Ohlédnutí za Bohumírem Šmeralem

Od austromarxismu k bolševismu, od Habsburků k Leninovi

1. 11. 2022 / Petr Partyk

čas čtení 14 minut


Minulý rok 2021 byl rokem stého výročí Komunistické strany Československa. V květnu roku 1921 byla založena Komunistická strana Československa, v říjnu téhož roku se konal slučovací sjezd, na němž se podle podmínek Komunistické internacionály sjednotily jednotlivé národní komunistické strany, které do té doby v Československu vznikly.

Kdykoliv kolem nás prudce pádí velké dějiny, dějiny válek mezistátních i občanských, dějiny politických stran a masových lidových hnutí, dějiny společenských tříd, širokých sociálních vrstev a vlivných mocenských skupin, odvíjejí se na jejich pozadí dějiny malé, dějiny osobního přátelství a zrady, dějiny setkání a dramatických rozchodů.

Po první světové válce a po vzniku samostatného československého státu nastalo velké štěpení. Celá společnost se zradikalizovala a posunula se doleva. Politické elity však tyto posuny ne vždy dostatečně rychle a důsledně následovaly. Předáci zavedených politických stran, sociální demokracii nevyjímaje, se oddávali opojení z vlastního státu a kolektivně pěli poněkud kýčovitý celonárodní chorál ˷Tři sta let jsme úpěli pod kletými Habsburky". Vedení ČSDSD (Československé sociálně demokratické strany dělnické) se posunulo doprava, zatímco masy jejích členů, voličů a stoupenců šly doleva.

Významnou postavou těchto turbulentních společenských a politických zvratů byl Bohumír Šmeral, politicky aktivní již za Rakouska-Uherska, novinář, publicista, předseda ČSDSD, zakladatel Komunistické strany Československa a teoretik dělnického hnutí. Už od svých studentských let se angažoval v sociálně demokratické straně. Od roku 1908 byl redaktorem Práva lidu. Stal se poslancem Říšské rady, v níž setrval až do zániku monarchie.

Byl vzdělaným marxistou, jeho vize socialistického státu se zakládala na vytvoření parlamentní demokracie v rakousko-uherské dualistické monarchii. Až do konce první světové války byl pro zachování Rakouska-Uherska a proti zřízení českého (československého) státu, za což byl kritizován i ve vlastní straně. Ale ti, kteří mu předhazovali nedostatek vlastenectví, mu křivdili. Šmeral rozhodně nebyl nacionální nihilista. Jeho koncepce austromarxismu zahrnovala kromě složky ekonomické a sociální také složku národní. Navazoval na starší nesocialistické politické myslitele, Palackého, Riegera, Havlíčka a další. V podunajské monarchii, ovšem demokratické, federalizované a sociální, spatřoval záruku samostatnosti a prosperity středoevropských národů. Samostatný český, resp. československý stát, by podle něj byl jen ořechem v německo-ruském louskáčku.

V září 1918 se Šmeral stal členem Socialistické rady, což byl společný orgán sociálních demokratů a českých socialistů. Po založení republiky přestal veřejně vystupovat, odmítl účast v Revolučním národním shromáždění i ve vládě.

V novém státu zpíval sničkář Karel Hašler  o Šmeralovi posměšné  kuplety. Třeba tento:

Dřív než  krutý stát rakouský

rozpadl se na kousky,'

byl Šmeral vždy černo-žlutý

přívrženec rakouský

Když nic nekoukalo z Rakous

do bolševismu se zakous

mučednicky křivil tvář,

vypasený proletář

V té době zachvátila část politiků a publicistů jakási podivně groteskní verze velkočeského šovinismu a územního expanzionismu. Mnozí propagovali společnou hranici s bratrskou slovanskou Jugoslávií. Tu měl zajišťovat koridor, úzký pruh území mezi Rakouskem a Maďarskem. Někteří mínili, že ten pruh československého území by mohl být trochu širší a zahrnout východní část Vídně. A někteří nebyli tak skromní a chtěli Vídeň celou. Vždyť je to přece velké české město! A Hašler pěl dobové politické agitky, některé velmi, opravdu velmi nepovedené. Třeba

Togo,

to není mnogo...

To už dnes většina čtenářů nepochopí. Togo je malá země v západní Africe. Po prohrané válce Německo o tuto kolonii přišlo. Nově vzniklá Společnost národů porcovala bývalé německé kolonie tím způsobem, že je jako mandátní území svěřovala vítězům. Někteří publicisté byli tak vlastenečtí, že požadovali alespoň to malé Togo, když už jsme tu válku vyhráli. Veliký ideolog a propagátor koloniálního systému Rudyard Kipling stvořil tezi o břemeni bílého muže a někteří Češi světu pohotově nabídli, že náš národ část toho břemene obětavě ponese. Ztráta soudnosti. Naštěstí z toho nic nebylo, Togo dostala jako mandátní území Francie.

Byl Šmeral uražený a ponížený? Trpěl pocitem křivdy? Předhazovali mu prorakouskou politiku? Jeho vliv na tuzemskou politiku opět zesílil v roce 1920. Na jaře 1920 navštívil sovětské Rusko, kde jednal s V. I. Leninem. Po návratu do vlasti se postavil do čela frakce, která se nazývala marxistická levice. Šmeralova koncepce předpokládala vytvoření masové marxistické strany s převedením velké části členské základny dosavadní sociální demokracie. Důraz kladl na osvětu a výchovu dělníků. V době utváření komunistické levice v sociální demokracii byl jeho pozvolný postup kritizován některými radikálnějšími stoupenci Kominterny. Byli to lidé s různými životními zkušenostmi a teoretickými východisky. Ve veřejném prostoru tehdy rezonovala jména Alois Muna, jeden z komunistických navrátilců z Ruska, nebo Karl Kreibich, vůdce německých sociálně demokratických radikálů v ČSR. Jako kuriozita se nám s odstupem století jeví skutečnost, že do kritiky Šmerala ˷zleva" se horlivě zapojili lidé mravně dezintegrovaní, Emanuel Vajtauer a Karel Lažnovský; tito pánové se v Protektorátu Čechy a Morava neblaze proslavili jako tzv. aktivističtí novináři, tedy odporní kolaboranti s nacistickými okupanty. Po jednání kongresu druhé internacionály v červenci 1920 tlak na Šmerala zesílil. Měření sil nakonec nastalo v roce 1920 během prosincové generální stávky. V květnu 1921 se podílel na založení Komunistické strany Československa, na ustavujícím sjezdu se stal hlavním řečníkem a poté vůdčím představitelem.

V kritickém období se rozpadla nejen sociální demokracie. Také bývalý předseda strany Bohumír Šmeral se politicky rozešel se svým spolupracovníkem Josefem Stivínem. A nejen to. Trhliny se šířily celou společností. Se Stivínem se rozvedla manželka, spisovatelka Marie Majerová. On zůstal ve ˷staré" sociální demokracii, ona šla do nově založené KSČ. Kam by byl býval šel František Gellner, bohém, básník-anarchista, ten Gellner, kterého Majerová zamlada neúspěšně uháněla, to už nikdo nezjistí. Zmizel hned v prvním roce Velké války kdesi v prostorách Haliče. Kdyby přežil, šel by nejspíš do hospody.

KSČ vznikla odštěpením větší části Československé sociální demokracie. Neustavila se jako jiné, standardní politické strany, ale jako sekce Komunistické internacionály (KI, Kominterna). Zásluhou Šmerala, jeho vynikajících analytických a kombinačních schopností, jeho obratného lavírování a politického taktizování to nebylo odštěpení menšiny. Dělníci šli za Šmeralem, protože ho znali jako starého sociálního demokrata. V tom spočíval základ jeho dočasného úspěchu a následného sestupu a ústupu do ústraní.

A přece zde byla alternativa v podobě tak často vysmívané třetí cesty. Neodvislá radikální sociálně demokratická strana vznikla odštěpením od marxistické levice Československé sociálně demokratické strany. V této levici se vytvořily dva názorové směry. Část usilovala o vytvoření komunistické strany po vzoru ruských bolševiků, druhá část s proruským směřováním nesouhlasila a proto se postavila proti vstupu do Komunistické internacionály. K úplné roztržce došlo v květnu 1921. Strana se konstituovala 6. května 1921 v Praze. Předsedou se stal kovodělník Jaroslav Seigl. Vliv této strany však byl zanedbatelný. Proč? Měla přece důležité předpoklady stát se velkou a vlivnou dělnickou stranou. Měla poslance v Národním shromáždění, zvolené ovšem v posledních volbách za sociálně demokratickou stranu: Viléma Brodeckého, Vincence Charváta, Roberta Kleina. Měla pozice v Odborovém sdružení československém, vydávala vlastní list Sociální demokrat. Měla styky s obdobnými subjekty v zahraničí, v únoru 1921 přistoupila k Dvaapůlté internacionále. Tento název nám dnes připadá poněkud groteskní, byl to však vážně míněný pokus evropských levicových sociálních demokratů vzepřít se jak posunu II. internacionály doprava, tak centralistické a autoritářské politice III. internacionály. Za tímto neúspěšný pokusem stál Karl Kautsky, právem nazývaný papežem marxismu. Navzdory tomu, co nám vtloukali do hlav na různých stupních a typech škol, ne Kautsky, ale Lenin byl renegát. Ne Lenin, ale Kautsky byl autentický marxista, má-li pojem ˷marxismus" vůbec nějaký obsah.


Jeden důležitý předpoklad však Neodvislé radikální sociálně demokratické straně chyběl. Chyběla jí charismatická osobnost dělnického vůdce a zkušeného parlamentního politika, chyběl jí erudovaný teoretik a publicista, chyběl jí všeobecně známý a srozumitelný personální symbol. Chyběl jí Bohumír Šmeral.


Šmeral byl celým svým psychologickým a politickým ustrojením přímo předurčen stát se vůdcem této strany. Proč tak neučinil? To je politická a psychologická záhada, kterou nedokáži rozluštit. Určitě v tom nejsem sám. Nespojil se se sobě politicky blízkými, naopak se vydal do kalných vod bolševismu, mezi lidi, kteří se nazývali soudruhy, ale ve skutečnosti proti sobě intrikovali. Se Šmeralem naložili jako s citrónem: Vymačkali a zahodili.


Ustavující sjezd KSČ se konal v květnu 1921. Aby to celé nevypadalo jako Šmeralův osobní podnik, byl předsedou nové strany zvolen Václav Šturc. Šmeral místopředsedou, druhým místopředsedou Václav Bolen. V době svého vzniku byla KSČ jednou z největších komunistických stran na světě a muselo se s ní počítat i na domácí scéně. To se Kominterně líbilo, masová sekce ve střední Evropě se jí hodila. Mnohem méně se KI líbilo, že tato sekce byla málo bolševická. Spíše radikální sociální demokracie než komunistická strana sovětského střihu. Vznikla odštěpením od sociální demokracie a sama se hned po svém vzniku začala štěpit. Některým členům začalo pozdě, ale přece jenom docházet, do jakého chomoutu přijetím 21 podmínek KI dobrovolně vlezli. Dvacátá léta byla pro KSČ obdobím frakčních bojů a vzájemného osočování a vylučování. Odešel Bubník, odešli Šturc, Jílek a Bolen, odešli mnozí jiní. Šmeralovi milostivě dovolili zůstat. Soudruzi se vzájemně častovali politickými nálepkami revizionista, pravicový oportunista, levicový avanturista, menševik, trockista... Šmerala v těchto potyčkách nebylo vidět, přesto do komunistického žargonu pronikl nový pojem ˷šmeralismus". Byl hojně účelově používán jako politická nadávka.


Bolševizaci KSČ, která podle mínění Moskvy byla málo bolševická, urychlil Klement Gottwald, který patřil mezi hlavní kritiky Šmerala. Na V. sjezdu KSČ v únoru 1929 se jejího vedení zmocnili tzv. karlínští kluci, kteří prosazovali podřízení se direktivnímu řízení z Moskvy. Z KSČ byli nepohodlní členové, včetně poslanců, vyloučeni. Odešla také většina zakládajících členů a intelektuálové. Odešel Jaroslav Seifert, odešli Marie Majerová a Ivan Olbracht, odešel dokonce Stanislav Kostka Neumann. Ten se velmi brzy vrátil, posypal si hlavu popelem a svůj hřích odčinil, když sepsal pamflet Anti-Gide aneb Optimismus bez pověr a iluzí, mimořádně ohavný chvalozpěv na Stalina a stalinismus. Sjezd poprvé nezvolil Šmerala do ústředního výboru. Pracoval pak v administrativě mezinárodního komunistického hnutí. Ze stranického života se stáhl a pokorně přijímal úkoly od Kominterny. On, zkušený organizátor rakouských a československých průmyslových dělníků, přijal roli emisara KI mezi mongolskými pastevci. Do Mongolska se již za carského Ruska posílalo za trest a tuto tradici převzali vládci Sovětského svazu a jeho prodloužené ruky, Kominterny. O pár desítek let později, koncem padesátých let, tam Chruščov poslal Molotova.


V parlamentních volbách v roce 1935 Šmeral získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. V senátu setrval do prosince 1938, kdy jeho mandát zanikl v důsledku rozpuštění KSČ. Od druhé poloviny třicátých let přebýval převážně v zahraničí. V listopadu 1938 odjel do Moskvy, kde 8. května 1941 zemřel. Krátce před svou smrtí údajně pronesl v moskevském rozhlasu komentář, v němž pozitivně hodnotil pakt Molotov-Ribbentrop. Nepodařilo se mi ověřit tuto informaci z nezávislých zdrojů. Pokud se to opravdu stalo, co si při tom myslel? Věřil svým slovům? Vždyť přece ten pakt nebyl nic jiného než starý známý německo-ruský louskáček. A Protektorát Čechy a Morava byl ořech.


Kdykoliv kráčím Šmeralovou ulicí na pražské Letné, vzpomenu si na tuto fascinující osobnost. Tolik politického talentu, tolik intelektu a vzdělání, tolik obětavé práce ve prospěch nejen průmyslového dělnictva, ale také ve prospěch demokracie pro všechny. A to vše se nějak podivně vytratilo do neurčita. Ve školách nás učili obdivovat Šmerala i Gottwalda, o rozdílech a rozporech mezi nimi taktně pomlčeli.



Kdo byl Bohumír Šmeral? Vím o tom velmi málo. Proč se jeho politický osud odvíjel právě tak a ne jinak? Vím o tom ještě méně. Má rozrušená fantazie mi nabízí surrealistickou scénu: Na mongolské poušti Gobi tančí bájný červ Olgoj Chorchoj podle hudby z Čajkovského baletu Louskáček, opodál stojí Bohumír Šmeral a s neproniknutelným výrazem pod silnými brýlemi výjev pozoruje.

2
Vytisknout
3370

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2022