Eurasianismus prochází zatěžkávací zkouškou

26. 10. 2022

Poslední zprávy jasně ukázaly trend – politika Ruska stále více nutí země postsovětského prostoru k volbě, která pro ně není příliš žádoucí. Jestliže se jim dříve dařilo mlčet o tom, co se děje na Ukrajině, nebo činit smysluplná prohlášení o nutnosti ukončit konflikt co nejdříve, nyní je každá ze zemí nucena hledat své vlastní místo a buď se přimknout ještě blíže k Moskvě, nebo se od ní vzdálit.

Seznam zemí, které se rozhodly být solidární s Moskvou, je velmi krátký – je na něm pouze Bělorusko. Od protestů v roce 2020 jeho vůdce Alexandr Lukašenko systematicky poskytuje Moskvě svou suverenitu výměnou za zachování osobní moci. Vyvrcholením tohoto procesu se zdál být únor 2022, kdy Bělorusko umožnilo ruským jednotkám zahájit ofenzivu proti Kyjivu ze svého území (ačkoli Lukašenko před rokem a půl sliboval, že se tak nikdy nestane), ale jak se ukázalo, to nebyl konec. Nyní Minsk souhlasil s trvalým rozmístěním ruských jednotek na svém území, čemuž se předtím všemožně vyhýbal. Vypadá to jako pokus ukázat svou solidaritu s Ruskem jiným způsobem než přímým zapojením do nepřátelských akcí. Ale stojí za to upřesnit, že před tím zbývá pouze jeden krok. Bělorusko bylo jedinou postsovětskou zemí, která hlasovala proti rezoluci Valného shromáždění OSN odsuzující začlenění Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti Ukrajiny do Ruska, čímž se dostalo na roveň KLDR, Sýrie a Eritreje. Zbytek ruských spojenců a partnerů se buď hlasování zdržel, nebo se nezúčastnil.

Minsk zjevně nemá příležitost tento vektor změnit. Na summitu v Astaně (jeden ze tří, které se tam konaly 12. až 14. října) se mu podařilo prolomit izolaci a setkat se s dalším mezinárodním lídrem Erdoganem. Ale při vší důležitosti Turecka v moderním světě je nepravděpodobné, že by pro Bělorusko mohlo hrát stejnou roli jako Rusko.

Mnohem zajímavější je mluvit o táboře zemí, které se vzdalují Rusku, protože každá má svůj vlastní motiv. Ten mimochodem zdaleka není vždy spojen s Ukrajinou, ale v současném kontextu k tomu diskuse o jakýchkoli otázkách stejně směřuje.

Například pro Arménii a Ázerbájdžán se Moskva prostě stala nepříliš spolehlivým prostředníkem při vypořádání jejich vztahů. Baku je přesvědčeno, že Rusko hraje s Jerevanem a usiluje o uzavření mírové smlouvy bez určení statusu Karabachu. Jerevan zároveň věří, že ruská armáda by mohla pro bezpečnost arménské hranice udělat mnohem víc, nemluvě o alianci Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), která se za poslední dva roky ukázala jako naprostá zbytečnost.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se stále snaží Jerevan přesvědčit, že prostě používá zákonné mechanismy nesprávně, a že by měl jako předseda ODKB svolat radu organizace a povolit vyslání pozorovatelů na arménsko-ázerbájdžánskou hranici. Ale pozorovatelé bez jakékoli byrokratické zátěže se již našli jinde – v Evropské unii. Aby přesvědčil Armény, na koho by se měli skutečně spolehnout, francouzský prezident Emmanuel Macron dokonce přímo obvinil Rusko: "Rusko vstoupilo do tohoto konfliktu (myšleno na podzim roku 2020 – pozn. autora), otevřeně si zahrávalo s Ázerbájdžánem s tureckou spoluúčastí a vrátilo se, aby oslabilo Arménii, která mu donedávna byla blízkou zemí. Chápete, co se děje? To jsou ruské pokusy o destabilizaci. Chtějí na Kavkaze vytvořit neshody, aby nás všechny oslabili a rozdělili." Tato slova byla samozřejmě ostře kritizována v Moskvě a Baku (proto Macron později prohlásil, že Ázerbájdžán "rozpoutal hroznou válku" o Karabach), ale v Jerevanu nikoli. V současných podmínkách tam nejsou zvyklí zbavovat se spojenců. Navíc v roce 2022 už je v Arménii spousta těch, kteří jsou připraveni se s Macronem dohodnout, a těch, kteří spoléhají na Rusko, je stále méně.

Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev se v uplynulém měsíci setkal s Putinem třikrát: V Samarkandu, Petrohradu a Astaně. Každé ze setkání proběhlo hladce – alespoň bez zjevných rozporů. Má se za to, že právě tohoto postsovětského vůdce si ruský prezident váží nejvíce – je finančně nezávislý, ale zároveň se vyhýbá přímým obviněním proti Moskvě. Ázerbájdžánská ambasáda v Kyjivě zároveň vyjádřila podporu Ukrajině na pozadí raketových útoků.

Mohli také zvolit neutrálnější znění zprávy, ale neudělali to. "Jsem hluboce znepokojen masivními raketovými útoky na velká města a další sídla na Ukrajině v posledních dnech, zarmoucen smrtí civilistů v důsledku útoků," stojí v prohlášení. "Vyjadřujeme upřímnou soustrast rodinám obětí, stejně jako lidu a vládě Ukrajiny." Další postsovětské země, jako je Kazachstán a Uzbekistán učinily prohlášení o raketových útocích, ale byla určena jejich vlastním občanům - byli vyzváni, aby co nejdříve opustili Ukrajinu.

Orgány Uzbekistánu, a zejména Kazachstánu, jsou docela schopné provádět ostré útoky proti Moskvě a v poslední době to dělají stále častěji. Stojí za připomenutí, že je to prezident Kassym-Jomart Tokajev, kdo je autorem slov o "kvazistátních formacích" ve vztahu k DLR a LPR a že "v Rusku se vyvinula beznadějná situace", která tlačí mladé muže k útěku před mobilizací. Později byl tento seznam doplněn o mimořádně nepříjemný příběh s ukrajinským velvyslancem v Astaně. V srpnu diplomat hovořil s místním nacionalistickým bloggerem a řekl: "Čím více teď budeme zabíjet Rusy, tím méně budou muset zabíjet naše děti." Mnohým v Kazachstánu se tato slova nelíbila, ale to nestačilo – Moskva požadovala okamžité vyhoštění velvyslance ze země, což přímo odporuje principu suverenity. Ruské ministerstvo zahraničí, dobře si toho vědomo, si přesto předvolalo velvyslance Kazachstánu v Rusku, aby mu předložilo nároky ohledně "banderovského emisara", ale v Kazachstánu místo poslušnosti odpověděli zrcadlově a povolali ruského velvyslance "za tvrdý rozhovor".

V Kyrgyzstánu stále existují pokusy považovat Moskvu za hlavního partnera, už jen proto, že na tuto roli nejsou žádní jiní kandidáti. Západ je příliš daleko a je nepravděpodobné, že by byl schopen v případě skutečné hrozby rychle pomoci. Čína je naopak příliš blízko a expanze z její strany je hlavním postrachem každého Kyrgyze, což se pravidelně projevuje v požadavcích neprodávat Číňanům půdu a nevydávat kyrgyzské občanství (ačkoliv žadatelé jsou nejčastěji také Kyrgyzové, stejně jako Ujgurové ze Sin-ťiangu). Rusko však svými činy dokázalo přimět i kyrgyzský lid, aby o sobě pochyboval. V poslední době eskaluje pohraniční konflikt s Tádžikistánem a tváří v tvář jeho vůdci Emomali Rachmonovi mnozí vidí odraz Putina: Stejného excentrického autokrata, ponořeného do svých myšlenek.

Když se prezident Kyrgyzstánu Sadyr Japarov dozvěděl, že Putin také udělil Rachmonovi Řád za zásluhy o vlast III. stupně, za jeho "velký osobní přínos k posílení strategického partnerství a spojenectví mezi Ruskou federací a Tádžikistánem, k zajištění regionální stability a bezpečnosti," učinil velmi odvážné rozhodnutí – nejít na narozeniny ruského prezidenta, které se slavily na neformálním summitu SNS v Petrohradě. Paralelně s tím Biškek zrušil i plánovaná cvičení ODKB – jinak by na ně museli být pozváni Tádžici. Mezitím v kyrgyzské společnosti tento názor ještě zesílil: Putin a Rachmon jsou spojenectvím krvelačných diktátorů. Přesvědčovat někoho, že Rusko ve skutečnosti nestojí na straně Tádžikistánu, ale je prostě příliš zaneprázdněné Ukrajinou, aby se zabývalo řešením jiných konfliktů, je jen stěží možné.

Taková souhra okolností by mohla dát naději, že alespoň vztahy mezi Ruskem a Tádžikistánem jsou bezpečné. Summit v Astaně ale ukázal, že ani to není tento případ. Obvykle mlčící Rachmon na něm vypustil celý proud kritiky proti Moskvě. "Proč na nějakém nešťastném fóru v Tádžikistánu, prosím, dal jsem pokyny ministerstvu zahraničí, dokonce jsem s vámi mluvil, aby (představitelé Ruska - pozn. aut.) byli přítomni alespoň na ministerské úrovni. Ne, na úrovni náměstků ministrů. To je to, co si Tádžikistán zaslouží, strategický partner. Co, děláme něco špatně?" Emomali Rahmon začal konkrétním příkladem a okamžitě přešel k systémovým tvrzením. "Kde jsme něco porušili? Nezdravili jsme někde? Vždy jsme respektovali zájmy našeho hlavního strategického partnera. Chceme být respektováni. Vladimíre Vladimiroviči, žádáme vás, aby ruská politika vůči Střední Asii nebyla stejná jako vůči bývalému Sovětskému svazu." Ve svém dlouhém monologu Rachmon vyjmenoval doslova všechny priority ruské politiky v regionu, jako je rozmístění vojenských základen a zachování vzdělání v ruštině, ale dospěl k závěru, že dodržování těchto pravidel stále nezaručuje řádný návrat z Moskvy. Vůdce Turkmenistánu Serdar Berdimuhamedov, který to poslouchal, nemohl skrýt úsměv, který je také zaznamenán v "epochálním dokumentu". Mimochodem, vše řečené zcela odporuje dokumentu podepsanému na stejném jednání. Uvádí se v něm, že mezi zeměmi Střední Asie a Ruskem se vyvinula "vyzrálá úroveň spojenectví nebo strategického partnerství založeného na respektu, rovnosti, uznávání vzájemných zájmů a vzájemné pomoci".

Těžko říci, zda byl tento projev určen širokému publiku, či nikoli – novináři kazašského média, které jej vydalo, nahráli přenos z monitoru na telefon. Ty se obvykle nacházejí v tiskových střediscích na velkých mezinárodních akcích a vše, co je tam uvedeno, je otevřenou informací. Možné je ale i nedopatření pořadatelů, kteří zapomněli vysílání ve správný čas vypnout.

Jaká byla poslední kapka, která prezidenta Tádžikistánu donutila přednést takový projev (předpokládá se, že šlo o jednání s Putinem a Žaparovem o hraničním konfliktu), těžko říci, ale je naprosto jisté, že v Dušanbe, v Taškentu a v Biškeku jsou extrémně nespokojeni s výzvou migrantům podepsat vojenskou smlouvu výměnou za ruské občanství. Smutné důsledky této strategie - až první mobilizovaní migranti padnou do ukrajinského zajetí, ztrapní úplně všechny - jsme ještě neviděli. K jednomu hroznému incidentu už ale došlo - jde o popravu mobilizovaných na cvičišti u Bělgorodu, z níž jsou podezřelí občané Tádžikistánu. Nyní v Dušanbe tyto informace prověřují a je možné, že díky tomu dojdou k velmi nepříjemným závěrům.

Nabídka migrantům, aby šli také do válečné zóny, je nejjasnějším projevem toho, že Moskva skutečně vidí své sousedy jako "bývalý SSSR" a věří, že by měli sdílet její politiku trestání "neposlušné" Ukrajiny. Zatím sami postsovětští hráči si neustále představují sami sebe v roli Kyjiva a ptají se: Jak přesně bychom se měli chovat, abychom nesdíleli jeho osud? Doslova všichni postsovětští diplomaté si stěžují na chybějící seznam jasných požadavků z Moskvy, ale neustálé stížnosti na jejich nedodržování.

Faktor Afghánistánu vede do jisté míry i ke snížení role Moskvy v regionu. V roce, který uplynul od nástupu teroristického hnutí Taliban k moci, se všem podařilo zajistit, aby Taliban nepředstavoval pro region zvláštní hrozbu, což znamená, že není nutné hledat ochranu u Moskvy.

Situace v Eurasii mimo postsovětský prostor se příliš neliší. Panuje silný názor, že zářijový summit Společenství nezávislých států v Samarkandu, kde měl Putin možnost hovořit s největšími hráči regionu – Čínou, Indií a Íránem – nepřinesl kýžené výsledky. Faktem je, že ty země, které nesdílejí západní hodnoty a jsou lhostejné k jejich dodržování, se řídí kritériem, které je neméně obtížné zohlednit - skutečnou silou, se kterou nelze polemizovat. A vzhledem k situaci na ukrajinských frontách a k pronásledování, které začalo i u vojenských zpravodajů, kteří jsou zcela loajální Putinově politice, má s tím velké problémy i Rusko. "Tam, kde evropské, západní státy nebo ruské humanitární veřejné mínění vidí zločin, neštěstí, porušení norem humanismu, všechny méně liberálně smýšlející mocnosti vidí jen slabou zemi," řekla v nedávném projevu v Living Word politoložka Jekatěrina Šulmanová v přednáškovém sále v Tveru.

Není vůbec vyloučeno, že až Moskva nějakým způsobem dokončí akutní fázi na Ukrajině, začne v postsovětském prostoru nastolovat nový pořádek. Ale vzpomínku na to, že Putina lze otevřeně zpochybnit, si zapamatují i ​​ti, kteří se na to dříve báli pomyslet. Dohoda s Tureckem o výstavbě "plynového uzlu" na jeho území přitom není diplomatickým vítězstvím, ale posílením závislosti na Ankaře, která se stává téměř hlavním pojítkem mezi Ruskem a zbytkem světa. Není pochyb o tom, že ve správný okamžik si za to "turečtí partneři" jistě napočítají impozantní účet.

Zdroj v ruštině: ZDE