Zvyšování daní je typicky pravicovou politikou

6. 11. 2012 / Adam Votruba

Možná si v tuto chvíli říkáte: "Cože?! Vždyť je to přece pravice, kdo chce nízké daně." Přiznám se, že jsem doufal, že tímto názvem přilákám pár lidí "nastartovaných" k tomu, aby odsoudili "takovou hovadinu", jaká se zde prezentuje. Hlavně bych však rád upozornil na jednu opomíjenou skutečnost, která se týká vztahu pravice k daňové otázce.

Myslíte si skutečně, že cílem pravice jsou nízké daně a že zvyšování daní je něco typicky levicového? Myslíte si, že Nečasova vláda provádí levicovou politiku, když zvyšuje DPH, jak se nám snaží sugerovat někteří novináři?

Je pravda, že pravice lobuje zpravidla za nízké daně, ale týká se to takřka výhradně přímých daní, tj. daní z příjmu u fyzických osob a zdanění firem. Ty mají být nízké a rovné, aby neodrazovaly od ekonomické aktivity, řečeno pravicovou rétorikou: aby "netrestaly úspěch". Vůbec se to ovšem netýká daní nepřímých, jmenovitě DPH.

Proč? Čím se liší tyto daně? DPH je především daní s degresivním dopadem, to znamená, že více zatěžuje chudé a středně příjmové skupiny než bohaté. Vyplývá to z prostého faktu, že chudší lidé dávají na rozdíl od bohatých většinu svého příjmu na spotřebu. Pravice si nemůže dovolit prosté snižování daní, protože stát prostě daně potřebuje, dlouhodobě však usiluje o přesunutí daňové zátěže na nižší příjmové skupiny a také z firem na zaměstnance. Nutno říci, že se jí to daří, a to nejen u nás.

Pravice se na té nejjednodušší úrovni komunikace vůči veřejnosti prezentuje sloganem nízkých daní. Zároveň však upřednostňuje nepřímé daně před těmi přímými a tyto nepřímé daně je ochotna zvyšovat, aby mohla snížit daně přímé. Má za tímto účelem po ruce díla různých liberálních ekonomů, kteří tvrdí, že nepřímé daně méně deformují ekonomiku. Miroslav Kalousek to pro prostý lid shrnul do výstižného bonmotu, že je lépe "zdaňovat spotřebu než výkon". V praxi jde tedy pravici o taková opatření, kterými budou "velké peníze" zdaněny co nejméně.

Nedostižným ideálem neoliberálů je tzv. daň z hlavy, při které každý člověk platí na daních nominálně stejnou částku jako ostatní bez ohledu na výši svého příjmu. O zavedení takové daně se pokusila na konci své kariéry Margaret Thatcherová, když už ji zřejmě vládnutí přestalo bavit. U veřejnosti jí to totiž vcelku přirozeně neprošlo. Daň z hlavy podle liberálů prý deformuje ekonomiku vůbec nejméně, protože nikoho neodrazuje od ekonomické aktivity. (Čemuž osobně moc nevěřím, protože kdybych já vydělával částku na úrovni takové daně, tak by mě to od jakékoliv ekonomické aktivity zaručeně odradilo.) Sledovat současné dění kolem zvýšení DPH o jedno procento může být podobný zážitek jako sledovat zdařilou komedii. V tištěných médiích i ve veřejnoprávním rozhlase se dozvídáme, že Nečasova vláda dělá levicovou politiku, když zvyšuje DPH. Nevím, jestli je to ze strany novinářů nevzdělanost nebo propaganda, každopádně to nepostrádá špetku absurdního humoru.

Ještě zajímavější je vystoupení rebelů z ODS, kterým vadí zvýšení DPH o jedno procento, protože se tím ODS údajně zpronevěřuje svému programu nízkých daní. Za vládnutí Miroslava Topolánka a Petra Nečase ovšem stoupla spodní sazba DPH už celkem o 9 % a žádnou rebelii to dosud nevyvolalo. Nezapomínejme ovšem, že Topolánek také snížil přímé daně.

Přitom zajistil, aby skrze vyšší DPH platili středně příjmové skupiny do státního rozpočtu celkově o něco více než předtím. Pokud tyto středně příjmové skupiny zároveň volily ODS, pak byly z tohoto opatření kupodivu doslova nadšené. DPH se znovu a citelně zvýšilo zhruba před rokem. Tehdy to žádný masivní nesouhlas v řadách vládnoucí strany nevyvolalo. Proto se leckdo dnes oprávněně ptá: "Kde jste byli rebelové?"

Čím se poslední návrh na daňovou změnu liší od těch předchozích, je hlavně ta skutečnost, že se tentokrát navíc zvyšují i přímé daně pro bohatší příjmové skupiny. (Pokud tedy rebelům vůbec o nějaké daně šlo, jednoprocentní zvýšení DPH to patrně nebylo.) Bohatí by nyní měli platit na daních procentuálně zhruba tolik co jejich méně placení kolegové, pouze s tím rozdílem, že u bohatších bude do kolonky sociální pojištění zahrnuta relativně menší částka než u ostatních. (Sociální pojištění je pochopitelně rovněž daní, což ostatně liberálové vždy tvrdili.) Takový krok je pro rebely něco tak opovážlivého, že Boris Šťastný z ODS to nazval "zrůdným bičem na schopné, úspěšné a pracovité".

Miroslav Kalousek se pokusil označit tuto zvýšenou přímou daň slovem "solidární". Bohatí by měli být solidární v době krize s chudými. TOP 09 ostatně od počátku naznačuje, že by mohlo jít pouze o opatření dočasné. (Jako by chudí nebyli solidární s bohatými, když jejich daně pomáhají sanaci bank, daňovým úlevám pro velké korporace atd.) Novináři a rebelové se pokusili překřtít tuto daň na "milionářskou", proti čemuž se Kalousek logicky ohradil.

Samozřejmě nálepka "milionářská daň" je výborný propagandistický tah, protože toto označení už tu bylo v roce 1947 v docela jiných souvislostech. Tehdy se vůbec nejednalo o pravidelnou daň z příjmu, ale o jednorázovou daň z majetku, kterou prosadila komunistická strana. Vzkazu pravicových "vzbouřenců" by si měla všimnout celá společnost a také si ho správně přeložit: "Pánové, vy snad chcete, aby bohatí platili ze svých příjmů stejně vysoký podíl jako chudí? No to jste jak komunisti!"

Pokud tedy někdo tvrdí, že "pravice znamená nízké daně", je potřeba k tomu doplnit ještě drobný dovětek: "jak pro koho". Pravice chce nízké daně pro ty, kteří vydělávají hodně. Má za tímto účelem vymyšlený celý arzenál argumentů, jak je to obecně prospěšné, když se bohatí mají lépe a lépe. Daňové zatížení chudších a středně příjmových skupin naopak pravice zvyšuje bez velkého křiku a poměrně nenápadně, zato důsledně a úspěšně. Je to zřejmě obecně prospěšné, když se chudým vede hůře a hůře, protože pak jsou více motivováni k tomu "makat".

0
Vytisknout
6127

Diskuse

Obsah vydání | 7. 11. 2012