Ještě před tím, než cokoli, zde je tzv. „disclaimer“: Luděk Staněk je jeden z mých nejoblíbenějších Čechů. Byl šéfredaktorem časopisu Rolling Stone ve stejném nakladatelství, kde jsem začínal svou kariéru šéfredaktora (v časopise Redhot), a měl jsem tu čest poznat ho zblízka. Je to jeden z těch skromných géniů, které dokáže vyprodukovat jen český kulturní rybník. V současné době je kromě komentátora na Novinkách také známým komikem s velmi populárním kanálem na  Události Luďka Staňka - YouTube  .

Než se pustíme do víru argumentů, kontext: Staněk v komentáři pro Novinky ostře kritizoval Prahu za nákup tureckých trolejbusů namísto českých výrobků. Jako inspiraci uvedl britského moderátora Jeremyho Clarksona, který otevřel hospodu prodávající pouze britské produkty – až na to, že tam chybí káva, kečup a většina běžných jídel. Staněk to označuje za logickou reakci na svět, který „přestal být hřištěm s kyblíčky“ a stal se „kontaktním sportem“, kde země jako Čína či Turecko „vyhrávají na úkor ostatního světa“. Jeho řešení? Více soběstačnosti, méně globalizace, a hlavně: kupovat jen české, i když to znamená vyšší ceny.  KOMENTÁŘ: Turecké trolejbusy pro Prahu - Luděk Staněk - Novinky

Luděk ve svém komentáři o pražských trolejbusech a při inspiraci Clarksonovou  hospodou „všechno britské“  nastolil důležitou otázku strategického myšlení a podpory lokální ekonomiky. (Pozn. JČ. Paradox: Když chce Staněk "všechno české", proč se inspiruje Britem?) A ano, na příkladu obchodní soutěže, kde Praha podle všeho upřednostnila nejnižší cenu tureckého výrobce před domácí zkušeností a potenciálními dlouhodobými přínosy, má rozhodně silný argument. Ten pocit, že Češi v globálním ekonomiku dostali na frak, je pochopitelný. Jenže pak tu máme ten Clarksonův recept – uzavřít se do národní ulity a žít jen z toho, co se vyrobí a vypěstuje mezi Krušnými horami a Bílými Karpaty.

Tak si představme, jak by takový život podle Clarkson-style „Všechno musí bejt český“ opravdu vypadal.

1. V kuchyni jako za husitů (bez mečů, ale taky bez citrusů)
Ráno. Vstáváš. Žádná káva. Káva je pro kosmopolity a turisty. Ty máš meltu. Nebo pokud jsi hipster, tak žaludovku z Beskyd. Ale pozor, doma mletou na ručním mlýnku po babičce. Kdybys měl elektrickej, musel bys být prověřenej, jestli náhodou motor nevyráběli Švýcaři. A to jako fakt nechceš.

Snídaně? Chleba s pomazánkou z čehokoli, co rostlo nebo kdysi lezlo po Vysočině. Máslo je v pohodě, ale jen z krav, co neviděly ani slovenskou hranici. Sýr? Žádná mozzarella, to bys mohl rovnou zapálit českou vlajku! Eidam. Tvrdý, jako český hospodářství. A salám? Jen ten, co se jmenuje podle města nebo kopce.

2. Do práce? Jen na českých nohách!
Auto? Ani náhodou. I kdybys měl škodovku, stejně je v ní tolik zahraničních dílů, že bys tím porušil pět paragrafů zákona o české čistotě. Takže co? No přece kolo! Nejlépe favorit z devadesátek. Brzdy nefungujou, ale to ti nevadí. Protože máš hrdost. A taky helmu z kokosovýho vlákna od českých skautů.

Veřejná doprava? Jasně, ale jen pokud to je tramvaj z 80. let, protože moderní trolejbusy mají podezřelý šroubky z Rakouska a to by šlo proti národu.

3. Mobilní technologie made in Rožnov
Telefon? Zapomeň. Všechno vyrobený v Číně, Korea, Amerika… fuj. Takže místo toho: vzkazy po holubech. Nebo SMSky, ale jen když je napíšeš na psacím stroji Consul a někdo je odfaxuje. Data? Neexistují. Český internet by byl omezen na weby o vaření, diskusní fóra fanoušků Pana Tau a Google nahradil Seznam s rozhraním z roku 2003.

4. Netflix? Ne, vole. Pojďme si pustit 'Chalupáře'. Zas.
Večer. Chceš si pustit něco na odreagování. Zapomeň na HBO, Netflix, nebo korejský drama, který bys normálně hltal jak kyselý okurky. Teď máš k dispozici jen českou tvorbu. Ale ne tu moderní, protože tam se to hemží francouzskejma kamerama a slovenskejma hercema. Takže ti zůstává Marečku, podejte mi pero. Poosmnácté. Večery voní nostalgií a mírným zoufalstvím.

5. Gastronomie podle receptů z povinné vojny
Chceš pizzu? No tak to máš smůlu. Těsto uděláš, dobrý. Mouka z Břeclavi, voda z kohoutku – zatím to jde. Ale jakmile chceš rajčata – konec. Česká rajčata buď nejsou, nebo stojí jako měsíční plat z roku 1997. Takže kečup? Zapomeň. Nahradíš to červenou řepou. A ananas? Ten je na seznamu zakázaných látek.

Česká pizza vypadá jako bramborák s tvarohem a troškou uzeného. A když si dáš řízek, tak jen z českýho kuřete, co žilo šťastnej, ale krátkej život ve stodole vedle pivovaru. Smaženej samozřejmě na řepkovým oleji, protože olivovej? To je pro zrádce z Toskánska.

6. Zdravotnictví podle Boženy Němcové
Chytíš chřipku? Antibiotika neexistujou. Vyrobila je nějaká mezinárodní firma. Místo toho ti doktor předepsal odvar z česneku, majoránky a suchýho humoru. V horším případě tě pošlou do lázní, kde ti udělají zábal z kapusty a pustí dechovku.

Zubní kaz? Vytrhnout. Českýma kleštěma. Bez umrtvení. Není to bolest, je to vlastenecký test.

7. Startupy a český Silicon Valley v Kralupech
Český IT sektor se přizpůsobí. Místo chytrých aplikací vzniká česká verze Tinderu – „Najdi si Jiřinu“. Funguje tak, že přijdeš do kulturního domu, podíváš se, kdo má ponožky v sandálech, a pokud ano, máte shodu. Pokročilá funkce „poslat pozdrav“ je realizována máváním rukou a říkáním „čauves“.

8. Festival soběstačnosti (též známo jako  Vesnice roku)
Kulturní vyžití? Samozřejmě. Každý víkend se v každé obci koná Den české nezávislosti. V programu: ruční drhnutí koberce, soutěž o nejlepší vepřové ve vlastní šťávě a večer retro diskotéka s Michalem Davidem. V tombole: kýbl na zelí a sešit s recepty z roku 1952.

Samozřejmě, Luděk má ve svém jádru pravdu: bezhlavě honit jen tu nejnižší cenu za každou cenu, jako bychom nakupovali na bleším trhu, je krátkozraké a nebezpečné. Podpora lokálních inovací, kvalitních výrobců, strategických odvětví a férových pravidel hry (jako ty turecké lokální bonusy, které nám tak oprávněně leží v žaludku) je naprosto zásadní. 

Globalizace má stinné stránky – ekologickou zátěž, sociální dumping, zranitelnost dodavatelských řetězců. To všechno je třeba řešit, regulovat a vyvažovat. Ale úplné odmítnutí globálního trhu? To není řešení, to je útěk do fantazie.

Globalizace, se všemi svými chybami, udělala něco monumentálního: zpřístupnila miliardám lidí po celém světě, včetně Čechů v minulých dekádách, zboží a služby, které byly dříve nedostupný luxus. Díky ní máme v obchodech levné (i když ne vždy etické nebo trvanlivé) zboží, dostupné léky, exotické ovoce, technologie, které mění životy. To není malicherný detail. Pro chudé lidi po celé planetě to byl často skok ze středověku do moderní doby.

Úkolem je globalizaci zkrotit, učinit ji spravedlivější a udržitelnější, ne ji vyměnit za českou verzi Clarksonovy krčmy, kde by jediným „exotickým“ zážitkem bylo národní trauma z neuspokojené chuti na kávu nebo citrusy. Snad se tedy politici inspirují spíše chytrou strategií než Clarksonovým roztomilým, ale zcela nepřenositelným, hospodským experimentem.

Jinak ČR hrozí, že zatímco svět pojede v moderních trolejbusech (třeba i těch tureckých), budou se zde nostalgicky drncat v tom svém z roku 1978, živi jen meltou a vlastní představivostí.