Jak se na ministerstvu zdravotnictví porušují zákony

6. 11. 2012 / Aleš Uhlíř

Před několika lety jsem v článcích "Ústavní pořádek v podání ministerstva zdravotnictví aneb Úřednický příkaz nad zákon" (BL 17. 5. 2007) a "Ministerstvo zdravotnictví rekordmanem v nečinnosti" (BL 22. 7. 2008) popsal případ, kdy Ministerstvo zdravotnictví ČR nezákonně odmítá lékařce vydat potvrzení o specializované způsobilosti k výkonu soukromé praxe, o které lékařka ministerstvo zdravotnictví požádala ve své žádosti o udělení specializované způsobilosti podle ustanovení § 44, odst. 1, věta šestá zákona č. 95/2004 Sb., podle něhož "Bez doplnění odborné praxe podle věty prvé až páté získávají specializovanou způsobilost ti, kteří získali osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe a nejméně 5 z posledních 6 let nepřetržitě vykonávali zdravotnické povolání lékaře".

Žádost byla lékařkou podána na ministerstvo zdravotnictví v říjnu 2006. Lékařka, kterou v celém řízení před ministerstvem i před soudy od roku 2006 dosud zastupuji, souhlasí s publikací tohoto textu v Britských listech.

Ministerští úřednici odmítali o žádosti jednat, takže žadatelka musela na ministerstvo zdravotnictví podat postupně tři žaloby proti nečinnosti. Teprve po podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu u Městského soudu v Praze podle soudního řádu správního učinili ministerští úředníci určitý úkon v řízení, aby se pak k dalšímu postupu ve správním řízení opět nechali přimět až další soudní žalobou proti nečinnosti. Všechny žaloby soud shledal oprávněnými a uložil ministerstvu zdravotnictví nahradit náklady řízení.

Žádost podaná v roce 2006 byla nakonec v roce 2008 ministerstvem zamítnuta. Žadatelka prý -- jak tvrdili ministerští úředníci -- nemá platné osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe.

Žadatelka podala na ministerstvo zdravotnictví v roce 2008 žalobu a v rámci správního soudnictví se u Městského soudu v Praze domáhala zrušení nezákonného správního rozhodnutí. Osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé praxe totiž měla a toto bylo přiloženo k její žádosti z roku 2006.

Ministerstvo zdravotnictví spor prohrálo jak u Městského soudu v Praze, tak u Nejvyššího správního soudu v Brně, kam se obrátilo se svou kasační stížností proti rozsudku Městského soudu v Praze. Kasační stížnost ministerstva zdravotnictví Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem 3 Ads 8/20012 z 25. 7. 2012 (rozsudek lze v judikatuře Nejvyššího správního soudu vyhledat, zde se však z důvodu úspornosti omezuji jen na základní fakta).

Ministerstvu tedy nezbývalo nic jiného, než se řídit rozsudkem Městského soudu v Praze z 14. 4. 2010, který rozhodnutí ministerstva, jímž byla žádost o udělení specializované způsobilosti zamítnuta, zrušil a vrátil ministerstvu k dalšímu řízení.

Věrno svým manýrám ministerstvo se správním řízením nijak nespěchalo. Rozhodnutí bylo sice soudem zrušeno a ministerstvo učinilo kroky k tomu, aby o žádosti žadatelky z října 2006 bylo znovu rozhodnuto, nicméně nic se s tím nedělo. Zákonná obecná lhůta pro správní rozhodnutí je 30 dnů, v případě se nenařizuje ústní jednání ani nejsou zpracovávány znalecké posudky, takže tato zákonem stanovená lhůta měla být dodržena. Přestože soud vrátil ministerstvu jeho správní spis 10. září 2012 a počáteční telefonické výmluvy ministerských úředníků, že spis je dosud u soudu, již nemohly obstát, ministerstvo se k rozhodnutí nemělo. Nezbylo než opět podat soudní žalobu proti nečinnosti správního orgánu, kterou by bylo ministerstvu uloženo odstranit průtahy a vydat rozhodnutí ve věci žádosti o vydání potvrzení o specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře v České republice podle ust. § 44. odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. Žaloba byla u soudu podána 1. 11. 2012 a téhož dne předána ministerstvu zdravotnictví.

Postup úředníků ministerstva po obdržení žaloby proti nečinnosti se vymyká všemu, co lze považovat za rozumné. Dne 5. 11. 2012 je doručen právnímu zástupci žadatelky dopis, který ředitel ministerského Odboru vzdělávání a vědy dle všeho zaslal až poté, co na ministerstvo došla žaloba proti nečinnosti správního orgánu. Jeho antedatování dnem 26. 10. 2012 je v souladu s úrovní a praktikami dosavadního správního řízení. Upozornění žadatelky přes jejího právního zástupce, že si může prostudovat spis (po více než 6 letech správního řízení a soudních sporech u správních soudů jej žadatelka zastoupena advokátem podle představy ministerského úředníka nezná) je až komické, upozornění, že si žadatelka může přijet na ministerstvo o věci pohovořit, je něčím, čemu již nelze rozumět vůbec. Na ministerstvo dojde žaloba proti nečinnosti, kterou se účastník správního řízení domáhá odstranění průtahů a vydání rozhodnutí a úředníka ministerstva nenapadne nic lepšího, než se vší vážností zvát žadatelku ke studiu spisu nebo dokonce k osobnímu rozhovoru. Jsou to "mistři" v tom, jak vyrábět průtahy a vše zdržovat. Prostě vydat ono rozhodnutí by bylo asi příliš složité.

A aby si žadatelka nemyslela, že to jejím úspěchem u správních soudů skončilo, upozorňuje ředitel Odboru vzdělávání a vědy žadatelku na to, že jí požadované osvědčení, o které požádala v roce 2006, stejně nevydají. Prý nesplňuje podmínky ust. § 44, odst. 1, věta šestá. Osvědčení ČLK již ministerstvo popřít nemůže (soud je uznal), tak nyní se ministerští úředníci pokoušejí popřít praxi žadatelky. Tu sice žadatelka v předepsaném rozsahu má, prý ji ale nepřípustně přerušila mateřskou dovolenou a tak jí osvědčení vydáno nebude. Je to tak hloupá námitka (bohužel nelze jinak, než ji takto označit), že u žádného rozumně uvažujícího člověka obstát nemůže.

Ostatně toto vyplývá přímo z formuláře ministerstva, na kterém žadatelka v roce 2006 podala svou žádost, stejně tak jako z dnešních předtištěných formulářů ministerstva na jeho internetových stránkách, kde se shodně v roce 2006 i dnes uvádí "Rozepište praxi přesně: od - do (den, měsíc, rok), celková doba, pracoviště, zařízení, výše pracovního úvazku. Postupujte chronologicky, včetně přerušení praxe (mateřská dovolená, pracovní neschopnost a jiné)." S přerušením praxe tudíž ministerstvo ve svých formulářích přímo počítá a vždy počítalo. Vzhledem k této formulaci ze strany ministerstva žadatelka při podání své žádosti v roce 2006 důvodně očekávala, že její mateřská dovolená překážkou pro získání specializované způsobilosti nebude. Každý soud se na to takto bude dívat, opačný názor ministerstva v napadeném rozhodnutí neobstojí ani z hlediska ústavního práva. Ostatně při jednání soudu v roce 2010 soud požadovanou praxi žadatelky - i když ministerstvo zdravotnictví tehdy proti praxi žadatelky nic nenamítalo - sám spočítal a došel k závěru, že je v pořádku a v souladu s požadavkem zákona.

Bizarní výklad ministerských úředníků použitý ad hoc v případě žadatelky by znamenal, že i den pracovní neschopnosti by byl přerušením výkonu povolání lékaře a nesplněním podmínky v ust. § 44, odst. 1, věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. Pokud by mateřská dovolená byla posuzována jinak než pracovní neschopnost a mateřská dovolená tak z pohledu ministerstva byla nepřípustným přerušením výkonu povolání lékaře a pracovní neschopnost přípustným přerušením praxe, šlo by o neodůvodněnou diskriminaci.

Je nutné vycházet z toho, že ani pracovní neschopnost, ani mateřská dovolená nejsou nepřípustným přerušením výkonu povolání lékaře, nýbrž pouhým přerušením praxe, s nímž se počítá. Jaký smysl by pak měl text zákona, když lékařská praxe v případě žadatelky doložena v rozsahu více než 5 let by v průběhu 6 let trvání povolání lékaře nesměla být přerušena ani dnem pracovní neschopnosti?

Další soudní spor, k němuž se schyluje, ministerstvo zdravotnictví opět prohraje.

Žadatelka, která v roce 2006 podala žádost o přiznání specializované způsobilosti k výkonu soukromé praxe stále vykonává nepřetržitě povolání lékaře. "Pouze" si nemůže otevřít vlastní praxi a pracuje tudíž jako lékařka v určitém oboru stále jako zaměstnankyně. To ji ovšem značně znevýhodňuje a poškozuje.

Během trvání správního řízení vyplynuly na povrch zajímavé věci. Nedlouho před tím, než žadatelka v roce 2006 požádala ministerstvo o přiznání specializované způsobilosti k výkonu soukromé praxe byla způsobilost v jejím oboru ve stejném městě, kde působí žadatelka, přiznána někomu jinému a ukázalo se, že přiznání bylo ministerstvem vystaveno v rozporu se zákonem. Právní zástupce žadatelky dostal podklady a upozornil na věc ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo přiznalo pochybení, tj. vydání osvědčení o specializované způsobilosti v rozporu s podmínkami zákona. Ministerstvo to muselo v korespondenci s právním zástupcem žadatelky přiznat, prý se vše prošetří atd., nicméně tím to vše skončilo.

Správní orgán se tak řídí svéráznými zásadami. Má-li někdo na něco zákonný nárok, neznamená to ještě, že to dostat musí a naopak neexistence zákonného nároku neznamená, že to dostat nemůže.

Za svá chybná rozhodnutí a průtahy ministerští úředníci nemají žádnou odpovědnost. Nikdo na ministerstvu neřeší dosavadní náklady, které muselo ministerstvo žadatelce uhradit v soudních řízeních. Odmítáním vydat rozhodnutí na základě žádosti z roku 2006 porušuje ministerstvo zákonnou povinnost a stát nese odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ministerstva, které není schopno vydat žadatelce rozhodnutí -- osvědčení, na které má zákonný nárok. Žadatelka počítala s otevřením vlastní lékařské praxe v roce 2006 a stále je nucena pracovat jako zaměstnanec. Stát je odpovědný za škodu, která jí tím vznikla a stále vzniká, a to jak za skutečně vzniklou škodu, tak za vzniklou nemajetkovou újmu dle zákona dle zákona č. 82/1998 Sb.

Není to dávno, co byla uveřejněna zpráva o trestním stíhání člověka, který uveřejnil výši odměn poradkyně předsedy vlády. Je z toho velké pozdvižení a sám premiér výši vyplacených odměn obhajoval tím, že jeho lidé "dřou jako koně". Mnozí ale předvádějí výkony, za které by -- jak se říká -- i "zadarmo byli drazí". Toto přichází na mysl při hodnocení výkonů ministerstva zdravotnictví ve správním řízení o žádosti podané v roce 2006.

0
Vytisknout
4332

Diskuse

Obsah vydání | 8. 11. 2012