Zemřel Alberto Fujimori, peruánský Pinochet

17. 9. 2024 / Adam Ročárek

Alberto Kenya Fujimori Inomoto se narodil 26. 7. 1938 v Limě jako tzv. "nikkei", neboli Peruánec japonského původu. Jeho rodiče do země imigrovali teprve v roce 1934, a v tradičně rasově rozdělené zemi patřili k bohatší vrstvě, která bývala historicky exkluzivně bělošská. Fujimori tak získal pro „nebělocha“ netypicky kvalitní vzdělání, včetně magisterského titulu z americké University of Wisconsin-Milwaukee. Jako úspěšný akademik byl pak v roce 1984 jmenován rektorem Universidad Nacional Agraria, jedné z nejvýznamnějších univerzit v Peru. Ve stejné době také Peru procházelo demokratizací – po pádu generála Francisca Moralese Bermúdeze byly v roce 1980 obnoveny politické aktivity, a ačkoliv první volby provázela řada podezřelých nesrovnalostí (především prohlášení více než 1/5 všech hlasů za neplatných v kombinaci s překvapivou porážkou populární strany APRA), v roce 1985 v zemi proběhly prezidentské volby s již relativně "čistým" průběhem. Po roce 1980 bylo navíc povoleno volit i lidem prohlášeným za negramotné, což bylo dříve zneužíváno (nejen) v Peru k omezení přístupu amerindiánů a mesticů k volbám.

V roce 1990 vstoupil Fujimori do politiky, když se rozhodl kandidovat na prezidenta. Peru se v této době nacházelo v hluboké krizi – země byla katastroficky zadlužená, procházela hyperinflací a ekonomika se propadla do takové úrovně, že HDP na osobu kleslo v roce 1990 na úroveň z roku 1960. Šlo o kombinaci předchozích vlivů, jako ohromného zadlužení v době vlády vojenských juntas, s katastrofickou vládou Alana Garcíi (APRA), který vyhrál volby v roce 1985. Garcíova strana, Alianza Popular Revolucionaria Americana („Americká populární revoluční aliance“), byla historicky revoluční socialistická strana, která stála v popředí boje proti vojenským diktaturám, které byly v Peru poměrně častým jevem. V době Garcíovy vlády však APRA již opustila revoluční a socialistické myšlenky, a přijala spíše centristický, sociálnědemokratický program, který se však pokusila zkombinovat se stále revoluční "antiimperialistickou" zahraniční politikou. Tímto si tak znepřátelila zahraniční investory, jejichž dominantní postavení v peruánské ekonomice však ponechala. Výsledek tak byl předvídatelný – když investice rapidně klesly, neochota státu zasáhnout a převzít vlastnictví odcházejících sektorů ekonomiky vedla k masivnímu ekonomickému propadu. Pokusy nahradit zahraniční investice bez přechodu k ekonomickému plánování, které spočívaly v rozšiřování sociálního systému v naději, že převážně drtivě chudá a špatně vzdělaná peruánská společnost vybuduje domácí podniky a investory jako náhradu, pak vedly ke zmíněné hyperinflaci, která kumulativně mezi léty 1985-1990 překročila 2 miliony procent.

Pokud by nebyla ekonomická krize dostatečný problém, zemi také sužoval rozsáhlý konflikt s brutální guerrillou Sendero Luminoso, která přes 20 let bojovala s peruánským státem. Protože García měl po 12 letech vojenské diktatury logický strach z příliš velké moci armády, nemluvě o snaze zamezit více násilí proti amerindiánům, kterého se armáda běžně dopouštěla, snažil se armádu spíše omezit, což spolu s růstem chudoby vedlo k posílení rebelů. Sendero Luminoso se tak z malé teroristické skupiny stalo armádou, která ovládala prakticky polovinu řídce osídlenéno peruánského vnitrozemí. Ačkoliv při zpětném hodnocení dnes víme, že Sendero Luminoso byla relativně slabá skupina, která fungovala jako kult okolo svého vůdce, Abimaela Guzmána, a která působila jako mnohem silnější především kvůli neschopnosti peruánské armády a naopak schopnosti svých generálů operovat v odlehlých oblastech mimo dosah vlády, v této době se mnoho lidí domnívalo, že rapidní "růst" Sendero Luminoso povede ke komunistické revoluci a ustanovení maoistického státu v Peru. Extrémní brutalita Sendero Luminoso v oblastech pod její kontrolou pak vytvořila podmínky, kdy pro mnoho lidí byla hlavní priorita likvidace guerrilly, a to za jakoukoliv cenu.

Ve volbách v roce 1990 tak byl Fujimori perfektním kandidátem – technokrat, který slíbil spravení ekonomiky, nikkei, který byl přijatelný jak pro bělošskou oligarchii, tak mestickou-amerindiánskou většinu, a nestraník bez vazeb na předchozí elitářské režimy, juntas i Garcíu a APRA. Proti Fujimorimu stál slavný spisovatel a nositel Nobelovy ceny, Mario Vargas Llosa, který sice byl původně socialistou, nicméně se s věkem přiklonil ke konzervatismu a v roce 1990 kandidoval naopak za pravicovou koalici Frente Democrático ("Demokratická fronta", zkráceně FREDEMO). Ta zoufale Fujimoriho podcenila, a ve své kampani se spoléhala na nepopularitu vlády APRA a osobu Vargase Llosy, v této době pravděpodobně nejslavnějšího Peruánce; když pak APRA pohořela ještě více, než se čekalo, a do druhého kola voleb postoupil naopak neznámý Fujimori, mnoho lidí naopak Vargase Llosu jako „posluhovače“ starých elit a kandidáta stran, které vedly k původnímu puči, odmítlo. Fujimori pak překvapivě vyhrál nad všechna očekávání s více než 62 %.

Ještě překvapivější než jeho vítězství, byla Fujimoriho okamžitá otočka po volbách – místo umírněného ekonomického směru přejal Vargasovu Llosovu politiku a zahájil neoliberální šokovou terapii. Státní podniky byly privatizovány, daně snížený pro zahraniční investory a nejbohatší Peruánce a sociální programy seškrtány. Tento "Fujishock" se sice později ukázal jako problematický, neboť umožnil úzké skupině oligarchů a zahraničních korporací získat moc, kterou Peru dodnes nedokázalo zlomit, nicméně z krátkodobého hlediska působil jako skvělý úspěch, neboť spolu s vyjednáním s Mezinárodním měnovým fondem umožnil návrat Peru na mezinárodní trh, což nastartovalo rapidní ekonomický růst, dříve potlačený právě ekonomickou izolací, (dočasně) zastavil růst dluhu a ukončil hyperinflaci. Po krátkém propadu životní úrovně se tak situace běžných Peruáncu začala výrazně zlepšovat, a země se opět stala populární destinací pro investory z celého světa. Oproti dobovým privatizačním programům, jako např. v Rusku, se tak Peru zdálo jako ukázka "správně provedené" privatizace.

Fujimori se také prakticky ihned spojil s armádou, o které se spekulovalo, že připravuje nový puč (dnes je již potvrzené, že tomu tak doopravdy bylo – původním cílem byl García, ale puč byl odložen tolikrát, že se dříve objevil Fujimori, kterého armáda považovala za přijatelného), a zahájil okamžité represe proti všem politikům a aktivistům podezřelým ze sympatií k levici; celá tato kampaň byla prezentována jako boj proti Sendero Luminoso a jejím sympatizantům, a protože byli vnímání jako skutečná hrozba pro celou zemi, nevzbudily tyto represe takovou odezvu, jakou by se dalo čekat - naopak s nimi souhlasila i výrazná část nezasažené, ideologicky Fujimorimu blízké opozice. Fujimori sice těsně před volbami založil stranu Cambio 90 ("Změna 90"), ale protože Fujimoriho síla v těchto volbách spočívala v tom, že nebyl jedním ze svých dvou hlavních oponentů, straně se ve volbách zadařilo podstatně hůře, a zůstala tak třetí za Vargasovou Llosovou FREDEMO i za Garcíovu APRA, která v parlamentu udržela překvapivě silné druhé místo. Represemi se tedy zacílil na APRA, a využil rozsáhlou korupci pod Garcíou k de facto likvidaci strany skrze obří a teatrální procesy.

Mezi léty 1990 až 1992 se Fujimori jako diktátor ještě neprojevoval, a svůj program prosazoval ve spolupráci s FREDEMO. Jakmile se však FREDEMO a Fujimori dostali v roce 1992 do konfliktu, Fujimori využil situace a obvinil FREDEMO ze sabotáže snah o likvidaci Sendero Luminoso. Tímto ospravedlnil autopuč, který poté provedl s armádou, a kterým oficiálně přešel do role diktátora. Fujimori nechal „pozastavit“ činnost parlamentu, přičemž budovu parlamentu zablokovali pučisté s tankem, a ohlásil své plány v projevu vysílaném televizí. Armáda také začala otevřeně zatýkat oponenty režimu i bez jakékoliv imaginární vazby na Sendero Luminoso, jako nezávislé reportéry či businessmany spojené s opozicí; Alan García, který se od roku 1990 stal nejviditelnějším Fujimoriho kritikem, dokázal pouze těsně uprchnout.

Po svém nástupu k absolutní moci odhalil Fujimori své pinochetovské sklony, a začal implementovat tzv. „plan verde“, neboli „zelený plán“. Pod vedením Fujimoriho věrného spojence, důstojníka a rozvědčíka Vlarimira Montesina, armáda dostala neomezené pravomoci k boji s „podvratnými živly“. Represe nyní dopadly i na pravicovou opozici, která dříve Fujimoriho podporovala, a která nyní díky své podpoře likvidace peruánské levice neměla již žádné spojence. Média byla rychle skoupena Fujimoriho spojenci, instituce ovládnuty jedinci loajálními Fujimorimu a Montesinovi. Montesinos navíc rychle vytvořil rozsáhlou síť spojenců nového režimu, v jejímž rámci uplácel všechny relevantní osobnosti, zatímco oponenti často bez vysvětlení zmizeli – tímto zajistil Fujimorimu podporu od všech peruánských institucí, čímž rychle utnul argumenty proti puči. Po prvotním šoku a nejasnostech pak Fujimoriho uznaly za legitimního prezidenta USA a jiné západní země, protest byl pouze patrný v okolních latinskoamerických zemích.

Fujimori přislíbil, že bude i nadále vládnout demokraticky, ale zároveň tvrdil, že systém země se musí změnit. Ve stejném roce proto vyhlásil volby do ústavního shromáždění, které mělo za cíl sepsat novou peruánskou ústavu. Pro tento cíl vytvořil Fujimori novou stranu, Nueva Mayoría („Nová většina“), která spolu s Cambio 90 v získala v ústavním shromáždění většinu. Tato podivná aliance konzervativců, evangelíků a ekonomických liberálů tak vytvořila jádro nové elity, která se stala páteří fujimoriho režimu. Nová ústava byla sepsána tak, že dala prezidentovi rozsáhlé pravomoci, a Fujimori se tak stal legálním diktátorem. Možná by jeho postup byl zastaven, kdyby jej nepotkala štěstěna – v roce 1993 byl chycen Abimael Guzmán, bez kterého se celá Sendero Luminoso rozpadla prakticky přes noc. Ačkoliv se jednalo o výsledek dlouhotrvající policejní práce bez jakékoliv souvislosti s vojenskými represemi, Fujimori dokázal toto zajetí veřejného nepřítele číslo 1 prezentovat jako vítězství své politiky. Jeho represe se tak staly opodstatněnými v očích mnoha, a narativ Fujimoriho jakožto přemožitele komunistické hrozby přezívá dodnes.

Ve stejné době však Fujimori začal i s méně známou, nicméně o to hrozivější částí zeleného plánu – genocidu peruánských amerindiánů. V rámci tzv. národního populačního programu („Programa Nacional de Población“), původně zdravotního plánu zavedeného Garcíou s cílem rozšířit povědomí o plánování rodin a možnosti kontroly porodnosti i mimo potraty (které byly a jsou v silně katolickém Peru extrémně kontroverzní) skrze kondomy a antikoncepci, zahájil Fujimori program nucených sterilizací amerindiánských žen, jejichž děti by byly „zátěží“ pro stát. Ačkoliv způsobů bylo více – tajené sterilizace během jiných lékařských zákroků, násilné donucení armádou/policií, odepření lékařské péče nesterilizovaným ženám, odepírání jídla k získání souhlasu atd. – výsledek byla decimace původního obyvatelstva. Úřad peruánského ombudsmana eviduje 272.028 žen, které byly nuceně sterilizovány, ale předpokládá, že číslo je vyšší, neboť je náročné získat informace od žen z odlehlejších domorodých vesnic, ve kterých je nízká (občas nulová) znalost španělštiny. Vzhledem k tajeným sterilizacím během jiných lékařských výkonů je navíc pravděpodobné, že existuje i řada žen, které neví, že byly sterilizovány, a považují se za prostě neplodné.

Výsledky této politiky byly pro domorodé komunity zničující, a vedly i k postupné devastaci tradičně žijících amerindiánských komunit, které se dnes potýkají s nedostatkem mladých lidí, kteří by se mohli starat o stárnoucí neplodnou generaci. Ačkoliv se jedná o čin jasně naplňující skutkovou podstatu genocidy, Fujimori a jeho přívrženci celý plán dodnes prezentují jako běžný program pro rodinné plánování; zahraniční média, která jsou fujimorismu nakloněna, jej pak zásadně nezmiňují. Jde tak o tragicky opomíjenou genocidu, která proběhla ve skutečně velmi nedávné historii, a přesto o ní většina světa neví, případně ji ignoruje. Spojenectví Fujimoriho s USA a Mezinárodním měnovým fondem, který podporoval Fujimoriho neoliberální ekononickou politiku, pak zabránilo mezinárodní akci proti Fujimoriho zločinům proti lidskosti; jedinou negativní reakci tak vyjádřila část ostatních latinskoamerických států, nicméně propojení Peru se zahraničními investory umožnila Fujimorimu, který mohl spolehnout na podporu vzdálených velmocí, přežít i status jakéhosi regionálního vyvrhele.

Image velitele, který porazil teroristy, pomohla Fujimorimu vyhrát znovuzvolení v roce 1995, ačkoliv zprávy o extrémně rozsáhlém volebním podvodu ukazují i na jiný pravděpodobný důvod Fujimoriho vítězství. Z voleb sice není možné zjistit skutečnou míru podpory Fujimoriho režimu (rozsah podvodu není známý, ačkoliv pracuje prakticky univerzální shoda, že svých 64 % vyhrát nemohl), nicméně dobové průzkumy mu přisuzují i tak výrazně přes 40 % – je tak jasné, že Fujimori v této době ještě určitou míru popularity jistě měl. Jeho koalice Cambio 90-Nueva Mayoría pak “vyhrála” těsnou většinu v parlamentu, zatímco hlavní síla opozice se přesunula k centristickým liberálním stranám; pravicové strany Fujimori “vysál”, zatímco levicové potlačil. Voleb se směla účastnit i APRA, nicméně bez svých viditelných vůdců, kteří se většinou nacházeli v exilu, vězení, případně „zmizeli“.

Fujimoriho druhý prezidentský mandát však jakoukoliv popularitu, kterou si Fujimori získal, zničil. Neoliberální ekonomická politika a privatizace i zbylých státních podniků sice zprvu přinášela rekordní ekonomický růst, nicméně po prvotní úlevě po konci hyperinflace si začala většina obyvatel uvědomovat, že veškeré nové rostoucí bohatství končí u Fujimorimu nakloněných podnikatelů. Peruánci sice teoreticky bohatli, nicméně rostoucí životní náklady, zvedané novými soukromými firmami přebírajícími bývalý státní sektor, jim znemožnili zlepšení životních podmínek. Rozsah a frekvence nucených sterilizací nyní začaly prosakovat na veřejnost, což vedlo k nepokojům mezi řadovými vojáky. A v neposlední řadě, začaly se objevovat zprávy o Fujimoriho extrémní zkorumpovanosti. Fujimori se sice pokusil nespokojenost potlačit, nicméně likvidace Sendero Luminoso se ukázala jako nevýhoda, neboť nově nebylo možné tyto represe omluvit bojem proti terorismu. Náhlý propad v roce 1998 pak zničil představy o zázraku neregulované ekonomiky. Po celé zemi se tak začaly rozbíhat protesty, požadující redemokratizaci země, které postupně sílily.

Přesto, a v kontrastu s ústavou, kterou sám nechal sepsat, se Fujimori rozhodl opět kandidovat v roce 2000. Ačkoliv volby proběhly během obřích protestů a násilných srážek demonstrantů s policií, Fujimori byl opět prohlášen za vítěze; Fujimoriho oponent, Alejandro Toledo, však bojkotoval druhé kolo po brutálních zásazích na své kampani a sérii zpráv o podvodech ve prospěch Fujimoriho. Fujimori se přesto dokázal udržet u moci, ačkoliv začínalo být patrné, že jeho domácí podpora již prakticky neexistuje. Toledo se sice pokusil vynutit Fujimoriho rezignaci obřím protestem až k budově kongresu, nicméně ten byl předčasně ukončen po rozpoutání násilností, které “vedly” k výbuchu, který zabil 6 lidí (později bylo zjištěno, že se jednalo o bombu, kterou předem nastražila Montesinova tajná služba). I tak však pravděpodobně nikdo nečekal, jak rapidní konec Fujimoriho vlády přijde.

Půl roku po volbách veřejnost šokovaly uniklé nahrávky, které zobrazovaly Vladimira Montesina při uplácení opozičních politiků, peruánských podnikatelů, novinářů a dalších významných osobností. Jednalo se o více než 1500 kazet, pořízených samotným Montesinem. Montesinos okamžitě rezignoval, zatímco Fujimori se pokusil uklidnit situaci příslibem nových voleb, ve kterých již nebude kandidovat; rozčilení Peruánci však začali okamžitě protestovat v ještě vyšší míře než po zfalšovaných volbách. Když začalo být patrné, že Fujimoriho představa předání moci zahrnuje vykonávání mandátu až do voleb, a přeneseně i jeho dozor nad jejich průběhem, povstání nabyla na síle. Fujimori nejprve spoléhal na represivní aparát, že protesty potlačí, nicméně jediná událost, známá jako “el Locumbazo”, tuto představu zničila – pod vedením etnocaceristických důstojníků, bratrů Antaura a Ollanty Humalů, povstala armádní jednotka, zajmula generála Carlose Bardelase Angula, a Ollanta veřejně prohlásil Fujimoriho za nelegitimního vůdce, kterému armáda nebude věrná. Náhle bylo patrné, že fujimoristické elity již nejsou schopné kontrolovat státní instituce, což spustilo řetězovou reakci, v rámci které se pořádkové jednotky začaly bouřit po celé zemi. Montesinos uprchl ještě v den povstání; Alberto Fujimori zase dle plánu odletěl na setkání APEC v Bruneji, odkud však nečekaně odletěl do Japonska, kde díky svému původu úspěšně zabránil vydání do Peru (Japonsko nevydává své občany). Peruánský Pinochet, svého času neomezený diktátor opěvovaný pravicovými vládami po celém světě jako zachránce Peru, nakonec musel rezignovat faxem.

Ačkoliv mimo Latinskou Ameriku bývá Fujimori často zobrazován jako jakýsi hrdina, který Peru zachránil před komunismem, a kterého nyní vilifikují levicová, socialistická a liberální média, která přes svou naivitu nevidí skvělé výsledky jeho vlády, pravdou však je, že Fujimori Peru poškodil tak, že se z toho dodnes nevzpamatovalo. Jeho ústava, která je dodnes většinově platná, způsobuje v peruánské politice chaos již 20 let, neboť dává prezidentovi obrovské pravomoci, ale zároveň dává parlamentu možnost jej kdykoliv odvolat. Korupce, která se za jeho vlády rozmohla ještě více, než kdykoliv předtím (sám Fujimori se, dle Transparency International, obohatil o více než 600 milionů dolarů), zůstává v Peru endemická. Armáda má stále tradici napadat demokracii, a to tak silnou, že v době psaní tohoto článku je Peru opět pod de facto vojenskou diktaturou. Fujimoristé sice nikdy znovu nevyhráli prezidentské volby, nicméně jejich parlamentní blok již stál za pády 2 prezidentů. Nejhorším následkem je však fujimoristická oligarchie, která hraje vůdčí roli v zemi dodnes; vlastníci strategických sektorů ekonomiky, médií a vojenští předáci jsou tak silní, že žádný další prezident jejich moc nezlomil.

Fujimoriho nástupci situaci moc situaci příliš nepomohli – Alejandro Toledo, který se opět účastnil voleb, vyhrál v roce 2001, nicméně korupce a neschopnost sjednotit parlament z něho rychle udělala extrémně nepopulárního prezidenta. V roce 2006 zvítězil navrátivší se Alan García, který mezitím zlikvidoval levicové křídlo APRA, nicméně jeho korupce a příklon k pravici jej učinili také extrémně nepopulárním; jeho korupce měla tragické následky, neboť po konci svého mandátu spáchal sebevraždu, když jej policie přišla zatknout. Ollanta Humala, jeden ze hlavních strůjců Fujimoriho pádu, vyhrál volby v roce 2011 jako radikálnější levicový kandidát poté, co se trhl od již zmíněného etnocaceristického hnutí; po svém nástupu však obrátil, přijal centristickou politiku, a přidal se k ostatním jako nepopulární, zkorumpovaný prezident. Od roku 2016 trpí Peru obrovskou nestabilitou, na které se bohatě podílí i fujimoristé svými skandály a neustálými výpady proti demokratickým pořádkům. Výsledkem byla situace, kdy v roce 2021 vyhrál radikálně levicový Pedro Castillo, který byl v neustálém konfliktu s fujimoristy a pravicovým parlamentem; tento konflikt vyústil v roce 2022 pokusem o převrat jak ze strany parlamentu, tak ze strany Castilla. Do konfliktu vstoupila armáda, a od této doby v zemi vládne Dina Boluarte jako loutková prezidentka, zatímco armáda se již 2 roky snaží násilím potlačit protesty.

Fujimori nakonec skončil ve vězení poté, co v roce 2005 navštívil Chile, které do Peru hledané osoby vydává. Skončil ve vězení na prakticky konec svého života, v roce byl 2022 ze zdravotních důvodů propuštěn. Jeho dcera, Keiko Fujimori, je sama vlivnou političkou a několikanásobnou neúspěšnou kandidátkou na prezidentku. Fujimoristé dodnes v Peru existují a, ačkoliv již neschopní volby sami vyhrát, sehráli klíčovou roli v pádu Castilla a nástupu armády a Boluarte. Ve spojení s křesťanskými fundamentalisty z Renovación Popular (“Populární obnova”) mají i přes sérii volebních porážek stále dostatečnou sílu na to, aby mohli rozpoutávat nepokoje a obstrukcemi blokovat činnost parlamentu. Není proto překvapení, že současný „polovojenský“ režim, který se o fujimoristy stále opírá, vyhlásil státní smutek a Fujimorimu plánuje pohřeb se všemi poctami.

Ačkoliv média nakloněná Fujimoriho pravicové politice často využívají malého povědomí o Peru k omlouvám jeho kroků, popisují ho jako komplikovanou osobu, která sice vládla autoritativně, ale potlačila nebezpečné komunistické povstání a zachránila peruánskou ekonomiku, pravda je taková, že přes všechny argumenty o prosperitě a pořádku se jednalo o genocidního diktátora, masového vraha a zloděje, který pokřivil peruánskou demokracii tak, že se s tím dodnes nevyrovnala. Jeho vinou, daleko více než kohokoliv jiného, je Peru pro Jižní Ameriku anomálií, politicky zaseklou ve 20. století, ve které běžné existuje stálá rasová nenávist, viditelná v konfliktech mezi fujimoristy (podporujícími vojenský režim a Boluarte) a etnocaceristy (podporujícími svrženého Castilla), a ve které může armáda vstupovat do a rozhodovat o politice. Brutální politika vůči původním obyvatelům Peru zapříčinila, že zatímco státy jako Bolívie a Kolumbie zažily stabilizaci a ukončení konfliktů, v Peru naopak guerrillas stále operují, a po pádu Sendero Luminoso nedochází k usmíření, jako tomu bylo např. s kolumbijským FARC, ale naopak k vyhrocení, kdy v odlehlém vnitrozemí dodnes operují pozůstatky tzv. „senderos“. Fujimori zkrátka zacyklil své autoritářství do peruánské politiky, znemožnil porozumění mezi peruánskými národy, a jeho osoba rozdmýchává konflikt i po smrti.

Skutečnost je vždy složitější – ve Fujimoriho případě však neexistuje nic, co by jej mohlo omluvit. Šlo o osobu, kterou budou běžní Peruánci proklínat ještě dlouho, a jejíž dědictví je sice silné, ale v žádném ohledu pozitivní. Měli bychom jej takto vnímat i my, a nikoliv se tvářit, že jeho dědictví je nějakým způsobem komplikované jen kvůli tomu, že stál proti Čechy nenáviděnému komunismu a byl ochotný svou zemi privatizovat a prodat „našim“ investorům. Fujimori byl monstrum, a tak na něj historie bude jednou pohlížet, stejně jako na všechny ostatní genocidní maniaky 20. století. Místo omlouvání neomluvitelného pojďme raději doufat, že se po smrti této nestvůry Peru konečně uzdraví, a přidá se k rostoucímu počtu latinskoamerických zemí, kde se demokracie stabilizovala a kde jsou brutální excesy ve stylu kolonialismu již pouhou nepříjemnou minulostí.