Bublina, nebo pevná zeď?

5. 11. 2012 / Marek Řezanka

Jakou roli Čína v současném světě hraje, a jakou roli bude hrát do budoucna? Je to jenom jedna z rozvojových zemí, jejíž ekonomický rozvoj je přeceňován, a jež stojí před politickým i ekonomickým kolapsem? Nebo se jedná o budoucí supervelmoc, která bude svět ekonomicky ovládat a která výrazně posílí také vojensky a bude tak představovat bezpečnostní hrozbu (Perceptions of Danger: The China Threat Theory, Journal of Contemporary China, Volume 12, Issue 35, 2003)? Je možné v případě Číny hodnotit její politický i ekonomický systém buď jako komunistický, nebo jako kapitalistický? Jsou neliberální omezení trhu v Číně známkou komunismu, nebo jde spíše o určitou podobu kapitalismu, jež není založena na soutěži, zato však vyžaduje silný stát? Jaké podmínky vytváří Čína pro nadnárodní korporace a proč tyto firmy ve velkém do Číny přicházejí? Jaká je v Číně praxe a k jakému modelovému systému má blíže? Která kritéria by měla být v posuzování čínského modelu rozhodujícími? Jak Čína ovlivňuje další země a jaký lze u ní predikovat budoucí vývoj (Odmítnutí Číny jako bezpečnostní hrozby pro svět), a to nejenom ekonomický, ale i sociální a demografický?

To jsou otázky, na něž tento článek hledá aspoň přibližné odpovědi.

Současná čínská zahraniční politika rozhodně není budována na zeleném drnu. Navazuje plynule na koncepty zahraniční politiky 50.-70. let 20. století. Čína vedla např. relativně velmi umnou diplomacii v případě války ve Vietnamu (The National Security Archive, New Documentary Reveals Secret U.S., Chinese Diplomacy Behind Nixon's Trip (Dec.21, 2004)). Mistrně manévrovala mezi oběma válčícími stranami, alespoň zpočátku konfliktu. Kromě Indočíny se snažila ekonomicky pronikat i do afrických zemí tzv. třetího světa, např. do Tanzánie. Narážela však na skutečnost, že v první polovině 20. století se teprve začínala výrazněji industrializovat a v mnohých čínských regionech tento proces tehdy ještě vůbec nezapočal. Tyto regiony se vyznačovaly převážně tradičním způsobem zemědělství. Proto zůstávaly veškeré projekty na upevňování čínského ekonomického vlivu v zemích třetího světa bez odezvy.

Postupně se Čína zařadila mezi země disponující atomovou zbraní, v 70.-80. letech se pomalu odpoutala od Maova politického kurzu. Počátkem let 90. se již projevily výraznější demografické, sociální a ekonomické proměny, došlo k velmi těsnému vzájemnému propojení s kapitálem nadnárodních korporací. Patrné je provázání čínské ekonomiky zejména s ekonomikou USA.

Tlak Číny jako novodobé vůdčí síly neliberální kapitalistické ekonomiky, opírající se o silný stát a zároveň vlivné nadnárodní korporace, kde střední vrstvy jsou marginální, sociální práva v podstatě neexistují a občanská společnost je utlumena na minimum, respektive nemá prostor pro své působení, podlamuje postavení USA jako světové supervelmoci. Zatímco střední vrstvy (svého druhu) v Číně vznikají a dožadují se svých práv, v Evropě jsou marginalizovány a pauperizovány. Tento proces může v tzv. západním světě spustit vlnu deprivace středních vrstev. S nimi ale přijdou současné elity o svou legitimitu a celý ekonomický systém, doprovázený systémem hodnotovým, budou vykazovat rysy disfunkčnosti. Tento proces pak vyústí v sociální otřesy, a to nejen v USA, ale především v Evropě, která si po druhé světové válce na modelu welfare-state zakládala.

V současné době dosáhla čínská zahraniční politika několika důležitých cílů. Jednak hraje podstatnou roli v rozhodovacích procesech OSN, získala dvě ekonomicky vyspělá území -- Hong-kong a Macao, stala se členem WTO.

Od nástupu G. Bushe ml. k moci výrazně posílila svůj vliv v geograficky strategických zemích latinské Ameriky, jako například na Kubě, v zemích disponujících ropným bohatstvím, jakými jsou Venezuela či Brazílie, podílela se na rozšíření Panamského průplavu, tedy bráně k miliardovým dolarovým obchodům.

Vrátila se ke své bývalé zahraniční politice, a to nejen ve východoafrických zemích jako je Keňa či konflikty a hladomory sužovaný Súdán. Hlavně se jí však podařilo uplatnit svůj vliv ve většině zemí Indočíny, tj. v Kambodže, Laosu, ad. Strategickou úlohu hrála při vyjednávání ohledně krize plynoucí z jaderného programu KLDR. Vliv se dozajista snaží uplatňovat i v sousedním Íránu.

Číně se daří získávat světově významné surovinové zdroje: (ZDE), jež urychlují její ekonomický boom. Částečně získává nerostné bohatství z Ruska (Čínsko ruská jednání o dovozu zemního plynu do Číny). Nezanedbatelné jsou surovinové zdroje v již zmíněných jihoamerických zemích -- Venezuele a Brazílii a také v mnoha zemích afrického kontinentu. Navíc nelze pochybovat, že se Čína pokusí prosadit svůj ekonomický vliv i ve válkou zmítaných geopoliticky významných státech jako jsou Afghánistán či Irák.

Na čem stojí čínský zázrak?

Ti (např. tchajwanský státní poradce, profesor Chu-Cheng Ming), kdo se dívají skepticky na postavení Číny jako světové velmoci, poukazují především na její propastné sociální a ekonomické rozdíly mezi venkovem a městem.

Tento problém hrozil eskalací především v osmdesátých letech 20. století a politické vedení státu si ho zcela evidentně uvědomovalo. Čína byla tradičně zemí závislou na svém venkovském obyvatelstvu a na zemědělství. Tento fakt nešlo dramaticky změnit. Pokus formou "Velkého skoku vpřed" skončil v padesátých letech 20. století tragicky. Místo rychlé industrializace společnosti přišla vlna hladomorů. Podobné rysy vykazovala kolektivizace v Sovětském svazu s velikými dopady například na ukrajinské zemědělce. Rozdíly tu přece jenom ale byly. A nejen v počtech obětí. Politickému vedení sovětského svazu byla zemědělsky soběstačná Ukrajina trnem v oku. Hladomory na Ukrajině pak byly výsledkem skloubení několika faktorů, kdy odvody státu byly enormně vysoké a vývoz obilí do zahraničí trval navzdory domácímu nedostatku, a kdy hospodaření v sovchozech bylo katastrofální. Sovětský svaz se více než Čína vydával cestou neověřených experimentů na pseudovědecké bázi. Příkladem by mohl být původem ukrajinský agronom Trofim Denisovič Lysenko. Tzv. lysenkismus spočíval v odmítání osvědčených vědeckých postupů a v aplikování postupů, jež neměly ve vědě jakoukoli oporu a jež zkrachovaly. Měly napravit veliké škody po hladomorech z počátku 30. let (Rudá biologie, pseudověda v SSSR, Stilus, Brno, 2005).

Čínský "Velký skok" přišel o téměř třicet let později. Opakování téhož později se většinou vyznačuje dvěma rysy. Kratším průběhem, o to intenzivnějším. Čína však nešla cestou lysenkismu.

Zároveň, pokud má stát ambice formovat ambiciózní zahraniční politiku a pomýšlet na roli ekonomického tahouna světa, se nemůže opírat o rolníky a podstatou jeho HDP nemůže být zemědělství.

Jaká je tedy situace ohledně vlastnictví půdy v Číně? Stát je jediným vlastníkem půdy v zemi. Neexistují žádná léna, půda je pronajímána. Čínská ústava definuje vlastnictví půdy následovně:

1) Půda ve městech je ve vlastnictví státu.

2) Půda ve venkovských a předměstských oblastech je ve vlastnictví kolektivů, s výjimkou těch částí, které patří státu v souladu se zákonem; pozemky s domy a privátně obdělávané parcely orné půdy a hornaté oblasti jsou také ve vlastnictví kolektivů.

3) Stát může ve veřejném zájmu a v souladu se zákonem vyvlastnit nebo zabavit půdu pro své účely, ale musí poskytnout adekvátní náhradu za takovou vyvlastněnou nebo zabavenou půdu.

4) Žádná organizace nebo jednotlivec si nesmí půdu přivlastnit, koupit, prodat ji nebo se jinak podílet na převodu půdy nezákonnými prostředky. Právo využívat půdu může být převedeno podle zákona.

5) Všechny organizace a jednotlivci, kteří využívají půdu, tak musí činit racionálně.

V posledních letech čínská ústava reflektuje ochranu práv privátního vlastnictví. V popředí zájmu je čínský venkov. Vedení státu si uvědomuje, že je potřeba z čínského rolnictva udělat stabilní střední vrstvy, jež nebudou ohrožené chudobou. A o ty se pak opřít. Děje se tak paradoxně v době, kdy čínská ekonomická expanze nutí evropské státy odbourávat dlouhodobě budovaný koncept sociální politiky zaručující sociální smír, kdy oporou systému byly právě střední vrstvy.

Nejdelší rolnické vlastnictví půdy na světě má tradici právě v Číně. Již od 7. století před naším letopočtem byla po větší část čínských dějin významná část úrodné půdy ve vlastnictví rolnických rodin. To je možno dát do kontrastu například se Spojeným královstvím, kde od 10. století celou zemi vlastnili král, církev a šlechta (baroni). V té samé době vlastnil panovník Číny jen asi 15 % země a feudálové ještě méně.

Zatímco v Evropě měla za feudalismu hlavní moc církev a šlechta - záleželo na síle panovníka - v Číně mělo rolnictvo relativně značnou moc a používalo ji. V letech 210 před naším letopočtem až do počátku 20. století se čínští rolníci vzbouřili při více jak 2 000 příležitostech. Nejednalo se o epizodní záležitosti, vždy šly do povstání statisíce lidí. Ve 49 případech byla vláda při těchto povstáních svržena (Cahill Cavin, Komu patří svět, Volvox Globator, 2010, s. 649).

V padesátých letech 20. století, po nástupu Maova režimu, byla rolnickým rodinám půda zabavena. Je si však třeba uvědomit, že právě rolnické povstání a svržení Čankajškova režimu znamenalo v první fázi, že rolnictvo dostalo zpět svou půdu. Její vracení na začátku 21. století je signálem, že se nynější vláda chce o tyto vrstvy opět opřít.

Již od konce 70. let 20. století přehodnotila Čína politiku kolektivizace a zavedla "rodinný systém odpovědnosti domácností". Půda přecházela na rodiny a jednotlivce. Došlo k nárůstu zemědělské produkce, ale následné stagnaci v polovině osmdesátých let až do poloviny let devadesátých.

Podařilo se však to, že povstání studentů koncem osmdesátých let proti režimu zůstalo osamocené a nebylo podpořené povstáním rolnictva, jež by bylo rozhodujícím. To, že čínský režim nebyl svržen na přelomu 80. a 90. let 20. století bylo pro jeho další působení a orientaci rozhodujícím faktorem.

V roce 1993 Čína zavedla třicetiletou neboli jednogenerační smlouvu pro farmáře a jejich rodiny nazvanou politika uživatelských práv. Zákon o správě půdy z roku 1998 byl novelizován v roce 2002 zákonem o smluvních závazcích venkovské půdy, který detailně definuje třicetiletá práva a zamezuje narušení těchto práv. Zároveň zde došlo k posílení práv žen a nepřímo i sociálních práv, které jinak v procesu čínské industrializace nemají místo. Ženy získaly rovnocenné právo na půdu, které v minulosti neměly, i když v ústavě bylo zakotveno již dříve.

Do roku 2003 přešly třicetileté smlouvy na 98 milionů venkovských domácností z celkového počtu 210 milionů - z toho 85 milionů domácností vyjádřilo těmto smlouvám důvěru. A tento trend pokračoval (Cahill Cavin, Komu patří svět, Volvox Globator, 2010, s. 649).

Čínský systém si tak vytvořil pevnou oporu. Zajistil, že čínský venkov začal bohatnout. To, co pro Evropu znamenaly střední třídy rekrutující se z řad zaměstnanců v průmyslu a ve službách, v bankovnictví a pojišťovnictví, to představují pro Čínu drobní farmáři.

Ve velkoměstech pak vzniká vrstva nově bohatnoucích lidí, kteří si zvykají na vyšší životní standard a jejichž nároky rostou. Kromě levné pracovní síly včetně dětské práce se zde objevují požadavky vyšších mezd a sociální nepokoje jsou téměř na denním pořádku.

Jak již bylo napsáno výše, dochází tu k paradoxu, kdy posílení čínského systému je doprovázeno destabilizací systému v Evropě. Tady jsou střední vrstvy ohroženy. Systém jim odbourává sociální práva, aby ekonomika těchto států mohla držet krok s ekonomikou Číny. K tomu jsou tyto země tlačeny neschopností čelit prudké ekonomické expanzi Číny na své trhy, kdy nadnárodní podniky odcházejí díky bezkonkurenčním podmínkám právě do Číny.

Proces zbídačení středních vrstev v Evropě ale nutně povede ke značným sociálním otřesům a k nestabilitě. Jedná se přitom o ryze evropský problém. USA sice mají vážné ekonomické problémy, ale figurují jako jeden celek a kromě ztráty světového hegemona jsou schopny čelit rozpadu měny i území. Obamova politika je orientována na podporu středních vrstev a ostře se vymezuje proti nadnárodním korporacím.

Africké státy se pomalu vymaňují z devastujících válečných konfliktů a pomalu zažívají ekonomický boom, jenž by se měl projevit tak do deseti let. Jižní a Střední Amerika se také přetváří. Výrazně ekonomicky posiluje například lidnatá Brazílie, ale i Venezuela a další státy, především ty, kde má výrazný hospodářský vliv Čína.

Rusko buduje dlouhodobě svou velmocenskou pozici, ekonomicky jde v posledních letech nahoru Indie.

Evropa se však jako jednotný celek prezentovat nedokázala. Nevybudovala si jednotnou efektivní sociální politiku, v obranné politice působí naprosto bezbranně, což dokumentuje dění na Balkáně podtržené bezprecedentním uznáním druhého samostatného albánského státu -- Kosova (Navíc v ovzduší krize EU se k moci v Srbsku dostává ultranacionalistický president, Tomislav Nikolič, a to v době, kdy ve Skopje demonstrují Albánci proti uvěznění osob podezřelých z několika vražd. Neklid hrozí eskalací a možný konflikt by mohl přeskočit i do Makedonie řecké. To vše v situaci, kdy je Řecko na pokraji bankrotu a zažívá sociální frustraci.).

Zájmy jednotlivých států převážily v Evropě nad zájmy celku. Nejtragičtějším krokem Evropy v současnosti je však právě ničení sociální politiky ochraňující oporu systému - ničení středních vrstev. To ve svém důsledku bude destabilizovat i politické zájmy Číny. Ta potřebuje sice slabou, ale stabilní Evropu. Ne Evropu, z níž se bude šířit nějaké výraznější sociální hnutí.

Evropa se navíc bude též fašizovat. I tento proces probíhá již řadu let a sílí, a to v celé Evropě (Viz článek Thomase Frankeho v Socialistické solidaritě). Kromě odporu vůči cizincům, co "berou lidem práci" a vymezování se vůči etnickým menšinám, se v Evropě projevuje nebezpečný trend antiislámských projevů. Podíl populace hlásící se k islámu je značný, především v zemích, které se dřív řadily k evropským a světovým mocnostem - Francie, Německo, Spojené království.

Pokud lze v budoucnu v Evropě očekávat nějaký pogrom, nebude namířen proti osobám judaistického vyznání jako v polovině 20. století, ale právě proti vyznavačům islámu. To spolu se sociálními bouřemi by mohlo být pro Evropu vražedným vyústěním současných rozporů, současné evropské krize.

Ta se ohlašuje nejenom pádem konzumní společnosti. Evropa, jak již bylo v textu naznačeno, má jiné historické kořeny, než Čína, její společnost je jinak stratifikovaná. Evropa marginalizovala své zemědělství, některé části Evropy jsou zemědělsky nesoběstačné a v případě vážnějších výpadků úrody určitých plodin může stát před velikými problémy. Evropa stojí na službách a na úřednickém stavu. Obojí v rámci politiky škrtů hodlá redukovat, aniž těm lidem kompenzačně nabízí něco jiného. Masové propouštění ve státním i soukromém sektoru zhorší sociální úroveň rodin, na nichž byly západní demokracie budovány.

Čína se opřela o převažující drobné farmáře a nemusila brát příliš ohledy na to, že zaměstnanci v průmyslu, díky němuž jde její ekonomika nahoru, jsou jen levnou silou bez sociálních výhod. To se ovšem v poslední době mění a sociální bouře, třebaže ne dost silné na kolaps režimu, nabírají na významu (ZDE). Venkovská populace Číny tvořila v roce 1980 ještě osmdesát procent čínského obyvatelstva, a i když k roku 2000 klesla pod 70 a k roku 2010 pod 60 %, stále představuje nadpoloviční většinu obyvatelstva. Přitom podíl zemědělství na HDP Čína šikovně zredukovala - z 39 % v roce 1980, na 16 % v roce 2000 a pod 10 % v roce 2010. Současně snížila podíl své venkovské populace pod hranicí chudoby. V polovině devadesátých let se jednalo ještě o osmiprocentní podíl, už v roce 1998 o pětiprocentní, v současnosti méně jak dvouprocentní (China Statistical Yearbook, Economic Intelligence Unit).

Čína v zemědělství rozhodně nejde cestou slučování a velkých farem. Na konci 90. let 20. století mělo více jak 90 % všech farem v zemi menší rozlohu než jeden hektar (Cahill Cavin, Komu patří svět, Volvox Globator, 2010, s. 650).

Evropa je na tom jinak. Drobné podnikání je zde v podstatě v troskách, zemědělství bylo vytlačeno na okraj společnosti a drobní zemědělci jsou zvláště v některých evropských státech vystaveni až likvidačním trendům -- od cen výkupů produktů až po nulovou dotaci ze strany státu s tím, že zemědělci v jiných zemích Evropy dotováni jsou.

Společnost orientovaná na konzum a patřičně podle tohoto konceptu zadlužená je náhle postavena před problematiku "nutného šetření", kdy se má vzdát všech svých sociálních práv a kát se za "své dluhy". Přitom vládnoucí systém nemá alternativní oporu místo středních vrstev, které proti sobě popudí. V rámci středních vrstev se totiž koncentrují i ozbrojené složky společnosti jako policie a armáda.

Evropa není zvyklá na to, že by rolnictvo významněji ohrozilo panovníka. Za feudalismu zde měly rozhodující slovo církev a šlechta, rolníci byli zvyklí, že jsou decimování následky války, hlavně vyrabovanými sýpkami a následnými hladomory. Žádné výraznější rolnické hnutí v Evropě systém nesvrhlo. Evropa si spíše potrpěla na sociálně-reformistická hnutí, ať už šlo dolcinisty v Itálii, reformní husitské hnutí ve Střední Evropě či luteránské hnutí v Německu (Luteráni v českých zemích v proměnách staletí, Nešpor R. Z., Just, J., Matějka O., 2009). Námitka, že tato sociální hnutí měla oporu právě v rolnictvu, je jistě na místě, jejich hybnou silou byly zájmy ale úplně jiných socio-ekonomických skupin, především měšťanstva. Pokud šlo o čistě rolnická hnutí, ta většinou skončila doslovně jako "sedláci u Chlumce".

Pokud v Evropě hrály nějaké zemědělské složky populace roli, pak to byli sedláci ve střední Evropě v 19. a v první polovině 20. století - byli zaštítěni i politickými stranami (například Agrárnická strana v Československu). Mezi politické reprezentanty se dostávali velcí sedláci, malí rolníci pak tvořili nezbytnou členskou základnu.

V 19. století s rozmachem raného kapitalismu vzniká úplně nová vrstva dělníků, která je pro nový systém nezbytná, ale nepatří mezi jeho hlavní opory (tou je takzvaná buržoazie). Reformistická hnutí jsou vystřídána hnutími dělnickými a dělníkům se daří získávat důležitá sociální práva.

V současnosti má Evropa přídomky jako postmoderní, postindustriální. Vyznačuje se nízkou úrovní plodnosti, rostoucím podílem dlouhodobě nezaměstnaných i nezaměstnatelných, nově pak kvalifikovaných, ale "nepotřebných". Systém, který si Evropa vybudovala, ztrácí na funkčnosti a konkurenceschopnosti. Z toho pramení evropská krize. Stávající evropské vládnoucí elity ztrácejí masovou oporu. Poslední jejich oporou jsou masmédia, ale je jen otázkou času, kdy i ta je opustí. Evropa není schopná v ekonomice držet se zbytkem světa krok. Zároveň v ní však žije významná část populace, jež je zvyklá na relativně vysoký sociální a ekonomický standard a nechce se o něj nechat připravit.

Achillovy paty čínského systému a jeho Damoklovy meče

To, že Číně patrně nehrozí v nejbližších letech zásadní politický otřes (jinak země čelí ročně mnoha demonstracím a povstáním, kde je stále větší důraz kladen na sociální otázky) a rozpad země na více částí, neznamená, že nemá problémy, jež mohou výrazně oslabit její hospodářský růst a velmocenské ambice.

Propastné sociální a ekonomické rozdíly mezi městem, zvláště velkoměsty na východním pobřeží, a venkovem se snižují. Chudé oblasti zvolna bohatnou, sociální a ekonomická úroveň širších vrstev čínské populace pomalu roste. Zvolna se tak v Číně vytváří střední vrstva, která se již nespokojí s málem a bude jasně formulovat své požadavky, především v oblasti sociálních práv.

Některé regiony Číny - především ty, které jsou tvořeny hlavně městským obyvatelstvem -- se začínají potýkat s důsledky stárnutí populace. Nejde tak ani o "politiku jednoho dítěte" jako o fakt, že městská populace v posledních desetiletích výrazně zbohatla a změnila své chování, ekonomické i demografické. Rozhodování párů, že budou mít maximálně jedno dítě, či zůstanou bezdětné, se odvíjelo od jejich ekonomických zájmů, které byly "politikou jednoho dítěte" ještě více stimulovány. Tradiční role syna v čínské společnosti pak měla za následek infanticidu narozených dívek a vysoký index maskulinity v čínských velkoměstech - na sto dívek při narození normálně připadá tak 105 chlapců, zejména v čínských velkoměstech to koncem devadesátých let bylo 120-130 chlapců. Po silných ročnících tak přijdou slabší, navíc s výraznějším podílem mužů. Úmrtností poměry se v Číně v posledních 20 letech významně zlepšily, Číňané se v průměru dožívají stále vyššího věku a jejich populace stárne. Tento trend zatím neplatí pro území celé Číny, ale v jejích nejlidnatějších městských regionech při východním pobřeží. Vzhledem ke skutečnosti, že paralelně probíhá rozvoj i chudších západních regionů, lze i u nich proces stárnutí populace v nejbližších letech očekávat. Čím nastane později, tím bude rychlejší a dynamičtější.

Regiony s nejvyšším podílem městské populace již přehodnocují politiku jednoho dítěte a začínají podporovat dvoudětný model rodiny. Trochu je zde patrný náběh ke genetickému výběru, kdy dvě děti mají mít "perspektivní vybrané páry, vzdělané, vydělávající, majetnější".

Stárnutí populace vede nutně k přehodnocení důchodového modelu v Číně. Bylo jí nabídnuto několik možných způsobu řešení, její představitelé se nakonec dohodli s partnery z EU - na jednáních se výrazně podílel tehdejší český eurokomisař, Vladimír Špidla (Postoj V. Špidly k evropskému sociálnímu státu a k jeho možnému vývozu do Číny) na evropském sociálním modelu, jenž by měl být v zemi aplikován k roku 2014 (EU social policy studies in China).

Od devadesátých let dvacátého století se v Číně prohloubil individualismus a zároveň se odbouraly historické principy solidarity, například starání se o staré rodiče. Stát přitom nevybudoval dostatečné nástroje, aby v péči o seniory adekvátně nahradil roli rodin. Teď se potýká se situací, kdy seniorů bude přibývat a proporce produktivní složky populace se ztenčí. Ve městech vzroste podíl svobodných mužů v produktivním věku a počty narozených dětí budou nadále klesat.

Dalším problémem Číny bude paradoxně rostoucí životní úroveň jejího obyvatelstva. S rostoucím standardem rostou požadavky. Tyto požadavky budou směřovat na oblast lidských práv, především práv sociálních.

V Číně zatím funkční sociální politika chybí. Rolnictvo sice dostalo do správy půdu, aby se nebouřilo, ale dávky z výnosů pro stát, aby byla zabezpečena jeho potravinová soběstačnost, jsou vysoké.

Zaměstnanci pracují v Číně za velmi nízké mzdy (i zde dochází k postupnému zvyšování) - pracovní síla je tu pro zahraniční nadnárodní korporace velmi levná, navíc je využívaná i dětská pracovní síla jako v 19. století v Evropě v době raného kapitalismu. Dlouhodobě nebude tato levná pracovní síla udržitelná. Stane se tak ve chvíli, kdy kromě rolnictva bude dostatečně silná i střední vrstva čínských úředníků, výše postavených zaměstnanců v průmyslu a v bankovním sektoru, lékařů, učitelů, soudců a policistů. Pak lze vedle rizika rolnických bouří považovat riziko bouří sociálních (k nimž již dochází) za velmi reálné.

Je tedy možné očekávat, že zatímco v Evropě se sociální politika bude nadále redukovat a oklešťovat, najde své uplatnění v Číně, jejíž expanzivní hospodářská politika měla za následek zničení "welfare-state" v Evropě či se na tomto stavu z větší části podílela.

Po pádu "železné opony" byly ze strany USA tendence vymýtit poslední stopy "komunismu" na světě. Tato politika měla tragické následky na Balkáně a dotkla se i Číny, jež čelila na konci 90. let 20. století masivnímu studentskému povstání.

Čínsko-americké vztahy procházejí v devadesátých letech 20. století klíčovou změnou. Po pádu Sovětského svazu USA přestává Čínu potřebovat jako spojence a začíná ji vnímat jako konkurenta na velmocenském poli.

V USA vznikají studie varující před ekonomickým a vojenským rozvojem Číny a očekávající vojenský střet USA a Číny (Richard Bernstein, Ross H. Munro: Nadcházející konflikt s Čínou). Léta 1995-1997 lze ve vztazích USA a Číny nazvat jako "malou studenou válku". USA usilují o vliv v Tchaj-wanu a jeho naprostou nezávislost na Číně, Čína odmítá upustit od politiky Jedné Číny, kde Tchaj-wan považuje za svou integrální část.

Clintonova zahraniční politika vůči Číně přitom nikdy nezískala ráz "zadržování", ale vždy prosazovala cestu začleňování a vymaňování Číny z izolace.

Na konci 90. let dochází v amerických studiích o Číně k určité revizi. Nutnost vojenského střetu mezi USA a Čínou není vnímána již tak nevyhnutelně jako v práci Bernsteina a Munra. Andrew J. Nathan a Robert R. Ross poukazují ve své studii (Velká zeď a prázdná pevnost) na neschopnost čínské armády soupeřit s armádou americkou (malý pokrok v oblasti informačních a dalších vyspělých technologií, nízká financovanost armády, atd), ale i třeba indonéskou, malajskou či singapurskou.

Politický systém Číny charakterizují američtí autoři jako "fragmentární autoritářství", kde na lokální úrovni jsou rozhodnutí centrální moci rozmělňována a přehodnocována a převládají zde klientelistické vazby a vztahy, což je prostředí velmi příhodné pro korupční jednání.

Řadí se k těm autorům, kteří vidí rozvoj Číny jako velmoci skepticky, předvídají vyostření sociálních a ekonomických problémů Číny, upozorňují na neexistenci silné střední vrstvy, jež je nositelkou demokratických principů, zdůrazňují devastaci životního prostředí v Číně vlivem nastupující "průmyslové revoluce".

Další z podobně laděných prací Johna Bryana Starra z Yalské univerzity (Porozumět Číně: Průvodce čínským hospodářstvím, dějinami a politickou strukturou) klade přílišný důraz na nedostatečnou infrastrukturu, populační explozi a nedostatečně rozvinuté školství.

Takto byla Čína vnímána v intelektuálních kruzích USA na konci 90. let 20. století.

Co se stalo od té doby?

Clintonova éra prosperity je vystřídána Bushovou administrativou a odklonem od prosperity. Nepřítel v podobě "reliktů komunismu" je vystřídán varováním před "islámským nebezpečím" a do popředí se dostává Huntingtonova koncepce střetu civilizací (Clash of Civilizations). USA se pouštějí do vyčerpávajících konfliktů v Afghánistánu a Iráku, oslabují přitom mezinárodní právo a roli NATO.

V této době ztrácejí USA vliv v latinskoamerických zemích, v Africe a v arabském světě. Čína se dostává k ohromným zdrojům nerostného bohatství a její ekonomika roste.

Dochází k definitivnímu zlomu v rozevírání sociálních a ekonomických nůžek mezi čínskými městy a venkovem, ekonomický rozvoj je doprovázen rozvojem vzdělanosti, kdy studenti USA začínají ve srovnáních zaostávat za studenty v Číně a dokonce jsou některé čínské vzdělávací modely importovány do USA.

Místo populační exploze stojí Čína před problematikou stárnutí populace (např. viz: China's Rapidly Aging Population, Will Thompson, July 2010), což jen podtrhuje sílu ekonomických a sociálních změn v zemi.

Čínská armáda prochází v posledních letech významnou modernizací a vzrostly i prostředky vyčleněné na její rozvoj. Čína se na rozdíl od USA nevyčerpala žádným vojenským konfliktem. Navíc v době, kdy USA neměly ze své vojenské expanze žádný zisk a tratily, Čína se dostává na trhy jak zemí třetího světa, tak Evropské unie a posiluje.

Upevňuje svou pozici v Tibetu i na Tchaj-wanu, kde má Čína rozhodující hospodářský vliv.

USA nejsou v současnosti schopny pustit se do otevřeného konfliktu s Čínou. Navíc rostou protiamerické nálady v zemích, jež s Čínou bezprostředně sousedí - Írán, Afghánistán, Pákistán, Severní Korea.

Velmi podstatnou pro vzájemné vztahy obou velmocí (USA a Číny) je jejich ekonomická provázanost. Čína patří ke strategickým věřitelům USA.

K tomu se USA v současnosti potýkají s důsledky krize hypoteční, jež přerostla v krizi středních vrstev, jež i přes důležitá opatření Obamovy sociální politiky - zavedení zdravotního pojištění, posílení vlivu státu v bankovním sektoru, oslabení pozice nadnárodních korporací v zemi - ztrácejí svůj sociální status a chudnou. Vize dělení USA na menší celky nejsou zdaleka zažehnány, stejně jako rozpad dolarů do více měn provázaných nově stanoveným kursem.

V současnosti je třeba skeptické pohledy na velmocenskou roli Číny přehodnotit. Již proto, že její systém je kapitalistický, opírá se však o silný stát a neexistenci demokratických hodnot. Důsledkem je omezování demokratických hodnot zejména v zemích EU, jež čelí ekonomickým a sociálním problémům, fašizují se, sílí v nich odpor vůči cizincům -- do popředí se dostává falešné tvrzení, že "cizinci berou práci domácímu obyvatelstvu", aby se pozornost od skutečných problémů, jimiž je snaha zavázat si nadnárodní korporace potlačením sociální politiky, redukcí zaměstnanců a zlevnění pracovní síly, zaměřila jinam.

Ekonomické problémy Unie mají v globalizovaném světě samozřejmě dopad zpětně na Čínu a oslabují její ekonomický růst.

Čína se přitom vehementně snaží dostat na evropské trhy. Bez povšimnutí rozhodně nezůstaly její jednorázové smlouvy na hospodářskou pomoc Řecku v roce 2010. Již dlouhodoběji přitom proniká na trhy východoevropských a středoevropských zemí.

Hospodářský vývoj Číny v posledních letech

Když v USA nastala hypoteční krize, jež v souvislosti s propojením s evropskými ekonomikami zasáhla i evropské trhy a byla označena za tzv. celosvětovou finanční krizí, zpomalil se mírně i čínský hospodářský růst. Pokud v roce 2007 zaznamenal hrubý domácí produkt v Číně 13% a v roce 2008 9,6% nárůst, v roce 2009 činil růst HDP v Číně "pouze" 8,7%. Plánovaný záměr vlády pro rok 2009, tj. alespoň 8% růst HDP, byl překonán.

Čínská vláda přišla v roce 2009 s vlastním stimulačním programem veřejných investic v celkové výši 586 miliard amerických dolarů. Došlo k meziročnímu vzestupu celkového objemu realizovaných investic o 30,1 %. Jeho výše dosáhla zhruba 3,3 miliardy amerických dolarů, tj. 22,5 miliard čínských yuanů. Nejvýraznější byl přitom vzestup investic v oblasti infrastruktury, jednalo se zde o nárůst o 44,3 %.

Růst (17% meziroční navýšení) vykázal též maloobchodní prodej.

Index spotřebitelských cen (CPI) i index produkčních cen (PPI) v průběhu roku 2009 klesaly, aby na jeho konci dosáhly opět růstového trendu.

Státní zásahy čínského státu na podporu ekonomiky v roce 2009 byly následující: systém opatření ke zvýšení investičních aktivit, zlepšení podmínek k poskytování úvěrů, růst objemu exportní produkce a stimulování spotřeby na vnitřním trhu.

Kritika čínských ekonomických reforem směřuje především k "nedostatečnému tempu reformy státních podniků", "nedostatečnému plnění závazků vůči Světové obchodní společnosti" (WTO), k "omezování exportu do Číny netarifními opatřeními". Číně jsou dále vytýkány "málo rozvinutá domácí poptávka", "nesoulad nabídky a poptávky na trhu", hlavně v oblastech energetických a dopravních komodit, hospodářská korupce a problémy v oblasti bezpečnosti práce a kvality některých masově produkovaných výrobků.

Čína vzhledem ke stádiu své "průmyslové revoluce" čelí s kritikou za svou nedostatečnou ekologickou politiku. V posledních letech došlo v Číně k masivnímu kácení dřevin, jímž v 19. století prošla řada evropských zemí, zvýšila se těžba nerostných surovin, aniž byly dodržovány základní bezpečnostní normy, budovaly se gigantické projekty, jež narušily stávající ekosystém (např. přehrada Tří soutěsek). Čínská velkoměsta trpí industriálním smogem charakteristickým pro evropské metropole 19. století jako např. Londýn.

Už k vůli rozvoji energetiky a hospodářství vůbec čínská vláda přece jen k některým ekologickým opatřením sahá. Nejmarkantněji je to vidět v politice odsiřování elektráren. Dosud bylo odsířeno 50 % všech tepelných elektráren v zemi -- s celkovou kapacitou 110 miliónů kW.

Bylo-li zmíněno masivní kácení lesů, je třeba dodat, že existují vládní programy na ochranu původních lesů či eliminaci písečných bouří, jež postihují čínská velkoměsta, např. Peking. Za tímto účelem jsou vysazovány sítě lesních porostů, jež mají před bouřemi chránit jako určité nárazníky. Od roku 2003 došlo k zalesnění téměř 23 milionů hektarů čínské půdy a asi 35 milionů hektarů půdy bylo zatravněno.

Ekologická politika státu směřuje též k dalšímu závažnému problému v zemi - znečištění strategických vodních toků. V posledních letech roste podíl městských splašků upravovaných v čističkách.

Hospodářské prognózy pro Čínu v nejbližších pěti letech jsou víceméně příznivé (Global Economic Outlook 2012). Lze očekávat další nárůst investic do infrastruktury, především se zaměřením na rozšíření železniční a silniční sítě, výstavbu podzemních drah a přepravních tratí pro lehké vlakové soupravy v městské hromadné dopravě, budování nových letišť, výstavbu kapacit pro bydlení v nižších cenových, respektive nájemních relacích, rozšiřování vodovodních a kanalizačních sítí, budování dalších zdrojů elektrické energie, atd.

Nadále lze čekat financování projektů orientovaných na zlepšení úrovně životního prostředí v zemi, alespoň tam, kde to přinese energetickou úsporu a bude to pro státní ekonomiku přínosné.

Finance však budou i na nezbytnou sociální politiku, jež je v Číně zatím nedostatečná, která však s růstem tzv. středních vrstev bude pro udržení čínského systému nezbytná.

Lze čekat rozvoj komplexních programů na rozvoj zdravotní a sociální péče. Poté, co se výrazně modernizovaly čínské metropole a zlepšila se i ekonomická a sociální úroveň menších čínských měst, je na řadě rozvoj čínského venkova a méně sociálně a ekonomicky vyspělých čínských regionů. Rozvoji čínské ekonomiky jsou paradoxně příznivé i přírodní katastrofy v zemi, kdy politika provádění příslušných odpočtů při nákupech fixního kapitálu přispívá k podpoře zájmu firem o investování do rekonstrukce regionů poničených zemětřeseními a jinými živelnými pohromami. Tyto investice vedou též k modernizaci technického vybavení a produkčních zařízení.

Čína je nejen poskytovatelem rozvojové pomoci zemím třetího světa, tj. v Asii, Africe a zemích Jižní a Střední Ameriky, ale sama i pomoc přijímá (Chang, Gordon G., Will Europe Rescue China?), hlavně v oblasti sociální a ekologické politiky. V roce 2008 vydala EU na tyto projekty (jednorázové či dlouhodobější s počátkem v roce 2008) 2 275 milionů eur.

Největším investorem bylo v EU nejlidnatější Německo s částkou 994 milionů EUR, na dalším místě co objemu investic figuruje Francie s 566 miliony eur a na třetím Spojené království (411 milionů eur).

Německá pomoc směřuje zejména na čínské programy zlepšení životního prostředí, zalesňování, energetiky, ekonomických a sociálních reforem, snižování chudoby, zdravotnictví, učňovského školství, sociálního zabezpečení, dopravy, městského plánování a podpory nevládních organizací v Číně.

Francie se kromě zdravotnictví a životního prostředí zaměřila na investice do čínské justice a speciální pomoc směřovala do zemětřesením (rok 2008) postiženého Sičuanu.

Do alternativních zdrojů energie, kulturního dědictví Číny a jejího univerzitního výzkumu pak investovala 225 milionů euro Itálie.

Z větších členských států se poměrně zanedbatelnou částkou na rozvoj Číny podílí Španělsko (pouze 0,23 milionů eur jednosměrně zaměřených na čínskou energetiku). Shodně necelých 22 milionů euro pak vyčlenily severské státy EU, Švédsko (donedávna vzor welfare-state) a Dánsko.

Částkou 248 milionů eur přispěla Evropská komise. Kromě ekonomických a sociálních reforem, programů na podporu zemědělství, zdravotnictví a školství slouží tyto projekty na podporu lidských práv v Číně, správu organizací a na rozvoj informačních technologií.

Finanční pomoc Číně proudí stále ještě i z mezinárodních organizací typu OSN (tj. UNDP či World Population Fund), objem těchto investic je však v posledních letech zanedbatelný (investice nedosahují řádu milionu dolarů.

Jak již bylo napsáno na jiném místě, čínská politika pomoci zemím třetího světa není novinkou posledních dvou desetiletí, ale režim ji začal praktikovat již od roku 1950. Hospodářská pomoc měla několik forem. Nevratná pomoc, bezúročné úvěry, úvěry s nízkým úrokem. Směřována byla zejména do východní Afriky (např. Tanzánie) a sousedních Asijských států (Korea ještě před rozdělením, Vietnam, Laos). Dlouhá léta však tato pomoc neměla oporu v silné čínské ekonomice - a cíle čínské zahraniční politiky se tak nenaplňovaly.

Jiná situace však nastává od roku 1995, kdy čínská ekonomika již znatelně sílí a její výsledky jsou patrny v nejlidnatějších čínských velkoměstech.

Již více jak 120 zemí přijalo čínskou ekonomickou pomoc. Dvaceti zemím pak byla směřována jednorázová ekonomická pomoc Číny -- či její rozsah byl spíše menší.

Na projektech v zahraničí se účastnilo již více než pět set tisíc čínských inženýrů. Podařilo se zrealizovat více jak 85 projektů v zemích jako Togo, Mali či Kambodža. Některé projekty končí neúspěšně, jiné přinášejí zisk, některé mají významný kladný sociální a ekonomický dopad na země, v nichž jsou realizovány. Příkladem je továrna na léky v Togu či továrna na žárovky v Jihoafrické republice.

Rozvoj energetiky, průmyslu a zemědělství díky čínské pomoci je patrný na celém africkém kontinentu - podpora zemědělských farem v Zambii, dřevařství v Surinamu, projekty v Rovníkové Guinei a Gambii, stavba výrobních linek na textil v Zambii a Tanzánii, cementáren v Laosu a Zimbabwe, montovna traktorů v Kamerunu, ad. Velmi významnou součástí čínské zahraniční ekonomické pomoci je budování infrastruktury (například železnice v Botswaně). Pestrost čínské pomoci podtrhuje výstavba obytné čtvrti na Seychelách či poskytování čínských zařízení a technologických celků (například dopravní plavidla poskytnutá Mauriciu a Bangladéši).

Zcela bezprecedentní je však čínská ekonomická pomoc některým evropským státům (Řecko, Island), které byly zasaženy kombinací dopadů americko-evropské hypoteční krize a zadlužovací politikou bank a finančního sektoru vůbec. Čína tak mění svou pozici jednostranného příjemce evropské pomoci. Navíc proniká na evropské trhy a tak jako se Unie snaží ovlivnit sociální politiku Číny, působí Čína na ekonomiku, a potažmo politiku, jednotlivých členských států Unie.

V červnu 2010 stvrdily Řecko s Čínou podpisem jednorázovou ekonomickou pomoc (v řádu miliard euro) zadlužené zemi, jež měla pomoci nastartovat její ekonomiku. Finanční pomoc směřovala především do rozvoje lodního průmyslu, do podpory cestovního ruchu a do oblasti telekomunikací. Součástí čínské pomoci Řecku je například projekt čínské stavební firmy BCEGI na výstavbu sítě hotelů a obchodů v hodnotě sta milionů euro.

Významný je též export řeckého olivového oleje do Číny.

Čínskou pomoc Řecku (ZDE) je třeba považovat za začátek nové dimenze vztahů Čína-EU. Čína byla dosud spíše příjemcem pomoci z EU. Najednou dochází k reciprocitě a lze očekávat, že Čína začne finančně stimulovat i další státy Unie, jež budou čelit závažným ekonomickým problémům.

Evropa i Čína totiž stojí před podobným problémem -- i když v různém stadiu vývoje, a to před sociálním kolapsem a možnými sociálními bouřemi. Zatímco v Evropě tyto bouře hrozí v důsledku odstraňování dlouhodobě budovaného sociálního systému, kdy celý systém přestává být funkční a nachází se v krizi, Čína stojí před problémem opačným. Podařilo se jí nastartovat plynulý trend, kdy se kontinuálně snižují propastné ekonomické a sociální rozdíly mezi městem a venkovem. Kromě rolnictva se čínský politický systém začíná opírat o klasické střední vrstvy, které v Číně poměrně rychle bohatnou, a jejich sociální úroveň stoupá. Spolu s jejich sociální úrovní rostou ovšem i nároky této vrstvy, zejména v oblasti sociálních práv. Čína by tak paradoxně mohla čelit situaci, kdy se jí začnou bouřit vrstvy obyvatelstva ne proto, že by se měly špatně, ale proto, že se chtějí mít lépe.

Od počátku 21. století si Čína uvědomuje, že chce-li systém udržet, musí vybudovat funkční sociální politiku. Od roku 2001, kdy se čínský ministr práce a sociálního zabezpečení sešel s představiteli Evropské komise, se posiluje dialog Evropské komise s Čínou právě v oblasti zaměstnanosti a sociálních věcí.

Demografická revoluce v čínských městech, jež se bude šířit později, ale o to rychleji i v prostředí industrializovaného a modernizovaného čínského venkova, má za následek proces známý jako stárnutí populace. Specifikem čínských velkoměst, kde politika jednoho dítěte a tradiční preference mužského pohlaví u novorozenců mají navíc za následek výrazný nepoměr žen a mužů v populaci, kdy v produktivním věku a později ve stáří, bude výrazně vyšší podíl mužů -- je, že značná část mužů bude pravděpodobně svobodných.

Nutnost reformy penzijního systému je tedy v Číně na pořadu dne.

Memorandum o porozumění mezi Čínou a EU bylo podepsáno 5. září 2005 na vrcholné schůzce EU a Číny. Bylo ujednáno, že každá strana navštíví tu druhou minimálně jednou ročně, střídavě v Bruselu a v Pekingu. Dialog se týká oblastí, jako jsou: sociální ochrana, sociální soudržnost, pracovně právní předpisy, zaměstnanost, pracovní vztahy a sociální dialog.

Vladimír Špidla, tehdejší evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti prohlásil, že "memorandum bude představovat pevný základ politického dialogu a spolupráce." Doslova pronesl,: "Toto memorandum poskytne oběma stranám možnost vzájemného učení. Čína je zemí s rychle se rozvíjejícím hospodářstvím a hraje důležitou úlohu v mezinárodním obchodě - nastal tedy čas k zahájení politického dialogu mezi EU a Čínou o otázkách zaměstnanosti a sociálních věcí. V globalizovaném světě se všichni můžeme učit od druhých. Pokud jde o nás, rádi vysvětlíme, jak funguje evropský sociální model."

Prvním krokem byla investice zhruba 40 milionů eur ze strany EU do technické pomoci v případě reformy sociálního zabezpečení. Skupina odborníků EU se zaměřila na sběr údajů v oblasti sociálního zabezpečení a na vypracování spolehlivých statistik.

Číně pak bylo nabídnuto několik variant podob sociální politiky včetně možností změn důchodového systému. Hlavní proměny čínského penzijního systému budou podrobněji popsány na jiném místě.

Co je však podstatné, že čínské vedení si vybralo z několika možných scénářů sociální politiky právě západoevropský model, respektive model welfare-state. Model, který v EU krachuje z důvodů nekonkurenceschopnosti Číně v důsledku odlivu velkých nadnárodních podniků do Číny.

Značný podíl na schválení tohoto modelu - měl by být v Číně realizován od roku 2014 - měl právě evropský komisař pro zaměstnanost a sociální věci, Vladimír Špidla, který tento model prosazoval a který dojednával podobu důchodové reformy Číny.

Od roku 1949 zatím Čína nezažila převrat vedoucí ke změně systému. Ten se mění shora a převody moci lze považovat za plynulé. Výraznou změnou bylo převzetí moci Chu Ťin-tchaem v období 2002-2003. Další střídání moci je možné očekávat v nejbližší době. V říjnu 2010 byl do funkce vicepředsedy Ústřední vojenské komise (jedná se o strategický orgán, jenž se snaží mít pod kontrolou každý vrcholný čínský politik a jenž kontroloval i autor čínských ekonomických reforem, Teng Siao-pching) povýšen Si Ťin-pching.

Jedná se o stoupence ekonomických reforem, který je zdrženlivý jak k avizované potřebě politické reformy nastíněné premiérem Wen Ťia-paoem, tak k nějaké zásadnější proklamaci změn v čínské zahraniční politice.

Za zmínku ale rozhodně stojí jeho návštěva Mexika (po Brazílii a Venezuele asi třetí nejstrategičtější zemí latinské Ameriky, navíc zemí, kde zatím Čína nemá dostatečný ekonomický vliv).

Formuloval zde poměrně jasně dosavadní strategii a cíle čínské zahraniční politiky:

"Za prvé, Čína nevyváží revoluci, za druhé, Čína nevyváží hlad a chudobu, za třetí, Čína nepřichází, aby vás z ní bolela hlava".

Tyto tři body odpovídají stávající koncepci čínské zahraniční politiky. Čína si zakládá na svém obrazu mírotvorné síly, jež neexportuje násilí, tj. vojáky, revolucionáře, atp., proti nimž by mohl v zahraničí vzrůstat odpor. Naopak, profiluje se jako opora zemí "třetího světa", jimž buduje infrastrukturu, rozvíjí jejich hospodářství a stará se o jejich sociální programy. Obrací tak proti sobě zášť některých místních podnikatelů v té které zemi, kteří čínské investory viní ze svého krachu, že přijdou o zakázky a nemohou Číně konkurovat, získává však podporu širších vrstev v jednotlivých rozvojových zemích, jejichž sociální a ekonomická úroveň stoupá.

Do třetice si Čína zakládá na své prezentaci jako velmoci, jež nezasahuje do vnitřních záležitostí států, jimž nabízí svou ekonomickou pomoc.

Tato strategie čínské zahraniční politiky (ZDE) se zatím osvědčila jako úspěšná.

Byl-li ve 20. století jednou z významných otázek vztah Ruska a Evropy, 21. století přináší otázku novou. Jaký bude vztah mez Evropou a Čínou, potažmo mezi EU, ostatními evropskými státy a Čínou?

Čína velmi stojí o proniknutí na evropské trhy a v posledních letech jí tato strategie vychází. Číně se daří dlouhodobě expandovat v produkci nejrůznějších výrobků a v masovém měřítku je vyvážet do celého světa, hlavně však do méně sociálně a ekonomicky vyspělých zemí, čím dál více však i do nejvyspělejších zemí EU. Bezkonkurenčně levnou pracovní silou odbourává evropskou konkurenci a ovlivňuje tak rozpad evropského sociálního modelu.

V Číně přitom vzrůstá vzdělanost populace -- po dynamicky se rozvíjejících městech přichází na řadu i venkov. Vzdělanost populace vzrůstá i v dosud rozvojové, přitom nejlidnatější zemi světa, v Indii. Asijský svět tak ročně vyprodukuje desítky milionů vysokoškolsky vzdělaných lidí. V roce 2008 ukončilo vysokoškolské vzdělání v Číně 5,6 milionů osob, tj. přibližně jeden vysokoškolsky vzdělaný student na 100 ekonomicky aktivních Číňanů. Číňané navíc zaujímají významné procento mezi studenty univerzit v zahraničí. V USA na některých univerzitách tvoří čínští studenti až třetinu všech studujících. Nadnárodní korporace si tedy budou moci vybírat nejen masy levné pracovní síly, ale i masy vysoce kvalifikovaných sil. V celkovém trendu, kdy je na trhu práce k maximalizaci zisku těchto společností potřeba čím dál méně pracovních sil (včetně těch nejkvalifikovanějších), to bude znamenat, že nepotřebnými už nebudou pouze nezaměstnatelní, tedy lidé s nedostatečnou úrovní vzdělání, nekvalifikované síly, ale i lidé vysoce kvalifikovaní a specializovaní, jejichž cena na trhu práce bude příliš vysoká, a proto budou muset buď výrazně slevit ze svých finančních požadavků, nebo se přeorientovat na podřadnou práci vzhledem ke svému vzdělání.

Evropa prochází od pádu tzv. železné opony několikerými ekonomickými otřesy. První z nich by se mohl nazvat poststudenoválečným a postihl země bývalého východního bloku, tedy nejrozvinutější z nich (bývalá Německá demokratická republika - NDR a Československo). Tyto středoevropské státy měly v rámci sovětského bloku nejrozvinutější průmyslové a zemědělské podniky, jež mohly konkurovat těm západoevropským. Prvním krokem Unie tak bylo tuto konkurenci odstranit. Zejména v Německu je tento krok citelný dodnes. Sjednocení Německa s sebou neslo zrušení mnoha strategických východoněmeckých podniků a ani obří investice do zlepšení úrovně obyvatel bývalé NDR nemohly škody vzniklé uzavřením těchto podniků nahradit. "Východ" se začal vylidňovat vlivem odchodu osob v produktivním věku do západních spolkových republik. Zůstávali lidé v důchodovém věku a mladí, co ještě nenastoupili do pracovního procesu.

Tento problém se EU nepodařilo od roku 1989 do současnosti, tedy zhruba po dobu 20 let, vyřešit. K tomu se přidružily rostoucí sociální problémy v nejlidnatějších a zároveň sociálně a ekonomicky nejvyspělejších zemích EU, kromě Německa ve Francii, v níž od roku 2007 sílí sociální pnutí, a zdaleka to není pouze problém periferie Paříže a ve Velké Británii. Obyvatelstvo je tu dlouhodobě frustrováno jak z levice, tak z pravice a neřešené sociální problémy se nebezpečně kumulují.

Kromě Řecka, které je pravicí dáváno za vzor "nezodpovědné rozmařilé politiky", čelí poklesu sociální úrovně další státy, jež do EU vstoupily v 80. letech 20. století a jimž vstup přinesl znatelný sociální a ekonomický rozvoj patrný na konci 90. let 20. století, Portugalsko a Španělsko. Nezaměstnanost mladých lidí do 25 let ve Španělsku je alarmující.

Paradigma "šetření", zaobalené do termínů politické zodpovědnosti a strachu z totálního bankrotu, vede v podstatě k jedinému - k totální likvidaci evropského sociálního modelu v EU. "Šetření" je totiž výběrové a orientované - mimo na nejchudší vrstvy společnosti, jimž již není co brát - především na relativně bohaté střední vrstvy (Na toto téma se v současnosti vede stěžejní debata mezi zastánci tzv. Fiskálního paktu reprezentovanými německou kancléřkou A. Merkelovou a mezi stoupenci prorůstových stimulů, k nimž se nejvíce hlásil francouzský president, F. Hollande). Jak již bylo výše zmíněno, Evropa prochází stadiem, kdy se zbavuje středních vrstev jako své opory, aniž by tu za ně ale byla adekvátní náhrada. Proces chudnutí středních vrstev pak povede nevyhnutelně k silným sociálním otřesům, jež budou paradoxně sjednocovat jednotlivé členské země EU, jež dosud hájily pouze své individuální zájmy a nadřazovaly je vizi jednotné evropské mocnosti.

Úzké napojení evropské ekonomiky na čínskou je patrné v nejvyspělejší zemi EU, v Německu. Objem obchodu Německa s Čínou narůstá ročně o více jak padesát procent a závislost Německa na Číně tak závratně roste. Na německou ekonomiku jsou pak bezprostředně napojeny jiné evropské státy (například Česká republika), takže tu vzniká v případě jakéhokoli kolapsu ekonomiky dominový efekt.

Přílišná ekonomická závislost Evropy na Číně bude pro Evropu osudová. Čína si v podstatě s Ruskem rozdělí ekonomické sféry vlivu v Evropě, přičemž Rusku se daří ekonomicky pronikat hlavně na Balkán do zemí, jež nejsou členy EU (Srbsko, Chorvatsko) a do postsovětských pobaltských zemí, jež se staly nejnovějšími členy EU (Estonsko, Litva a krizí velmi postižené Lotyšsko).

Evropa se navíc ve své antisociální politice izoluje od svého přirozeného zámořského spojence, USA. Vymezuje se proti Obamově sociální politice na podporu středních vrstev -- také v USA už sílí neokonzervativní hlasy požadující mohutné škrty v sociální oblasti a navracející se k nacionalismu a hodnotám raného kapitalismu, jež jsou dávno překonány. Nejsilnější kritika v USA zní na adresu posílení role státu ve prospěch středních vrstev.

Silný stát je přitom i v Číně, jenže tam stát podporuje zatím nadnárodní společnosti a sílícím středním vrstvám zatím žádné výraznější sociální benefity nenabízí.

Je třeba si ale uvědomit, že se svět dostává do fáze, kdy už nejde o střet "občan a jeho práva" versus "totalitní stát", ale o střet dvou státem řízených politik, kdy v jednom případě stát podporuje sociální práva mas obyvatelstva a ve druhém případě úzké elity v podobě nadnárodních korporací proti masám. Postupně tak v západním světě dochází k radikálnímu předefinování pojmu "demokracie", kdy jsou z něj vytržena sociální práva jednotlivců, dokonce ta základní, jako právo na práci, právo na bydlení, právo na svobodu slova -- v soukromé sféře hlavně v postkomunistických zemích už delší čas platí, že členství v odborech by bylo odměněno propuštěním, navíc média šíří hysterii před čímkoli levicovým a kdo zastává levicové názory, stává se na různých úrovních subkultur: ve škole, na pracovišti, v satelitních městečkách, atp., outsiderem, je vyčleňován. Širší masy jsou médii ubezpečovány, že osud státu je na nich, že se musí smířit s tím, že jejich životní úroveň bude nižší, protože jinak by došlo k naprostému krachu systému, a nic lepšího nastat nemůže. Je to poslední zoufalá snaha vládnoucích elit udržet si moc a mít nadále podporu středních vrstev, i když je vlastně zbídačují. Tento model nemá šanci na dlouhodobější udržitelnost a bude eskalovat v sociálních bouřích.

V ekonomicky provázaném světě je však i pro Čínu důležité, co se děje na evropském kontinentu. A eskalace sociálního napětí v Evropě by byla nebezpečná i pro dění v Číně.

Tam se totiž silné střední vrstvy formují velmi rychle a bude jen otázkou času, kdy budou chtít ta samá práva, na něž byli lidé zvyklí v západní, ale částečně i střední a východní Evropě během tzv. studené války.

Pro čínskou zahraniční politiku bylo zatím klíčové vyvážet do světa "blahobyt" a tím si získávat země "třetího světa" na svou stranu.

V případě Evropy se čínská politika nesetkala s kýženými výsledky. Už proto, že Evropa je z mocenského pohledu zvláštní hybrid. Na jednu stranu společenství sociálně a ekonomicky nejvyspělejších států světa, na druhé straně konglomerát neschopný sjednotit se na bázi společné obranné a zahraniční politiky, kde zájmy jednotlivců jsou nadřazeny zájmům celku. EU se nepodařilo stát se velmocí. Oslabil ji konflikt na Balkáně, kde dovolila cizím armádám, aby vstoupily na její území. Velmoc, jež si nedokáže zjednat sama bezpečnost na svém území, není velmocí. Integrační proces navíc probíhal příliš pomalu a nezačlenění Srbska, Chorvatska, Albánie či Ukrajiny je jasnou prohrou Evropské unie. Nemluvě o Turecku, jež mohlo být výkladní skříní "západní islámské společnosti", a které se bude zřejmě místo toho radikalizovat, což bude problémem nejen pro EU, ale i pro NATO, jehož je Turecko členem.

Pokud se v euroatlantické civilizaci prosadí koncept neokonzervatismu se silným nacionalistickým podtónem (významnými představitelem tohoto směru je v Evropě například Václav Klaus), povede to k rozpadu jak Evropské unie, tak USA. Tento směr je již historicky překonaný a nemá populaci co nabídnout. Znovu fašizující se Evropa (NPD v Německu, Národní fronta ve Francii, DSSS v České republice, Jobbik v Maďarsku, PPV v Nizozemí či Švédští demokraté. Nacionalisté slavili úspěchy mj. ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2009. Extrémní pravice získala více než deset procent v Nizozemsku, Belgii, Dánsku, Maďarsku, Rakousku, Bulharsku, a Itálii. "Od průlomu v 80. letech extrémní pravice prokázala, že se stala významnou politickou silou na evropské scéně," soudí Magali Balentová z nadace Roberta Schumana, která se specializuje na evropské otázky.) s averzí vůči cizincům a národnostním menšinám je toho dokladem. A takováto Evropa rozhodně nebude pro čínské ekonomické zájmy žádoucí.

Čínská důchodová reforma

Do konce roku 1980 fungoval v Číně průběžný důchodový systém. V průběhu osmdesátých let (kdy země procházela vlnou ekonomických reforem) se začal stávající důchodový systém přehodnocovat, protože byla zřejmá jeho neudržitelnost. Mnoho státních podniků bylo již zastaralých a důchody státních zaměstnanců se ocitly v ohrožení. Velká rizika v souvislosti se schopností vyplácet důchody se však objevovala též u řady malých podniků.

Reformy důchodového systému se od osmdesátých let 20. století opakují téměř každých pět let (r. 1986, 1991, 1997 a 2001). Vytvořil se systém dvou základních pilířů - společenského sdružení a individuálních účtů.

Pokusy o reformu důchodového systému z let osmdesátých a devadesátých selhávaly. Například v roce 1997 byly značné prostředky z individuálních účtů převedeny jako půjčky, ukázalo se, že nevratné, na výplatu základního důchodového plánu.

Dokument Rady č. 42 z roku 2000 přikazoval podnikům odvod 20 % do sociálního fondu sdružení, přičemž financování individuálních účtů mělo být z osmi procent pokryto příspěvky jednotlivců. Pilotní projekt takto nastaveného důchodového systému vyl spuštěn v provincii Liaoning.

Ukázalo se, že zatížení podniků na důchodový systém je enormní -- při započtení dalších nákladů na zaměstnance mimo důchodového pojištění, tj. příspěvku na zdravotní péči, pojištění proti nezaměstnanosti, úrazového pojištění, ad. zaplatí zaměstnavatel příspěvek ve výši až 40 % mzdy zaměstnance ve většině čínských regionů. Pokud mají podniky zůstat funkčními, požadují snížení těchto příspěvků někam do rozmezí 5-10 %, jak je v jiných zemích obvyklé.

Od roku 1998 do roku 2002 vzrostl deficit penzijního fondu v Číně z 10 na 40 miliard.

Řešení penzijní krize je spatřováno v prodlužování věku odchodu do důchodu u obou pohlaví a současně ve sbližování věkových hranic odchodu do důchodu mužů i žen. Čínské vedení si uvědomuje, že tyto kroky může podstupovat pouze postupně, neboť situace na trhu práce neumožňuje skokové řešení, nemá-li se čínský trh práce zhroutit či být vážně narušen.

Čína postupně přechází na důchodový model opřený o tři základní pilíře (China's Pension System, Professor Dr. Haico Ebbers, Drs. Rudolf Hagendijk, Harry Smorenberg). První by mohl mít označení "pay-as-you-go", druhý je přechodný a třetí plně fondový.

První pilíř by měly 13 % financovat mzdy jak zaměstnanců, kteří jsou spojeni s dosavadním penzijním systémem, tak nových zaměstnanců, kteří se zapojili do nového důchodového systému v roce 2001 či po něm. Tento pilíř by měl zajistit vyplácení penzí všem důchodcům formou náhrad ve výši 20 %.

Přechodný pilíř je financován vládou a přispívá 60 % k náhradovému poměru. Třetí pilíř je pak ryze individuálním a odvíjí se od výše individuálního spoření.

Celý systém by se samozřejmě zhroutil v případě zpronevěření důchodů v soukromých fondech (jako např. v koncernu Enron v USA).

Navíc, jak již bylo řečeno, Čína se bude potýkat se specifiky procesu stárnutí své populace. Zvláště ve městech bude v horizontu 20-30 let odcházet do penze mnohem více mužů než žen a u těchto mužů bude větší riziko nesoběstačnosti ve vyšším věku. Studie WHO prokazují, že svobodní a rozvedení muži se dožívají v průměru méně let a mají vyšší riziko dožít se vyššího věku v horším zdravotním stavu. Je téměř jisté, že k udržení ekonomiky čínských měst bude zapotřebí imigrace venkovského obyvatelstva v produktivním věku - a vyloučit nelze ani imigraci z jiných zemí.

Několik pohledů na současný politický systém v Číně

Postupně jak v USA, tak i v evropských zemích, je reflektováno, že Čínu už nelze vnímat jako komunistickou (Austin, K., Communist China Capitalism -- The highest stage of capitalist imperialism, World Economics Volume 12, Number 1, pages 79 -- 94), rozhodně ne, co se týče hlediska sociální politiky. Mnozí se ji však zdráhají uznat za kapitalistickou velmoc, protože by tím zároveň přiznali, že kapitalismus, po dlouhou dobu hájený jako jediný demokratický systém - v opozici ke komunismu, je schopen stavět na nedemokratických principech (viz Ian Shapiro, The Real World of Democratic Theory ). Demokratickými principy se rozumí souhrn svobod jedince, jeho práv, ale i povinností. Za jasnou demokratickou prioritu byla vytyčena svoboda slova, jež však nesmí omezovat a popírat práva ostatních, jednotlivců či skupiny osob. Nesmí vést k potlačení práv jednotlivců či skupiny osob, k rasové nesnášenlivosti, k zastrašování, atp. Svoboda slova je v demokratických společnostech důležitá v rovině individuální i masové v masmédiích. Demokracie není možná bez plurality názorů - a nejsou zde myšleny názory, jež mají za cíl zbavit jednotlivce či skupinu osob lidských práv. Proto je tolik potřebné, aby v demokratických systémech fungoval "nezávislý" tisk, "nezávislé" televizní a rozhlasové společnosti. Nezávislostí se rozumí v ideálním stavu nepodléhání lobbistickým a politickým, zájmovým a ekonomickým skupinám.

Spolu se svobodou slova úzce souvisí svoboda vyznání. Ale i ta má v demokratickém pojetí jasně stanovené limity, jež jsou opět dány pomyslnou hranicí svobodného vyznání ostatních jednotlivců či skupin osob a opět je nepřípustné, aby svobodné vyznání jedněch znamenalo porobu a nesvobodu jiných. Proto dochází k rozlišování zavedených církví na jedné straně a sekt, které svým jednáním svobodu jednotlivce či skupin osob - například odmítáním transfuse krve -- porušují. V uvedeném případě je ohroženo právo na život.

Výraznou charakteristikou demokratického systému (takovým základním lakmusovým papírkem demokracie) je nekumulování moci do jedněch rukou. Neboli oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Částečné či dokonce úplné propojení těchto složek vede k naprosté koncentraci moci a veškeré kontrolní mechanismy selhávají.

Aby toto mohlo fungovat, je třeba v určitých více méně pravidelných periodách nabídnout možnost změny politického vedení. Právo na svobodné volby je proto dalším kritériem demokratického systému. Svobodnými volbami se myslí, že jedinec může svobodně, tedy bez hrozby jakýchkoli sankcí, volit kohokoli, kdo splňuje podmínky pro registraci politického subjektu, že volby proběhnou bez manipulací, a to jak mediálních, kdy smyšlené pseudoskandály mají poškodit tu či onu stranu, tak procesních, kdy se manipuluje přímo s odevzdanými hlasy.

Ve druhé polovině dvacátého století - při konfrontaci komunistického systému se systémem demokracie západního typu - tj. v USA a západoevropských zemích, se jako další důležité demokratické hodnoty vedle svobody slova, svobody vyznání a práva na život objevují požadavky na právo na práci (pro všechny, kdo pracovat chtějí) a právo na bydlení. Oboje by se dalo shrnout pod pojem: právo na důstojný život.

Demokratický systém rozhodně nemůže stát na zotročování, tj. počínání, při němž ten, kdo je nucen k práci, za ni nedostává žádnou či naprosto nedostatečnou protihodnotu, dětské práci (jedna z forem zotročování), propouštěním lidí ze zaměstnání bez udání důvodu či na základě jejich svobodného vyznání, názoru, barvy pleti atp.

Skupina obyvatel, ale ani jednotlivec, by si v demokratickém systému neměl připadat jako bezprávný, neměl by mít pocit, že se nemůže domoci práv, jež mu má zaručovat ústava, s níž je obeznámen.

Ovšem, žádný systém, ani ten demokratický, se nevyskytuje v jakémsi vzduchoprázdnu, ale musí být podložen nějakým konkrétním fungujícím typem ekonomického systému. Západní demokracie se opřely o systém tržní a ve vztahu k menším i větším ekonomickým subjektům na trhu usilovaly buď o liberální či konzervativní politiku.

Problémem demokratických systémů se stalo jedno ze základních principů demokracie jako takové. Totiž co největší oddělení ekonomiky a politiky. Zatímco lidem byla dána určitá moc ovlivňovat své politické elity, na rozhodování o ekonomických elitách neměli žádný vliv. A ekonomické elity se více a více začaly propojovat s elitami politickými, ať už byl zvolen kdokoli.

Proto docházelo postupně v Evropě, ale i USA k odklonu od liberálních hodnot. Trhy se začaly uzavírat malým subjektům, jejich konkurenceschopnost neustále se propojujícím nadnárodním korporacím slábla na minimum - a tyto nadnárodní korporace začaly soustřeďovat téměř absolutistickou moc. Nejen tu ekonomickou. Aby si udržely moc ekonomickou, potřebují se opřít o politický systém.

Počátek 21. století se vyznačuje otřesem západní civilizace. Otřesem morálním, otřesem, kdy dlouhodobě budované koncepce demokratického zřízení, sociální politiky a mezinárodního práva se hroutí. Hroutí se tradiční studenoválečnické pojetí: nedemokratický komunismus versus demokratický kapitalismus. Aneb že jedinou oporou demokracie je kapitalismus, a naopak, že socialismus nemůže být demokratický.

Novodobou supervelmocí se stává Čína (Akihiko Tanaka, The Rise of China and Changes in the Balance of Power in East Asia). Stát, jehož vedení se prohlašuje za komunistické a jehož ekonomika se odvíjí od zatím poslední fáze kapitalismu. Totiž fáze, kde kapitalismus nestojí na demokratických principech, protože ty brání nadnárodním společnostem v maximalizaci jejich zisků. Vzniká tu tak model, kdy na jedné straně stojí nadnárodní průmysloví a finanční giganti, kteří soustřeďují téměř veškerou moc do svých rukou a požívají nejrůznějších výhod a mají zajištěna nejrůznější práva, na druhé straně stojí pak většinová populace, dnes už ekonomicky propojeného světa, která svých výhod a práv čím dál více pozbývá. Tento model je zaštítěn právě čínským systémem a šíří se hlavně do západních demokracií, s nimiž soupeří o světovou nadvládu. Proto je třeba mluvit o krizi západních demokracií - a ne o krizi takzvaných zemí třetího světa. Ty totiž na zahraniční politice Číny zatím hlavně vydělávají. Roste jejich vzdělanostní kapitál, radikálně se zlepšuje životní úroveň širších vrstev v těchto zemích.

Evropa však jde jinou cestou. Cestou, kterou lze kritizovat jak z pozic konzervativních (např. Václav Klaus, který se jednak obával "zaplevelení národní ústavy sociálními právy" a varoval proto před jednotnou ústavou Evropské unie, jednak však upozorňoval na přebujelý bruselský aparát, na neefektivnost a nemožnost společné zahraniční a obranné politiky, protože se stále nadřazují zájmy jednotlivých členských států nad zájmy společné), tak z pozic levicových. Evropské unii se nepodařilo prosadit jednotnou sociální politiku, naopak jednotně sociální oblast redukuje na minimum a rezignuje na jakékoli mocenské ambice.

Konzervativní kruhy se bály, že panevropský projekt rozmělní zájmy národních "vůdců" a povede k přehodnocení kapitalistického systému jako takového. Místo toho se však Evropa vydává směrem, který diktuje nová světová velmoc, Čína (Mullen: China Now a World Power).

Nejde však jen o oblast sociálních práv. Evropa se odvrací od demokratického modelu obecně. Pokud projekt jednotné Evropy, jenž měl vést k trvalému míru a sociální a ekonomické prosperitě na evropském kontinentu, padne, bude ohrožena i bezpečnost Evropy, a tedy celého světa, který je s Evropou propojen.

V Evropě, hlavně v jejích částech, kde měl dříve vliv Sovětský svaz, dochází k oktrojování levicového proudu jako relevantní opozice. Pokud levice brojí proti politice škrtů v sociální oblasti a bezprecedentnímu propouštění lidí v soukromé, ale i státní správě -- kdy je práce lidí devalvována, jejich úsilí je negováno, jednotlivec přestává znamenat základní jednotku demokracie, již je třeba chránit, je označována za nebezpečnou, protože jako jediná alternativa k současným pravicovým představitelům je líčen návrat k nenáviděnému komunismu. V lidech je pěstován strach z návratu k minulosti, kterou ještě dvě tři generace pamatují, aby se nebouřili proti politice, která se vrací ke kořenům kapitalismu někam do poloviny devatenáctého století - kdy práva pracujících byla téměř nulová a principy demokracie se teprve rozvíjely. Zatím se médiím daří, že spolužáci ve školách víceméně exkomunikují ty, kdo by se hlásili k levici, na pracovištích se levicovost také nenosí, zvlášť, je-li spojena s odbory. Ty se čím dál více dostávají do role "negativního živlu", který se vlastně pohybuje na hraně zákona, a mnozí představitelé pravicových elit by se je patrně přáli zrušit. V soukromé sféře ve středoevropských a východoevropských zemích se již delší dobu obcházejí zákoníky práce -- je vyvíjen tlak na jejich přepracování -- a odbory větší soukromé firmy v tomto prostředí netrpí.

Nově je tlak i na odbory ve státní sféře, neboť i ta podléhá redukci počtu zaměstnanců. Jaká mají tito lidé práva? V době rostoucí nezaměstnanosti budou shánět čím dál hůře práci, zvláště, je-li jim k padesáti letům, a nebudou moci uspokojit svou základní potřebu - potřebu pracovat. Strach ze ztráty zaměstnání navíc výrazně omezuje svobodu slova.

Tlaky nadnárodních firem vedou k redukci pracovní síly a k maximalizaci jejich zisků. Postupně porostou davy nepotřebných, vykořeněných, sociálně zbídačených, kteří nebudou moci uspokojovat svá základní lidská práva. Nebudou mít práci, ztratí bydlení, ztratí smysl svého života - a s tím ztratí i jakékoli zábrany - o něž se snaží vládnoucí elity opřít svou moc. O zábrany středních vrstev radikalizovat se a postavit se režimu, který je žene do chudoby. Bojí se totiž chudoby ještě větší, bojí se pekla, jak celou komunistickou éru vykreslují živě masmédia.

Rozpadne-li se Evropská unie -- a k tomu může reálně dojít, protože byla budována na základech sociální a ekonomické prosperity a demokratických principech -- ovšem obojí ustupuje do pozadí, Evropa se fašizuje, v jednotlivých členských zemích rostou xenofobní a rasistické projevy, nastane chaos v rovině měnové (při zavádění kursů eura ke staronovým národním měnám se objeví novodobí veksláci), v rovině sociální lze pak očekávat kulminaci problémů, jež budou představitelé jednotlivých národních států Evropy svádět jeden na druhého. Bývalé evropské mocnosti budou ze situace vinit bývalé sovětské satelity, ty zas budou poukazovat na nabubřelost těchto zemí s mocenskými ambicemi. S rozpadem Unie by se dozajista znovu rozhořel balkánský poloostrov, kde následky tragického konfliktu zdaleka nevydoutnaly a čeká se pouze na novou jiskru, jež balkánský "sud prachu" opětně zažehne. Novou dimenzi by mohla dostat některá evropská separatistická hnutí, jejichž vliv přeci jen v jednotné Evropě oslabil (ETA, IRA, ad.). Evropa by se stala symbolem nestability.

I proto se obranná politika B. Obamy soustřeďuje na Evropu jako celek (systém ochranného štítu, z něhož nakonec sešlo), a nejen na jakousi "novou Evropu" tvořenou zeměmi, co podpořily USA ve válečném tažení v Iráku. Prezident USA Obama si uvědomuje, že dělení Evropy by v konečném důsledku ohrozilo i severoatlantickou alianci (NATO) a rozpad této aliance by vedl k chaosu a zvýšeným bezpečnostním rizikům.

Vážnými sociálními a ekonomickými problémy ale procházejí i Spojené státy americké. B. Obama se otevřeně postavil nadnárodním korporacím a vcelku jasně pojmenoval problémy země a ty, kdo tyto problémy vyvolaly. Snaží se s lidmi o těchto problémech komunikovat, vysvětlovat podstatu krize, prosazovat reformy, jež nezbídačí masy středních vrstev, ale dotknou se velkokapitálu. Čelí však silnému soupeři, který disponuje obřími finančními prostředky a má enormní vliv v masových médiích. Navíc s tímto soupeřem do jisté míry kooperuje, a není schopen naplňovat to, k čemu se zavázal -- k nastolení míru ve světě a k zlepšení sociálních poměrů doma. Nežije ovšem ve vakuu, je obklopen zpátečnickými pravicovými kruhy v čele s M. Romneym. Do kampaně v amerických kongresových volbách investovali představitelé nejvlivnějších finančních a průmyslových kruhů téměř 4 miliardy dolarů. Relativně mladá Tea Party, financovaná mj. miliardářem Kochem, se snaží voliče nalákat na "pravé americké hodnoty (Např. F. Zakaria kritizuje Teaparty pro neschopnost hledat kompromisní řešení a k vůli vyhrocování politické situace na domácí scéně)". Myslí tím nulový sociální stát, nízké zdanění bohatých, silný nacionalismus a velmi liberální politiku v oblasti držení střelných zbraní. Působí na lidi propagandou, že "nikdo přece nechce doplácet na někoho jiného, ať si ti, kdo se zadlužili, splácejí své dluhy sami." Tvrdí, že Obama zadlužuje zemi a že na to americký lid doplatí. Předhazují lidem fakt, že Obama nemá žádné výsledky v Afghánistánu, že sliboval mír - ale místo toho podporuje válku. Přitom v pozadí jsou již připraveny zbrojařské koncerny a USA by se velmi snadno mohly zapojit, tentokrát už do sebedestruktivní, války s Íránem. Využívají situace, kdy Američané stále ztrácejí práci, jejich životní úroveň se zhoršuje a kroky Obamovy politiky, jejíž plody bude možno pozorovat tak za čtyři pět let, lidé zatím nepociťují pozitivně na vlastní kůži. Obama čelí nálepkování, že je "socialista" či "komunista", tu je přirovnáván k Marxovi, tu k Hitlerovi. Přesto si stabilně určitou popularitu u veřejnosti udržuje.

Od doby, kdy B. Obama převzal vedení země zruinované po Bushově vládě válkami v Afghánistánu a především v Iráku, země, jež ztratila vliv v latinské Americe a v Asii a významně oslabila spojenectví s Evropou, dosáhl významných pokroků. Opětně posílil vliv USA ve světě - hlavně v latinské Americe, ale i na Blízkém Východě, stabilizoval americko-evropské a posílil americko-ruské vztahy, na domácí scéně pak prosadil nezbytnou zdravotní reformu, jež má za cíl zpřístupnit zdravotnictví širokým vrstvám obyvatelstva.

Se svou sociální a ekologickou politikou však tvrdě naráží právě u nadnárodních korporací a vlivných průmyslových a finančních kruhů. Za ropnou katastrofu v Mexickém zálivu zodpovědné firmy postiženy nebyly, demokratický princip nezávislé justice tu naprosto selhal, žádná z celosvětových soudobých jednání věnovaných potřebě šetrnějšího přístupu k životnímu prostředí nepřinesla konkrétnější závěry.

B. Obama je v Evropě přijímán relativně chladně, Evropa se snaží spíše orientovat na Rusko a Čínu, jež její ekonomiku momentálně saturují více než USA. Evropská média svým lidem příliš jeho úsilí nezprostředkovávají. V českých médiích většinou jeho přímé názory nezazní, jeho kroky jsou pouze stručně komentovány, a to většinou negativně, aby byl nastíněn obraz rozmařilého nezodpovědného státníka, který neplní své sliby, protože jsou prý nereálné. Jako jedině správná politika z krize je prezentována politika škrtů dotýkajících se jedině středních a nižších vrstev. Aby se tyto vrstvy nebouřily, je jim vyhrožováno návratem ke komunismu. To však nevydrží dlouho. Vše má své limity. Jakmile životní úroveň širších vrstev klesne pod určitou snesitelnou úroveň, v tu chvíli dojde k masivním sociálním bouřím.

Pokud by USA rozpoutaly další válečný konflikt -- nejpravděpodobněji v Íránu, byl by to definitivní spouštěč pro sociální otřesy, a možná i rozpad země, v USA. Země je již vojensky vyčerpána vleklými konflikty v Iráku a Afghánistánu, další nevyhratelná válka by pro ni znamenala doslova katastrofu. Chudnutí středních vrstev by se urychlilo a zintenzivnilo.

V tomto kontextu vývoje západních demokracií je třeba se podívat, jaký systém vlastně vládne v nově nastupující velmoci, v Číně. Pohledů "západního světa" na Čínu je hned několik, často i protichůdných:

1) Je to komunistická země, jež se nemůže stát velmocí a její režim se zhroutí, "čínský ekonomický zázrak" je pouze nafouknutou bublinou (tento postoj už je poměrně zastaralý a ukazuje se, že s realitou má málo společného).

2) Je to komunistická země, jejíž systém je životaschopný a jež bude schopna čelit hegemonii USA (tento pohled některých levicových proudů, ve středoevropském prostoru zastoupených např. E. Bondym, se časem přehodnocoval, sám Bondy reflektoval, že čínský systém není v opozici ke kapitalismu, ale naopak se stává jeho vlajkovou lodí).

3) Je to nastupující velmoc s totalitním režimem, jež může představovat pro USA vojenskou hrozbu (tento postoj byl v USA patrný hlavně ve druhé polovině 90. let 20. století, než byly po komunismu za dalšího hlavního protivníka označeny státy podporující islámský terorismus).

4) Je to ekonomicky se transformující země s nedemokratickým vedením a rozvinutým kapitalistickým systémem pod hlavičkou komunistického vedení. Jak se její kapitalismus bude rozvíjet, bude se pomalu demokratizovat. Číně je možné naroubovat evropský sociální model. S procesem stárnutí obyvatelstva bude země potřebovat fungující důchodovou reformu. Čína se pomalu přemění v asijskou demokracii se silnými středními vrstvami (tento pohled se zdá být vzhledem k realitě poněkud naivním, i když zamítnout tento scénář vývoje nelze).

5) Je to v podstatě nová kapitalistická velmoc, na níž nelze aplikovat evropské či americké principy demokracie. Evropa i USA by měly její ekonomický systém převzít, chtějí-li na světových trzích obstát (takto vnímají Čínu pravicové konzervativní kruhy, které v ní vidí budoucnost kapitalistického systému jako takového).

6) Je to nastupující velmoc s hybridním systémem, kdy silný stát vytváří optimální prostředí pro nadnárodní korporace. Tento typ kapitalismu je postaven na neexistenci demokratických principů, a proto je tak účinným. Implementace demokracie je v Číně utopií, protože by oslabila její velmocenské ambice a šla proti ekonomickým mechanismům, na nichž je čínská hegemonie vystavěna. Tento systém silně ohrožuje demokracii západního typu a nebude dlouhodobě celosvětově udržitelným.

Ad 1) Představitelem teoretického proudu, který předvídá pád režimu v Číně, je např. tchajwanský státní poradce, profesor Chu-Cheng Ming (The PRC's Diplomatic Strategy for the 21st Century, book chapter contributed to 21ST CENTURY CHINA: GLOBALIZATION AND CHINA'S DEVELOPMENT, ed. By Song Kuo-cheng, 2003, 2nd edition, Taipei: Institute for International Research, National Cheng-chi University). Zmiňuje šest bodů, které podle něj povedou k destabilizaci systému.

Jedná se o rozmach korupce na všech úrovních státu, značný počet lidových povstání, časté ekologické katastrofy, útěky úředníků ze země, masové vystupování členů z komunistické strany a strach komunistických špiček z vlastního stíhání, jenž brání postupné demokratizaci země.

Problém korupce, kdy některé prameny uvádějí nárůst evidovaných případů zpronevěr státních peněz od roku 1993 do roku 2000 z 57 na 1 333 případů, nelze brát na lehkou váhu. Zároveň je ale třeba přihlédnout k faktu, který zmiňuje i sám profesor Ming, že většinu národního bohatství v zemi vlastní členové strany a jejich rodinní příslušníci. Tím pádem nemají proti sobě jinou vlivnou skupinu osob, jež by je mohla mocensky ohrozit. Čínské vedení si je navíc rizik spojených s přílišnou korupcí v zemi vědomé. Za prokázanou korupci hrozí i nejvyšším státním úředníkům včetně ministrů až trest smrti. Čísla vypovídající o počtu prokázaných zpronevěr státních finančních prostředků za roky 1993 a 2000 jsou navíc obtížně porovnatelná, tedy v absolutním vyjádření bez vztažení k celkovým zakázkám v zemi. Čína prošla od roku 1993 do roku 2000 podstatným ekonomickým rozvojem a počty státních zakázek - i jejich finanční objem -- rapidně narůstal. Čínské vedení se snaží eliminovat korupci hlavně u největších státních zakázek -- a na této úrovni se mu to i víceméně daří. Nejhůře vysledovatelná je korupce na čínském venkově a v menších čínských městech, obecně v dříve chudých regionech, jež postupně bohatnou.

Civilní povstání mohou být pro režim nebezpečná pouze tehdy, budou-li masová, což v měřítku Číny znamená alespoň desetimilionová. I z tohoto úhlu pohledu je třeba brát údaj v Mingově studii, že pouze v roce 2006 proběhlo v Číně kolem 57 000 povstání, jichž se zúčastnilo minimálně sto lidí. Mluví-li se o možném sociálním otřesu, je třeba monitorovat hněv opravdu širokých vrstev společnosti. Takovou klasickou, v Číně tradiční, vrstvou je rolnictvo. Ming uvádí jako důvod k povstání znárodnění půdy. Tento argument je ale již překonaný. Čínské vedení rolnictvu půdu v posledních letech vrací, ovšem s tím, že odvody státu jsou značné - ne však takové, aby to vyvolalo masové povstání. Druhou vrstvou, která by mohla čínskému vedení zamotat hlavu, se nově stávají čínské střední vrstvy, rekrutující se z řad úředníků, menších podnikatelů a státních zaměstnanců. Čím bohatší tato vrstva obyvatelstva bude, tím větší bude mít nároky a tím bude pro čínské vedení těžší za stávajících podmínek udržet sociální smír. Nelze přehlédnou fakt, že čínské vedení si potenciální rizika spojená se s absencí sociální politiky připouští - a snaží se je v kooperaci s Evropskou unií řešit. Ekologické katastrofy v souvislosti s plošným kácením lesů, budováním velkých vodních děl (přehrad), výskyt smogu ve velkoměstech jsou průvodním rysem nikoli komunismu, ale zglobalizovaného kapitalismu. Mementem jsou například chemické znečištění v indickém Bhopalu (Sen Deepro, Bhopal Gas Tragedy), gigantický únik ropy v Mexickém zálivu či tragédie spojená s odkališti v Maďarsku.

Většinou v pozadí stojí zájmy nadnárodních korporací, které zmíněné projekty financují a budují a které nejsou ochotny investovat do bezpečnosti či ekologicky šetrnějších technologií, protože by tím zvyšovaly své náklady.

Pokud je čínský režim propojen s řadou mamutích nadnárodních korporací (jako že je), potom neexistuje síla, která by ho v současnosti mohla ohrozit, natož svrhnout.

Paralela vystupování desítek milionů Číňanů z komunistické strany s vystupováním ze strany lidí ve východním sovětském bloku před pádem Svazu je na místě jen částečně. Tehdy se plánované hospodářství měnilo na tržní. V Číně už ale ekonomické změny proběhly. A proběhly dříve, než lidé začali ve větším množství opouštět stranu. Čínské vedení se již neopírá o nějakou stranickou základnu. Je mu vlastně jedno, kolik lidí je ve straně. Opírá se o nadnárodní korporace a jejich moc, jejich kapitál.

Toto profesor Ming ve své studii nezachytil. A právě toto je pro udržení čínského systému podstatné. Jeho propojení s nadnárodním kapitálem, záštita systému v nadnárodních korporacích. Navíc tento čínský model, kdy je politické vedení země úzce provázáno se zájmy nadnárodních korporací, je roubován na země Evropské unie, jejichž logem byl donedávna sociální stát. Tady hrozí zřejmě větší rizika otřesů než v celé Číně, protože tady se široké střední vrstvy dostávají do pozice více méně bezprávných. Přicházejí o právo na práci, neboť rostou počty nezaměstnaných, nezaměstnatelných a pro velké podniky nepotřebných. Jejich sociální a životní úroveň klesá, a to vyvolává a bude vyvolávat silná pnutí - a v konečném důsledku eskalaci.

Profesor Ming navíc nepostřehl, že koncept demokracie ve světě se v posledních letech posunul směrem k totalitě, kde hlavní slovo mají právě nadnárodní korporace. Nejde tedy o to, kdy se Čína začne demokratizovat, ale naopak, kdy se bývalé výspy demokracie budou přizpůsobovat omezování lidských práv ve prospěch zisků největších finančních a průmyslových uskupení.

Ad 2) Čínu jako protiváhu k hegemonii USA vnímal E. Bondy ještě v roce 2000, kdy mj. píše,: "... V každém případě Číňané znají řešení, jak ukočírovat zemi i v krizové situaci, jako je ta dnešní, zatímco světoví globalizátoři nikoli."..."Varianta okopírování čínského principu pro kapitalistický svět totiž možná není...".."Západní ekonomové nejsou sto pochopit, jak jsou Číňané schopni celý systém uřídit, přestože nechtějí kapitalismus..." (Fürst Rudolf, Česko-čínské vztahy po roce 1989, Karolinum 2010. s. 138).

E. Bondy a jiní podobně smýšlející teoretici ve své době nepostřehli, že pod komunistickým politickým logem se rozvíjí zatím poslední fáze kapitalismu a že stabilita tohoto systému je velmi úzce propojena s počáteční nestabilitou dosavadních vitrín demokracie: USA a EU.

E. Bondy však ještě stačil reflektovat poslední vývoj v Číně, jenž vyvrátil jeho původní vizi a který shrnul slovy, : "(Čína)...podivuhodně přesvědčivě ukázala neuskutečnitelnost socialismu, a její pokus není třetí, ale čtvrtá cesta - přes rychlé převzetí kapitalistického managementu a podobné věci, s úplným popřením sociální orientace moderního státu. Orientace sociálního státu je vlastně od sklonku 19. století v evropské sféře zřetelná, jasná a programová... Že vykořisťování dosáhlo míry, která přesahuje dobu začátků průmyslové revoluce, to oni akceptovali... Je to zvláštní fenomén, který rozhodně nemůže být žádným modelem pro budoucnost, ale je to svým způsobem dost rychlá cesta k fundamentální proměně nejen Číny, ale i celého světa vůbec..." (Tamtéž, s. 139).

Autor zde postřehl, že to nejsou USA a EU, kdo ovlivní systém v Číně, ale bude to Čína, kdo bude působit na západní demokracie, aby se demokratických principů zřekly.

Ad 3) S teorií, že liberalizace ekonomiky vede nutně k rozvoji demokracie, polemizovali ve svých pracích například R. B. Reich (Robert B. Reich, China: Capitalism Doesn't Require Democracy) či A. Gat.

Naopak, globální šíření kapitalismu může vést k oslabení demokratických systémů. Zavedení nových tržních ekonomik totiž vede k transformaci politických systémů, ale výsledkem této transformace jsou často autokratické režimy.

K pochopení toho, proč liberalizace ekonomiky nevede jednoznačně k liberalizaci politiky, by bylo zapotřebí definovat ekonomický liberalismus. V okamžiku, kdy se volnost obchodu stala v podstatě doménou hrstky vyvolených, opět je řeč o nadnárodních korporacích, kterých je čím dál méně s čím dál větším ekonomickým i politickým vlivem, asi není možné hovořit o liberalismu ekonomiky a lepší formulací je "tržní hospodářství". Pokud je ekonomický systém založen na nesporné hierarchii a disproporci v přístupech na světové trhy, nelze ani od politického systému očekávat, že povede k jakýmkoli rovnostem, a tedy ani v oblasti soudnictví, natož ekonomické a sociální oblasti.

Richard Bernstein a Ross H. Munro očekávali ve druhé polovině 90. let 20. století vyhrocení čínsko-amerických vztahů.

Čína se však místo harašení zbraněmi vrhla na posilování domácí ekonomiky. Pokud USA kdy o Číně jako možném soupeři uvažovaly, vše se změnilo po 11. 9. 2001, kdy se do středu pozornosti dostávají mezinárodní terorismus a islamistické totalitní režimy.

Ad 4) Na Lipsetovu teorii z roku 1959, kde je rozpracováno, jak hospodářský rozvoj vede nutně k takovým sociálním změnám, jež nevyhnutelně vyústí v demokratický politický režim, navázala mj. Welzelova stať z roku 2009, v níž rozvíjí myšlenku, že hospodářský růst je nutně provázán se změnami v oblasti kultury, sociální politiky i politiky jako takové.

Welzel spolu s Inglehartem považují Čínu za jasný důkaz propojení ekonomického rozvoje s procesem demokratizace.

D. Deudney a G. J. Ikenberry přišli s modelem tzv. tricle-down efektu, kdy rozvoj ekonomického systému vede v ideálním stavu ke vzniku moderní střední třídy opírající se o mladé vzdělané vysoce kvalifikované lidi v podnikatelském sektoru, vznikne právní stát a budou se prosazovat mechanismy nezávislé soudní moci a v neposlední řadě diversifikace zájmů různých skupin ve společnosti vytváří občanskou společnost.

Ad 5) Představitelem tohoto proudu je například V. Klaus. Vychází z reálpolitiky a uvědomuje si slabou pozici EU v soupeření o velmocenské pozice a zároveň rostoucí vliv Ruska a Číny v Evropě.

Ad 6) Shrnou-li se body 1-6, lze říci, čím čínský systém není. Není sovětským typem komunismu ani jakousi "třetí cestou" demokratického socialismu, jež se snažila dokázat schopnost skloubení demokratického politického systému se socialistickým ekonomickým systémem.

Není ani demokracií západního typu. Nejedná se o režim, který se co nevidět zhroutí. Režimy ve střední a východní Evropě padly po roce 1989 proto, že bylo třeba přebudovat ekonomický systém těchto zemí. V Číně k této proměně prošlo plynule pod hlavičkou komunistické strany. Politické změny, které v zemi probíhají, např. začlenění významných podnikatelů do strany a vytvoření tak nového establishmentu bez ohledu na to, kolik tisíc řadových členů stranu opustí, se zatím obešly bez výraznějších otřesů a jsou provázány s ekonomickými proměnami země.

Pokud má každý politický systém nějaká stadia vývoje, pak lze v současnosti mluvit o čínském kapitalismu. Po kapitalismu raném, kdy jeho tahouny byly koloniální Británie, Francie a Nizozemí, nastupuje éra ve znamení o boje o kolonie a nástupu Německa jako velmoci. Tento nástup se nesl v duchu dvou světových válek a vynesl do popředí novou velmoc, poválečnou, USA. Vlastně dvě velmoci, USA a SSSR, ale jen jedna z nich byla vlajkovou lodí kapitalismu. Právě střet dvou systémů zabránil třetí světové, tentokrát jaderné, válce. S koncem bipolarity pak přicházejí i konec sociálního státu v Evropě a nová sociální pnutí. V této době se o pozici světové supervelmoci uchází Čína. Čína, ke které se mylně upínají středo- a východoevropské komunistické strany jako k poslední baště přeživšího komunismu a ke které vzhlížejí obdivně i konzervativní kruhy v čele s Václavem Klausem, kterým vyhovuje tržní systém bez občanské společnosti a bez "zaplevelení ústavy sociálními právy".

Čína, která na jedné straně exportuje zlepšení životní úrovně do řady zemí tzv. třetího světa (Laos, Kambodža, Vietnam, řada afrických států, Brazílie, Venezuela, ad.), na straně druhé však tlačí evropský kapitalismus k oklešťování sociální politiky a vyostřování sociálního napětí.

Vliv čínské zahraniční politiky na okolní svět

Povede rostoucí vliv Číny k otevřenému vojenskému střetu s dosavadními velmocemi? Nebo naopak ekonomické propojení světa znemožní veškeré snahy po vyvolání celosvětového konfliktu? Je ekonomicky silná Čína časovanou bombou v rozložení sil, nebo naopak zárukou stability?

Odpověď na tyto otázky hledají přední politologové světa. Např. Fareed Zakaria (Zakaria se mj. zabývá problematikou vývoje, který nastane poté, co USA přestanou (přestaly) být světovou supervelmocí). Neoslavuje Čínu jako nastupující supervelmoc, ale ani neočekává její pád. A kromě rozvoje čínské ekonomiky si všímá i nástupu Indie jako dalšího asijského hráče zasahujícího do velmocenské politiky. V jednom z rozhovorů na Aktuálně.cz ("Ovládnou Číňané svět? Marx by vám řekl ano") mj. píše,: "...To, co ve světě sledujeme, je dlouhodobé přenastavení podmínek, v nichž funguje mezinárodní systém. Co si tuto změnu vynucuje, je fakt, že čínská ekonomika roste o devět procent ročně, zatímco americká pouze o dvě. Může toto Obama v dlouhodobé perspektivě změnit? Pochybuji. Zásadní přesun moci mezi Západem a Východem bude dál pokračovat. Stále ještě nevíme, kam až tato změna povede. Nejsem z těch, kteří by předvídali, že budeme žít ve světě, jemuž bude dominovat Čína. Realitou dneška je však skutečnost, že Asie roste daleko rychleji než Západ, a to přináší do mezinárodní politiky důležité změny. Obama s tím nemůže mnoho udělat, jde o něco, co by Marx nazval základnou."

V jiném rozhovoru na Aktuálně.cz ("USA mají rakovinu. Hrozí jim demagog u moci") Zakaria upozorňuje na nebezpečný trend oslabování středních tříd (tento proces je mimo USA markantní v zemích EU). "...V USA dramaticky roste nerovnost, a to vše se děje jako přirozený důsledek nových technologií, obchodu a globalizace. Nejde o nějaké spiknutí mezinárodních korporací, jen prostou realitu. Největší strach mám z toho, co se stane s americkou politikou, když v zemi fakticky zmizí střední třída."

Zakaria přitom stále považuje americký ekonomický systém za životaschopný a doporučuje relativně "snadno prosaditelné reformy": zvednutí důchodového věku o dva tři roky, účinnou kontrolu nákladů ve zdravotnictví, zavedení DPH (daně z přidané hodnoty) okolo pěti až sedmi procent a pokrácení výdajů na obranu.

To by vedlo možná k dočasnému zmírnění propadu americké ekonomiky, nezažehnalo by to však prohlubující se krizi středních vrstev, na niž sám Zakaria upozorňuje. Pokud již nelze nic ušetřit na nejchudších vrstvách obyvatelstva a nejbohatší vrstvy jsou "posvátné" a "nedotknutelné", je zřejmé, že veškerá "reformní" politika bude dopadat na střední vrstvy. Ty budou chudnout a budou silně dezorientované v tom, koho na politické scéně podporovat. Fenoménem soudobého kapitalismu jsou čím dál menší potřeba pracovních sil a rostoucí počet "nepotřebných" bez rozdílu, zda nekvalifikovaných či vysoce kvalifikovaných. To je skutečný systémový problém -- a jeho řešení je v nedohlednu.

Zakaria nespatřuje riziko ve vzrůstající moci nadnárodních korporací. Výrazným rysem čínské zahraniční politiky uplynulého desetiletí je však právě soustředění většiny významných nadnárodních korporací do Číny. Jejich propojení se zárukami čínského politického systému opřeného o silný stát. Nikoli však o silný sociální stát, ale o silnou ekonomiku příznivou pro obří monopoly. Odsud plynou tlaky na rušení sociálního státu v EU a na oslabení středních vrstev v USA.

Čína na jedné straně slouží jako katalyzátor ve zvyšování sociální a ekonomické úrovně v zemích "třetího světa", ať už v Asii, v Africe či v zemích latinské Ameriky. Na druhé straně však oslabuje Evropu a hlavně USA, které nebudou s to udržet, natož zvýšit, životní úroveň svých středních vrstev.

V USA roste vliv konzervativních pravicových kruhů soustředěných kolem tzv. Tea Party. Toto hnutí odvádí pozornost středních vrstev od příčin jejich úpadku ke hrozbě z přistěhovalců (hlavně z Mexika) a z teroristů (obecně pak podporuje strach z muslimů v zemi). Podobné mechanismy odvádění pozornosti od příčin zhoršujícího se postavení středních vrstev lze pozorovat v Evropě. Sílí zde averze vůči muslimům, v západní Evropě pak averze vůči přistěhovalcům z "východu". Evropa se fašizuje - a nejmarkantnější to je v dřívějších výlohách "welfare-state".

Fašizace USA se zatím nejeví jako příliš pravděpodobná. Není ale nereálná. Pokud zní v současnosti obava ze židovských či muslimských pogromů v USA jako sci-fi, je třeba podívat se na možné latentní příznaky, které by za určitých okolností mohly přerůst ve viditelnou nákazu.

Deprivace středních vrstev v USA nebyla nějakou chvilkovou epizodou, ale stále trvá a prohlubuje se. Místo rychlého zmátoření z důsledků krize - optimismus středních vrstev se držel tak dva tři měsíce po zvolení B. Obamy do funkce prezidenta USA -- čelí střední vrstvy dalším problémům a optimismus je vystřídán pesimismem až rezignací. Namísto rychlého uzdravení se systém potýká s vleklou chorobou -- a nejhorší je, že pacient, v tomto případě střední vrstvy, nezná diagnózu a přestává věřit v možnost uzdravení. Nevěří těm, kdo se ho snaží léčit a hledá pomoc odkudkoli. Chytá se jakéhokoli stébla, jakkoli slabého.

Pokud se do čela USA dostane někdo, kdo slíbí středním vrstvám návrat jejich životní úrovně díky válce, bude to pro systém USA dozajista pohroma. USA již nemají na to prohrát další válečný konflikt. Pokud by se nechaly vmanévrovat do války s Íránem či Severní Koreou, zruinovalo by je to finančně i mocensky. Pokud by záminkou k válce s Íránem byl preventivní úder Izraele, mohly by se v USA vyhrotit protižidovské nálady. I když zatím nejsou v mediální rovině patrné, popírači holocaustu jsou v USA i v řadách profesorů na univerzitách a rozhodně mají své stoupence.

Válka s islámskými zeměmi (Íránem, Afghánistánem, Pákistánem, Irákem) by ještě více vyhrotila antiislámské nálady v zemi, které sílí od útoků z 11. 9. 2001.

Vojenská hrozba ze strany KLDR je rok od roku reálnější. Je přitom patrné, že severokorejský režim může být finančně podporován buď některou z velmocí či z nejbohatších zemí světa (Lankov, A.: Why does China continue to support North Korea?). Jinak by byl již dávno svržen hladomory zbídačenými masami. Místo toho však rozvíjí svůj jaderný program a čím dál více představuje bezpečnostní riziko v regionu.

Zatímco USA mají systém svého obranného jaderného štítu v Evropě teprve v počátcích, Čína je obklopena zeměmi, s jejichž politickými představiteli má vztahy na velmi dobré úrovni a jež má jako jakýsi předvoj v případě svého napadení. Jedná se právě o KLDR či Írán, ale i o další destabilizované země v regionu (Afghánistán, Pákistán, Irák).

První světová válka měla kořeny v potřebě Německa ovládnout již rozdělené koloniální panství. Druhá světová válka navazovala na první a v průběhu se stala bojem o nadvládu nad jaderným programem. V současnosti se soupeří o nadnárodní korporace -- a v tomto boji má jasnou převahu Čína. USA tento boj prohrávají, Evropa se jako velmoc nebyla ani schopna zformovat -- a Rusko (ZDE) se snaží balancovat mezi USA a Čínou. Zajímavé ale bude, jaké ekonomické a sociální systémy se rozvinou v zemích Latinské Ameriky, např. v Brazílii, Venezuele, Argentině, na africkém kontinentu či v Asii (Indie) a jak budou působit na USA a Evropu potýkající se s výraznými sociálními problémy.

0
Vytisknout
7264

Diskuse

Obsah vydání | 7. 11. 2012