Ruské vojenské keynesiánství

27. 10. 2022

Kreml by na pouhém nátlaku dlouho nevydržel. Aby dosáhl vojenského vítězství, může být Putin v pokušení použít taktickou jadernou zbraň nebo jinou eskalační možnost, která by ho pravděpodobně připravila o nespolehlivé spojence ve světě. Pak by buď pohřbil celý svět s sebou, nebo by ho odstranila ruská elita, která se bojí o vlastní život.

Problém tohoto způsobu uvažování spočívá v tom, že další represe nejsou pro Putina jedinou možností a nejsou jediným základem jeho režimu. Abychom pochopili, jakým jiným směrem by se mohl vydat, je důležité podívat se na politicko-ekonomický rozměr nedávného vývoje.

Při vyhlášení "částečné" mobilizace Putin zdůraznil, že povolaní ruští vojáci budou placeni stejně jako smluvní vojáci, kteří dosud tvořili páteř ruských sil na Ukrajině. To znamená, že by měli dostávat nejméně 3 000 dolarů měsíčně v závislosti na vojenské hodnosti, prémie, pojištění a štědrý sociální balíček. To je asi pětkrát až šestkrát více než průměrná mzda v Rusku. Odvedení 300 000, natož více než milionu vojáků - jak tvrdí některá média, že může být skutečným cílem - by si vyžádalo přerozdělení miliard dolarů z ruského státního rozpočtu.

V prvních týdnech od začátku mobilizace se objevily zprávy o chaosu v platebních opatřeních. Na zasedání ruské bezpečnostní rady 19. října však Putin nařídil, aby byly všechny problémy s vojenskými platy vyřešeny, čímž dal najevo, že vysoké odměny pro mobilizované vojáky a podpora jejich rodin je důležitou součástí jeho strategie.

K tomu je třeba připočíst peníze plynoucí do obnovy zničeného Mariupolu a dalších těžce zničených ukrajinských měst v nově anektovaných oblastech jihovýchodní Ukrajiny. V současné době jsou pro rekonstrukci najímáni pracovníci z celého Ruska, kterým je nabízen dvojnásobek částky, kterou by si vydělali doma. I nekvalifikovaný stavební dělník dostává více než 1 000 dolarů měsíčně.

Nedávno ruský vicepremiér Marat Chusnullin uvedl, že na obnově okupovaných ukrajinských území pracuje více než 30 000 ruských dělníků a že vláda plánuje zvýšit jejich počet na 50 000-60 000.

V příštích třech letech se očekává, že ruský rozpočet vyčlení na obnovu nově anektovaných ukrajinských území nejméně 6 miliard dolarů. Kolik z nich nepropadne ruskému kapitalismu, se teprve uvidí.

Do vojensko-průmyslového komplexu také proudí spousta finančních prostředků. S tím, jak výrazně vzrostla poptávka po zbraních a munici, vzrostl počet pracovníků i mzdy. Růst vojensko-průmyslového komplexu alespoň částečně kompenzuje pokles výroby v odvětvích závislých na západních komponentech a trpících sankcemi. V jiných odvětvích zaměstnanci, kteří byli odvedeni do armády, opustili pracovní místa, která byla obsazena novými pracovníky, což snižuje nezaměstnanost.

Celkově se státní výdaje na "obranu státu" od loňského do letošního roku zvýšily již o 43 procent a dosáhly 74 miliard dolarů. Plánované snížení pro rok 2023 bylo zrušeno a místo toho Moskva plánuje utratit přibližně 80 miliard dolarů. Výdaje na "národní bezpečnost a vymáhání práva" se mají v příštím roce rovněž zvýšit o 46 procent na 70 miliard dolarů.

Při pohledu na celý tento vývoj vidíme, že se v Rusku formuje něco jako vojenské keynesiánství. Miliony Rusů, kteří jsou buď mobilizováni do bojů na Ukrajině, zaměstnáni při rekonstrukci nebo ve vojenském průmyslu, nebo se podílejí na potlačování nepokojů na okupovaných územích a doma, případně jsou jejich rodinnými příslušníky, se proměnily v přímé beneficienty války.

To mimo jiné znamená vznik pozitivní zpětné vazby, která dříve ve skutečnosti neexistovala. Ruská vládnoucí elita zahájila válku za účelem prosazování vlastních zájmů a podařilo se jí získat pouze rituální a pasivní podporu ruského obyvatelstva.

Přerozdělování státního bohatství prostřednictvím vojenského úsilí však vytváří nový základ pro aktivnější a vědomější podporu v rámci významné části ruské společnosti, která je nyní na konfliktu hmotně zainteresována.

Skutečnost, že plnohodnotná invaze a okupace velké části ukrajinského území bude vyžadovat některé zásadní změny v ruském společensko-politickém uspořádání, bylo možné předvídat již před 24. únorem. Brzy po zahájení invaze jsem napsal následující: "Ruský stát by si musel koupit loajalitu Rusů a podrobených národů méně fiskálně konzervativní a více keynesiánskou hospodářskou politikou. [...] Namísto prázdné rétoriky "de-nacifikace", která zjevně nestačila k tomu, aby v ruské společnosti vzbudila nadšení pro válku, by to vyžadovalo důslednější imperialisticko-konzervativní projekt spojující zájmy ruských elit se zájmy podřízených tříd a národů".

Strategie Kremlu kombinující nátlak s podplácením značné části obyvatelstva pomohla udržet protiválečné protesty na relativně nízké úrovni, protože většina Rusů mobilizaci poslušně přijala. Neúměrný počet lidí povolaných z chudších částí Ruska může souviset nejen s obavami Kremlu z protestů opozičněji naladěných obyvatel velkých měst, ale také s kalkulací, že nabízené peněžní pobídky budou mít větší hodnotu pro obyvatele chudších okrajových regionů.

Zásadní otázkou samozřejmě je, jak dlouho bude vojenský keynesiánský přístup v Rusku udržitelný. Klasické imperialistické smyčky pozitivní zpětné vazby se opíraly o technologicky vyspělou průmyslovou výrobu. Dobytá území a kolonie poskytovaly nové trhy a dodávaly suroviny a levnou pracovní sílu pro další rozšíření výroby.

O zisky se pak dělila "pracovní aristokracie" doma, která z imperialistické expanze a podmanění profitovala. Blok vytvořený mezi imperialistickými vládnoucími třídami a částmi dělnické třídy se stal základem hegemonistických režimů a znemožnil sociální revoluce v západních metropolích.

Je velmi sporné, zda Ukrajina může ruské ekonomice poskytnout něco z výše uvedeného. Mnozí navíc očekávají, že dlouhodobý dopad sankcí ochromí ruskou ekonomiku a povede k její primitivizaci.

Zůstává tedy tok petrodolarů jako hlavní zdroj financování k nákupu loajality. To však závisí na úspěšné reorientaci a dostatečném růstu čínské a indické ekonomiky, aby udržely poptávku po ruských energetických zdrojích. Neméně důležité by bylo reformovat ruské státní instituce, aby efektivněji hospodařily s příjmy a neztrácely je kvůli nekompetentnosti a korupci.

Pokud však bude ruský režim schopen se v reakci na existenční výzvu spíše transformovat a posílit - než se zhroutit, znamená to, že by Rusko mohlo být připraveno na delší a ničivější válku.

Ruské vojenské keynesiánství ostře kontrastuje s rozhodnutím ukrajinské vlády držet se neoliberálních dogmat privatizace, snižování daní a extrémní deregulace práce, a to navzdory objektivním imperativům válečné ekonomiky. Někteří špičkoví západní ekonomové dokonce Ukrajině doporučují politiku, která představuje to, co britský historik Adam Tooze nazval "válkou bez státu".

V dlouhé opotřebovávací válce taková politika činí Ukrajinu ještě závislejší nejen na západních zbraních, ale také na stálém přílivu západních peněz, které udržují ukrajinskou ekonomiku. Stát se zásadně závislým na podpoře Západu nemusí být bezpečnou sázkou, zejména pokud je protivník ve hře dlouhodobě.

Celý text v angličtině ZDE