O nadměrném (neoprávněném) používání slova fašismus

1. 11. 2022

čas čtení 6 minut

Oproti jiným pravidelných platformám zaměřeným na politické analýzy a komentáře mají Britské listy nesporně několik plusových znaků. Hlavním z nich jsou bezesporu mnohé zajímavé, kvalitní a originální články, které vnáší pohledy na danou problematiku ne úplně běžné v České republice. Snad k tomuto faktu přispívá i podtitul „skutečnost je vždy složitější“. Ten lze považovat za vskutku podařený, píše Martin Trbušek.


 O to větší škoda pak je, že v některých případech dělají Britské listy politiku právě opačnou. Tedy skutečnost brutálně zjednodušují, a to zejména tehdy, pokud diskutují jakoukoli entitu (osobnost, stranu, ideologii apod.), se kterou nesouhlasí. Zde pak často velmi rychle a ochotně přejdou k odsuzující nálepce „fašista-fašismus“, čímž, jak známo, každá racionální diskuze končí. Aktuálně lze toto zjednodušení demonstrovat například na článku Pavla Velemana z 29.10. (Vlajkaři…A ti druzí, neviditelní….), kde je slovo fašismus použito třináctkrát ! (pokud jsem správně počítal). Za fašismus je zde označen mj. tvrdý a bezcitný pohled do očí nebo maloměšťácká láska k divadlu či kultuře za současného pohrdání sociálně slabými. Jsem přesvědčen, že tento přístup apriorní odsuzující nálepky v podstatě za cokoliv, co se nám nezamlouvá, je naprosto nesprávný a ve výsledku degraduje všechny další, třeba i dobře míněné, pokusy o nápravu leckdy neutěšené skutečnosti.

Nuže ocitujme z Wikipedie příslušnou definici. „Fašismus je označením typu politické ideologie, jejímiž typickými rysy jsou zejména autoritativní a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, militarismus, sociální darwinismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná role státu chápaného korporativisticky, v němž soukromé vlastnictví musí sloužit kolektivnímu prospěchu.“ Z hlediska logiky lze tedy za fašistu považovat toho, kdo splňuje všechny nebo alespoň většinu těchto typických znaků. V případě zmíněného článku pana Velemana se snad dá uvažovat pouze o sociálním darwinismu, a to ještě s přivřením obou očí. Jde totiž spíše o obyčejnou lidskou necitlivost, prostě ztrátu empatie pro druhého. Od toho je ale k programovému uskutečňování fašistických zásad skutečně hodně daleko. Zcela mi pak uniká, v čem splňuje podmínky fašismu například ODS, což lze vycítit přímo anebo nepřímo také z některých redakčních příspěvků a zcela jistě pak z mnoha diskuzních příspěvků. Zde je navíc možné se na situaci podívat i z úplně jiného úhlu pohledu. Běžný člověk nezatížený apriorní antipatií například vidí, že se naše země zbavila (snad nejenom dočasně) extrémního nebezpečí v podobě Andreje Babiše na postu premiéra právě díky ODS a její dobře zvolené volební strategii. Zatímco ideově spříznění favorité Britských listů naprosto vyhořeli, jak jsme mohli vidět i následně v případě jejich kandidátky „Solidarita“ v pražských komunálních volbách.

Určité přehánění a vyhrocování skutečnosti do absurdních rozměrů je přitom jakoby vetknuto do dlouhodobého uvažování redakce Britských listů (a je rovněž dlouhodobě nepřehlédnutelné i v mnohých diskuzních příspěvcích). Není to například tak dávno, co jsme byli pravidelně „zásobováni“ články o tom, jakými jsou Britové skvělými členy Evropské unie, čemuž my, obyvatelé zaostalé post-komunistické země nemůžeme zatím jaksi dostát. Nuže, než přišel Brexit, že ano? A je to ještě méně času, co nám bylo rovněž pravidelně zdůrazňováno, jakou skvělou političkou je Angela Merkelová; s podtextem, kéž by jednou i Češi dokázali vygenerovat člověka takového formátu! Přitom je nyní zřejmé, že Německo udělalo pod jejím vedením asi největší strategickou chybu od 2. světové války: tedy navázání země a potažmo pak celé Evropské Unie na naprosto šílený Putinův režim. Výsledkem tak je nejenom samotná válka na Ukrajině (otázkou je, zda by si Ruský prezident na toto dobrodružství troufl, pokud by si nebyl „jistý“, že je na něm Evropa z hlediska surovin závislá), ale i bezprecedentní celosvětová ekologická devastace vezmeme-li v úvahu „collateral damage“ ve formě neekologického vytápění či hladomoru ve Třetím světě.

Z aktuálních témat můžeme pak jako příklad zmínit pravidelné prohlašování nové italské premiérky Georgie Meloniové za reprezentantku fašismu či přinejmenším post-fašismu (což v negativní konotaci vyjde nastejno). Přitom ona sama nezačala svoje působení ve vrcholné funkci vůbec špatně, když se jasně přihlásila k podpoře Ukrajiny a odmítla jakoukoli spolupráci se zločinným ruským režimem. K čemuž bylo zapotřebí jistě i velké odvahy, pokud si uvědomíme, že jejími politickými spojenci jsou také Mateo Salvini či Silvio Berlusconi, kteří by s touto kolaborací asi problém neměli. A k tomuto tématu je rovněž možné doplnit, že za fašisty a xenofoby byli pravidelně prohlašováni rovněž všichni ti, kdož varovali před riziky nekontrolované živelné migrace do Západní Evropy z kulturně inkompatibilních zemí. Mnohokrát zde na Britských listech bylo zdůrazněno, že žádné takové problémy neexistují. Nuže, jestli existují nebo ne jsme mohli v poslední době vidět ve Francii (kde to ve volbách ještě dobře dopadlo) a následně ve Švédsku a zmíněné Itálii. Jen tak pro nic za nic nečekané extrémní politické strany jistě nevyhrály.

Celkově lze tedy shrnout, že Britským listům by výrazně pomohla větší uměřenost ve vyjadřování názoru na ty, s jejímiž postoji redakce či diskutující nesouhlasí. A v tomto smyslu by prvním krokem mělo být omezení používání slova fašismus na případy, které si to skutečně zaslouží.

2
Vytisknout
4870

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2022