Musel jsem bojovat za Bosnu. Vím, že Ukrajinci dokážou vyhrát a znovu vystavět svou zemi

26. 10. 2022

čas čtení 9 minut
Zastavte člověka na ulici v Sarajevu a zeptejte se ho, co si myslí o válce na Ukrajině, a on vám řekne, že si myslí, že téměř vše, co se stalo ve válce v Bosně a Hercegovině, se děje i na Ukrajině, napsal Faruk Šehić.

V dubnu jsme si připomněli 30. výročí války proti Bosně a Hercegovině. Začátek dubna 1992 považujeme za okamžik, kdy začala nová éra: Historii členíme na období před, během a po katastrofě.

Měsíc po vypuknutí války na Ukrajině jsem viděl, jak Ukrajinci začínají používat frázi "před válkou". Prošli jsme vším, co se jim děje, ale nikdo se nás na to neptá ani nechce, abychom pomohli.

Válka vás vede k tomu, že se na život a smrt začnete dívat jinýma očima. Před naší "malou válkou" (ironická fráze, kterou používám v literárních dílech) jsem chtěl být básníkem a psal ultrametaforické a nesrozumitelné básně. Po válce jsem byl rozhodnutý psát co nejjasněji a nejpřesněji především o válečných událostech. Tehdy jsem se stal spisovatelem. Válka byla v tomto procesu obrovským katalyzátorem.

V nedávném článku pro Paris Review citoval Ilja Kaminskij ukrajinskou básnířku Darynu Gladun hovořící o tom, jak události na Ukrajině změnily její psaní: "Odložila jsem metafory, abych mluvila o válce jasnými slovy," řekla, "aby čtenáři po celém světě byli zasaženi cynismem, krutostí a nevyhnutelností války, kterou Rusko přineslo Ukrajině." Řada sarajevských básníků zjistila, že se totéž stalo během obléhání tohoto města – nejdelšího v historii moderního válčení. Slavný slovinský básník Tomaž Šalamun jednou řekl, že během války v Bosně úplně přestal psát poezii.

Dne 21. dubna 1992 začal útok na mé rodné město na dalekém západě Bosny. V té době jsem studoval v Záhřebu, ale vrátil jsem se do Bosanske Krupy, protože jsem věděl, že válka brzy začne; pravidelné a nepravidelné srbské formace začaly útočit na města ve východní Bosně začátkem dubna.

Viděli jste hořící města podél řeky Driny, přirozené hranice mezi Bosnou a Hercegovinou a Srbskem, i když se země stále jmenovala Svazová republika Jugoslávie. Z Jugoslávie ale nezůstalo ani "ň", protože Slovinsko, Chorvatsko a Bosna a Hercegovina vyhlásily nezávislost a odtrhly se od ní.

Když přišel útok, pil jsem pivo a poslouchal hudbu na terase kavárny Casablanca v Bosanské Krupě. Pamatuji si, že jsem měl na sobě Levi’s, péřovou bundu a tenisky Adidas. Byl to krásný den, ale krátce po 18. hodině začal dělostřelecký útok. Tehdy jsem si uvědomil, co znamená výraz "ve smrtelné hrůze". Militanti ze Srbské demokratické strany za pomoci sil bývalé jugoslávské lidové armády ostřelovali město z okolních kopců.

Nepřihlásil jsem se, ani jsem nebyl odveden. Byli jsme obklíčeni nepřátelskými silami a z oblasti (později nazývané Bihaćská kapsa nebo Bihaćský distrikt) nebyla žádná cesta, pokud jste nemohli létat. Vzal jsem do ruky zbraň, protože mě vyhnali z bytu, ulice a čtvrti. Moje svědomí vyžadovalo, abych bojoval.

44 měsíců jsem bojoval jako voják a později jako velící důstojník jednotky o 130 mužích v těžkých bojových operacích na samém konci války. Jednou jsem byl těžce zraněn na levé noze a potřeboval jsem šest měsíců berle, abych mohl chodit. Bolest byla víceméně snesitelná, protože jsem byl mladý a moje tělo mělo pevnost oceli. Neměli jsme tehdy čas přemýšlet o bolesti za hranicí těla, ani o zamilovanosti do naší vlastní bolesti.

Pamatuji si, že jsem musel na záchod na speciálním vozíku, který měl v sedáku díru. Rychle jsem se ale vzpamatoval, vrátil jsem se k jednotce a ke stejným povinnostem, které jsem měl před zraněním, jako velitel čety o 30 mužích.

Chronologický čas během války přestává tikat. Na zápěstích jsme měli hodinky, ale ukazovaly nesmyslný čas. Byli jsme odříznuti od zbytku naší země a civilizovaného světa. Byli jsme pět hodin jízdy od Vídně, alespoň před válkou. Teď jsme žili, jako bychom byli na konci světa, takže čas nehrál roli. Tikala v nás nová doba – ta, kterou počítáte od chvíle, kdy se váš idylický, občanský život zhroutí a vy se stanete uprchlíkem. Po prvních okamžicích šoku jsme rychle přijali apokalyptický způsob života.

Zážitek z války není něco, co byste chtěli. Žádný rozumný člověk to nechce. Je to návrat do doby kamenné a doby směny komodit a peněz. Ve válce jste mohli prodat zubní kartáček, tubu zubní pasty nebo kapesní nožík a pak se nacpat penězi. Jednou jsme to udělali: Šli jsme do města daleko za frontou, pili pivo a poslouchali Whitney Houston, jak zpívá I Will Always Love You na MTV. Není to tak, že bychom byli fanoušky Whitney Houston. Preferovali jsme grunge a předtím jsme poslouchali new wave, ale nikdo se nás neptal na naši hudební ani jinou identitu.

Ani jsme nevěděli, že srbští nacionalisté v nás vidí ty druhé, kteří mají být vyhnáni ze "srbských zemí", zabiti, znásilněni a uvězněni v koncentračních táborech. V létě 1992, když srbská armáda a policie obsadily město Prijedor, museli všichni nesrbové nosit bílé pásky na rukávech a vyvěšovat bílá prostěradla z oken svých domů a bytů. Tam začala genocida - a skončila soudem prokázanou genocidou ve Srebrenici v červenci 1995. Fráze "nikdy více" se opakovala v koncentračních táborech Prijedor v létě 1992 a nyní se opakuje na Ukrajině.

Přestože jsme já a moje rodina, spolubojovníci a spoluobčané prošli tím nejhorším možným utrpením (jako uprchlíci, vojáci i civilisté), nikdy jsem si nedovolil nenávidět celý národ. Nenáviděl jsem pouze ultranacionalisty a válečné zločince, ne ostatní Srby.

Museli jsme bojovat o pouhé přežití. A když takto bojujete, nikdy nemůžete být poraženi, protože žádná myšlenka není silnější než myšlenka vašeho vlastního života. Právě teď Ukrajinci bojují na život a na smrt. Nemít co ztratit než svůj vlastní život je situace, kdy jste nejsilnější.

Na podzim roku 1995 se nám konečně podařilo dobýt naše město zpět. Bylo v troskách, ale přestavěli jsme ho. Roky po válce si uvědomíte, že život už nikdy nebude jako předtím. Jakmile ztratíte tento arkádský život, už ho nikdy nelze obnovit.

To vše není to, co v tuto chvíli znepokojuje obyvatele Ukrajiny. Doufají, že válka skončí co nejdříve, ale válka má svou vlastní logiku, která se nepodobá té lidské. Agrese proti Ukrajině má všechny znaky dlouhé opotřebovací války.

V den, kdy začala válka na Ukrajině, jsem na Twitteru napsal, že Rusové spáchají válečné zločiny, i když k nim ještě nedošlo. Každému, kdo sledoval a poslouchal Vladimira Putina, bylo jasné, že válka a zvěrstva budou brzy následovat. Ukrajinu označil za falešný stát a Ukrajince za falešný národ.

Slobodan Milošević a Radovan Karadžić řekli totéž o Bosně a Hercegovině a Bosňácích – že jsou falešní a nezaslouží si existovat. Tato slova se později změnila v nejhorší zločiny v Evropě od 2. světové války. Doufám, že zločiny ruské armády nepřekonají zločiny spáchané v mé zemi.

Až válka skončí, objevíme plný rozsah zvěrstev a zločinů ruské invaze na Ukrajinu. Nejdůležitější je, aby byla ruská válečná mašinérie na Ukrajině rozbita a zastavena. Diktátor rozumí pouze jazyku síly, zatímco politika appeasementu posiluje jeho moc. Lidé v EU budou muset opustit svou komfortní zónu, protože to je od nich požadovaná oběť, zatímco Ukrajinci bojují a umírají za udržení míru a prosperity v EU. Pokud bude Ukrajina poražena, už nikdy nebudeme žít v míru, který nyní panuje.

Města Ukrajiny budou znovu postavena z popela. Celá země může znovu povstat. Co nelze vrátit zpět, jsou mrtví. Tyto rány se nikdy nezahojí, ale můžete a musíte s nimi žít. Trauma ze ztráty vás poznamená a nikdy vás neopustí. Ale věřím ve statečnost a odvahu ukrajinských vojáků a občanů, stejně jako jsem věřil v nás. Věřím ve vítězství života nad smrtí.

Zdroj v angličtině: ZDE

2
Vytisknout
4822

Diskuse

Obsah vydání | 31. 10. 2022