydlených palestinských oblastí. Protesty v rámci Velkého pochodu za návrat, požadující ukončení izraelské blokády Gazy, měly většinou nenásilný charakter. Pouštění draků nebo hořících balónů na izraelské území rozhodně není násilný akt, ale spíše protiokupační performance. Izraelská armáda při těchto protestech postřílela 234 Palestinců a dalších 33 tisíc zranila – některé z nich tak těžce, že jim lékaři museli amputovat končetiny.

Palestinci však mají právo čelit ilegální okupaci i ozbrojenými metodami. Tak kupříkladu „vězeňskou vzpouru“ Hamásu nedávno charakterizoval John Mearsheimer. Jenže během vzpoury by se neměly páchat válečné zločiny a nemělo by se útočit na civilisty – dodávám. Je ale otázka, zda Hamás a spol. na běžné Izraelce nahlížejí jako na civilisty, anebo na vojáky nepřátelské velmoci. Mearsheimer na podporu svého argumentu cituje přední postavu izraelského panteonu Davida Bena Guriona. Ten prohlásil, že kdyby byl arabským lídrem, nikdy by nepodepsal s Izraelem dohodu. „Přišli jsme sem a ukradli jsme jim jejich zemi. Proč by to měli akceptovat?“ ptal se první izraelský premiér. Někteří obyvatelé Gazy prostě chtěli rozbít vězeňské zdi. Ačkoli měl Netanjahuův kabinet v předstihu informace o chystaném útoku Hamásu, zabíjení nezabránil. Ostatně, kolik obětí 7. října 2023 mají na svědomí palestinští militanti a kolik izraelská armáda (IDF), která tehdy nasadila skoro tři desítky bojových helikoptér? Na to se už nikdo neptá.

Gaza se tou dobou nacházela v bezvýchodné situaci izraelské okupace a blokády téměř dvě desetiletí. Ano, okupace, jak už v roce 2009 dosvědčila Goldstoneova zpráva. Izrael se stažením ilegálních osadníků v roce 2005 z Gazy chtěl světu prezentovat jako vstřícná země. Nebylo tomu tak. OSN už ve své zprávě z roku 2012 konstatovala, že Gaza bude do roku 2020 neobyvatelná, pokud se drasticky nezvýší počet škol, nemocničních lůžek a nevyřeší nedostatek bydlení. Podle týmu OSN Gaza už tehdy čelila nedostatku pitné vody, která by se postupem času stala zcela nedostupnou. Světová banka osm let po uvalení izraelských sankcí na Gazu konstatovala, že v důsledku škod pokleslo HDP Gazy o více než 50 procent. Nezaměstnanost v Gaze v roce 2014 činila 43 procent a patřila k nejvyšším na světě. Izraelská armáda podrobovala Pásmo Gaza periodickému „kosení trávníku“, to jest trestným výpravám, které doprovázely masakry a úmrtí zhruba 4000 Palestinců. Lidé, zejména mladí, neměli na tomto obléhaném území, které je menší než Praha, žádnou budoucnost.

Vzpoura byla nakonec, vzhledem k otřesným podmínkám věznění zdejší populace, mimořádně krvavá.