Sucho v Texasu

5. 11. 2012 / Uri Avnery

Každý v Izraeli ten příběh zná. Když byl předsedou vlády Levy Eškol, jeho asistenti se k němu v panice přihnali: „Levy, přišlo sucho“. „V Texasu?“ zeptal se úzkostlivě Eškol. „Ne, v Izraeli“, volali asistenti. „Tak na tom vůbec nezáleží,“ ujistil je Eškol. „Vždycky můžeme dostat všechno obilí, které potřebujeme, od Američanů.“

To se stalo před 50 lety. Od té doby se nic moc nezměnilo. Volby v USA za několik dní jsou pro nás důležitější, než naše vlastní volby, které se budou konat za tři měsíce.

Musel jsem zůstat opět vzhůru až do 3 hodin ráno, dívaje se na přímý přenos prezidentské debaty. Bál jsem se, že budu zívat, ale nezíval jsem. Právě naopak. Když se do hry pohrouží dva šachisté, často existuje osoba – nazýváme ji kibic - stojící za jedním z nich, snažící se dávat nevyžádané rady. V průběhu debat dělám totéž. Ve svých představách stojím za Barackem Obamou a snažím se dříve, než Obama sám otevře ústa, vydumat správnou odpověď Romneyovi.

Musím při několika příležitostech v této debatě připustit, že jeho odpovědi jsou lepší, než ty moje. Například jsem nepřišel na kousavou odpověď na Romneyovo tvrzení, že USA mají nyní méně bojových lodí, než před sto lety. Obamova suchá odpověď – že americká armáda má nyní rovněž méně koní, byla prostě geniální. O to více, že si ji nemohl připravit předem. Kdo mohl předvídat takovou jednoduchou poznámku? Rovněž když Romney Obamu udeřil, že za své první cesty na Blízký Východ jako prezident přeskočil Izrael. Jak čelit takové výzvě – obzvláště s tisíci židovských penzistů na Floridě, poslouchajících každé slovo? Obama zvolil správnou notu. S poznámkou, že Romney navštívil Izrael v doprovodu dárců a výběrčích do fondů (aniž jmenoval Šeldona Adelsona a další židovské dárce), nám připomněl, že on jako kandidát šel namísto do Yad Vašem podívat se na vlastní oči, jaké zlo bylo na Židech spácháno. Zásah.

Při několika příležitostech jsem si myslil, že mám lepší odpověď. Například když se Romney snažil vysvětlit svoji glosu, že Rusko je nejvýznamnější „geopolitický nepřítel“ Spojených států. Reagoval bych takto: „Promiňte mou ignoranci, guvernére, ale co to znamená „geopolitický“? V této souvislosti to byla bombastická, ale nesmyslná fráze. („Geopolitika“ není jen vzájemné srovnávání zeměpisu a politiky. Je to světový názor, který propagoval německý profesor Hans Hauhofer a další a přijal Adolf Hitler jako princip svého plánu vytvořit Lebensraum pro Němce tak, že vyhladí nebo vyžene obyvatelstvo východní Evropy.)

Hovořil bych daleko více o válkách, o Nixonově Vietnamu, o Iráku otce i syna Bushových, o Afghánistánu Bushe mladšího. Všiml jsem si, že Obama nezmínil, že byl proti válce v Iráku od samého počátku. Zřejmě mu poradili, aby o tom nemluvil. A člověk nemusí být ani odborník, aby si všiml, že Romney nepředstavil žádné své vlastní originální ideje. Opakoval jako papoušek Obamovy postoje, tu a tam měně o několik slov.

Dříve v kampani, v průběhu primárek, to tak nevypadalo. V povyku snahy získat hlasy pravicové základny byl ochoten bombardovat Irán, provokovat Čínu, bojovat proti islamistům všech odstínů, snad i oživit Usámu Bin Ládina, aby jej mohl znovu zabít. Nic tohoto druhu tentokrát. Pouze meknutí „souhlasím s prezidentem“.

Proč? Protože mu řekli, že americký lid už má dost Bushových válek. Už je lidé dále nechtějí. Ne v Afghánistánu, a určitě ne v Iránu. Války stojí spoustu peněz. A jsou v nich dokonce zabíjeni lidi. Možná sám Romney předem usoudil, že toho bylo dost, aby vypadal v zahraničních otázkách jako ignorant, protože hlavní bojové pole leží v ekonomické oblasti, kde může doufat, že bude vypadat přesvědčivěji než Obama. A tak hrál na jistotu. „Souhlasím s prezidentem ....“

Celý koncept prezidentské debaty o zahraničních otázkách je pochopitelně nesmyslný. Světové záležitosti jsou příliš komplikované, nuance jsou příliš jemně, než aby se o nich jednalo tímto hrubým způsobem. Bylo by to jako provádět operaci ledvin sekyrou. Člověk by snadno nabyl představu, že svět je americký golfovou hůl, jímž USA mohou národy vytloukat jako míčky, a jedinou otázkou je, který hráč je schopnější a vybírá si lepší hůl. Sama vůle národů je naprosto irelevantní. Jaké jsou pocity Číňanů, Pákistánců, Egypťanů? Kdo se o to stará?

Nejsem si jist, že by většina amerických diváků byla schopna najit na mapě Tunisko. A tak nemá žádný smysl dohadovat se o tom, kolik sil tam pracuje, uvádět rozdíly mezi saláfisty a Moslimským bratrstvem, preferovat ty či ony. To vše ve čtyřech minutách. Pro Romneye jsou zřejmě všichni muslimové totožní. Islamofóbie není nic jiného než dobře vyhlížející, moderní bratranec starého dobrého antisemitismu, zasévaný týmiž rozsévači kolektivní nevědomosti, využívající týchž starých předsudků, přenášející na muslimy veškerou nenávist, kdysi namířenou proti Židům.

Mnozí Židé, pochopitelně, zvláště staří v pečovatelských domech na teplé Floridě, jsou potěšeni, když vidí že se Goyimové stávají novými oběťmi. A protože jsou nové oběti náhodou nepřáteli milovaného Izraele, tím lépe. Romney jasně uvěřil, že vylévaje si žluč na „islamisty“ je nejsnadnější způsob, jak vyhrát židovské hlasy.

Ve snaze vypadat tvrdší než Obama, Romney nakonec přišel s originální ideou: poskytnout syrským povstalcům „těžké zbraně“. Co to má představovat? Dělostřelectvo? Letectvo? Rakety? A jestliže ano, komu? Dobrým hochům, pochopitelně. A dávat pozor, aby nepadly do rukou Špatných hochů. Jaká to skvělá idea. Ale prosím, kdo jsou ti Dobří a kdo ti Špatní hoši? Zdá se, že nikdo jiný to neví. Nejméně ze všech CIA nebo Mossad. Tucty syrských frakcí v akci – regionální, náboženské, ideologické. Všichni chtějí zabít Assada. Tak kdo dostane kanóny?

To vše dělá seriozní diskusi o Blízkém východě, nyní regionu nekonečných variací a nuancí, zcela nemožnou. Obama, který ví daleko více o našich problémech než jeho protivník, shledal, že je moudré si hrát na prosťáčka a pronášet nic než slaboduché banality. Něco jiného – například plán pro izraelsko-palestinský mír, Bože chraň - by mohlo urazit drahé obyvatele jednoho domu pro staré lidi, který by mohl změnit výsledky na Floridě.

Kterýkoliv Arab nebo Izraelec by měl být uražen způsobem, jak bylo o našem regionu jednáno v této debatě mezi dvěma muži, z nichž jeden bude brzy naším pánem nebo mistrem. Izrael byl v debatě zmíněn 34krát – 33krát více než Evropa, třicetkrát více než Latinská Amerika, pětkrát více než Afghánistán, čtyřikrát více než Čína. Pouze Irán byl zmíněn vícekrát – 45x, ale v kontextu nebezpečí, které představuje pro Izrael. Izrael je náš nejdůležitější spojenec v regionu (nebo ve světě?). Budeme jej bránit do posledního dechu. Poskytneme mu všechny zbraně, které potřebuje (plus ty, které nepotřebuje).

Skvělé, právě skvělé. Ale jakému Izraeli přesně? Izraeli nekonečné okupace? Neomezené expanze osad? Totálního odmítání palestinských práv? Deště nových protidemokratických zákonů? Nebo odlišného, liberálního a demokratického Izraele, Izraele rovnosti pro všechny jeho občany, Izraele, který naplňuje mír a uznává palestinskou státnost?

Ale nejen to, co bylo papouškováno, bylo zajímavé; také to, co zůstalo nevysloveno. Žádná automatická podpora napadení Iránu. Vůbec žádná válka s Iránem, dokud se nepřežene mráz. Žádné opakování předchozího Romneyova prohlášení, že přestěhuje americké velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Žádný pardon pro izraelského špióna Jonathana Pollarda. A, co je důležitější: žádné úsilí použít nesmírné potenciální síly USA a jejich evropských spojenců přinést izraelsko-palestinský mír, aniž bude prosazeno řešení o dvou státech, které jak každý souhlasí je jediným životaschopným řešením. Žádná zmínka o arabské mírové iniciativě stále navrhované 23 arabskými zeměmi, islamisty a všemi dalšími.

O Číně, nově vycházející světové mocnosti, bylo jednáno s něčím blízkým pohrdání. Musí se jim říci, jak se mají chovat. Musí udělat to či ono, zastavit manipulaci se svou měnou a poslat pracovní místa zpět do Ameriky. Ale proč by na to měli Číňané reagovat, když Čína kontroluje US národní dluh? Na tom nesejde, budou to muset udělat, protože to chce Amerika. „Řím promluvil, případ je uzavřen“, jak říkávali katolíci, ještě v době před sexuálními skandály.

Jak byla debata neseriozní, přesto ukázala velice vážný problém. Francouzi si zvykli říkat, že válka je příliš závažná věc, než aby byla ponechána generálům. Světová politika je zajisté příliš závažný jev, než aby byla ponechána politikům. Politici jsou voleni lidmi – a lidé o ní nemají žádnou představu. Bylo zřejmé, že oba soupeři se vyhnuli jakýmkoliv specifickým otázkám, které by vyžadovaly dokonce jen nejmenší znalost jejich posluchačů. 1,5 miliard plus muslimové byli posuzováni tak, že patří jen do dvou kategorií – „umírnění“ a „islamisté“. Izrael je jeden jediný blok, žádná diferenciace. Co diváci vědí o 3000 let perské civilizace? Pravda, Romney věděl – spíše překvapivě – co a kde je Mali. Většina diváků jistě ne. A přesto budou titíž diváci muset definitivně rozhodnout, kdo bude vůdcem největší světové mocnosti, se širokým dopadem na všechny ostatní.

Winston Churchill blahé paměti popsal demokracii jako „nejhorší formu vlády, vyjma všechny ostatní formy, které byly čas od času zkoušeny“.

Autor je komentátor, bývalý poslanec izraelského Knessetu a předseda izraelského levicového mírového bloku “Guš Šalom”.

přeložil Václav Jumr

Uri Avnery: Drought In Texas i ZDE

0
Vytisknout
4788

Diskuse

Obsah vydání | 7. 11. 2012