Česko bude zdravou demokracií, až bude mít každá škola své studentské médium

12. 7. 2022 / Vojtěch Petrů

čas čtení 11 minut

Dlouhodobě zastávám názor, a ten hlásám, kudy chodím, že problém nezájmu mladých Čechů a Češek o dění kolem nich souvisí s tím, že zájem není oboustranný. A tedy ze strany zbytku společnosti, v praxi politiky, která je v demokracii odrazem společenského rozložení názorů, a médií jako společenských zrcadel, směrem k mladým lidem.

 

Jedním dechem obyčejně dodávám, že zdravá, pluralitní mediální scéna demokratické společnosti potřebuje – stejně jako média pravicová, levicová, bulvární či seriózní, internetová a tištěná, regionální – také silná média studentská. Jako levicová média přinášejí autentické reportáže, v nichž upozorňují na nedodržování práv zaměstnanců, porušování lidských práv či ničení životního prostředí, bulvární média dávají všem, kdo jsou z nějakého důvodu na okraji, pocit, že se za ně někdo pere a že mají „Sílu na své straně“ a regionální média upozorňují na regionální kauzy a problémy, které by v celostátních médiích zapadly, tak i studentská média hrají nezastupitelnou roli - staví se za zájmy mladých lidí a píší o problémech nejmladší generace z pozice bližší, než to dokáže jakékoliv standardní komerční médium.

V českém kontextu přerušované demokratické tradice a chybějícímu okotvení silných mediálních značek (ty už se po Sametové revoluci nestihly etablovat, když je po necelých dvou dekádách zasáhl počátek globálního úpadku tradičních médií), je však i stav studentských médií tristní a stojící na slabých základech.

Nejvýraznějším českým studentským médiem v moderní éře – nepočítáme-li revoluční dobu a léta krátce po ní, a ikonické symboly studentského demokratického hnutí, jako původní Studentské listy, se stalo internetové médium The Student Times, kam v minulé dekádě psali studenti různých vysokých škol. TST sice nevydávaly články denně, zato tu vycházely kvalitní texty, procházející pečlivým editoriálním procesem se silnými editorskými vstupy po vzoru špičkových domácích – a západních – médií.

Z TST vzešla řada skvělých novinářů, namátkou dnešní zástupkyně šéfredaktora týdeníku Respekt Andrea Procházková, editor Deníku N Filip Zajíček, editor Českého rozhlasu Plus a rovněž bývalý redaktor Nka Kirill Sčeblykin nebo nynější vedoucí názorové sekce Deníku Referendum Jan Kuliš. Největší slávu TST zažilo, když se jeho tehdejším redaktorům Zajíčkovi a Ščeblykinovi podařilo v roce 2016 za jejich rozhovor s tehdejším ministrem financí a pozdějším premiérem Andrejem Babišem získat Novinářskou cenu. Porota ocenila, že dvěma začínajícím studentským novinářům se skrze vedený rozhovor podařilo sejmout pečlivě budovanou PR masku a odhalit aroganci mocného politika, interview mělo mimořádnou čtenost a ohlasy i ve velkých médiích.

Přes všechnu tuto slávu, to, že i v dobrovolnických studentských online novinách, kde byla honorovaná pouze pozice šéfredaktora, mohly vznikat špičkové a široce rezonující texty a mohly tu vyrůstat novinářské talenty, si The Student Times nikdy nevybudovaly nezávislou a etablovanou pozici na mediální scéně. Jejich fungování zastřešoval zpravodajský web E15, a nálepka přidružené studentské sekce středně čteného zpravodajského webu činnost média symbolicky i prakticky limitovala. TST skončily neslavně, před dvěma lety, po sporech mezi vedením projektu a majitelem ohledně jejich dalšího směřování.

Ve stínu dnes již neexistujích TST se jen složitě stihly etablovat alternativy v podobě jiných, podobně zaměřených studentských médií. V roce 2019 vznikly Studentské listy, jichž je autor tohoto textu dnešním šéfredaktorem, které na rozdíl od TST spadajících pod web z Křetínského mediálního impéria, působili nezávisle na samostatné webové doméně pod heslem „Od studentů pro studenty“. Po skončení působení The Student Times tak v Česku stále existuje silné celostátní studentské médium – svoji pozici si v mediálním prostředí však buduje složitě a funguje s velmi omezenými prostředky.

Samozřejmě, že i vedle studentských médií v českém kontextu fungují velká klasická média, která se minimálně částečně o to, akcentovat pohledy mladé generace, snaží: především bych tu vypíchl týdeník Respekt, Deník N a web Refresher.

Roli studentských médií však nemohou nikdy plně zastoupit. Už proto, že studentská média tvoří v oligarchizované české mediální krajině spolu s dalšími médii záruky nezávislé a kritické žurnalistiky.

Především ale studentská média do zdejší veřejné debaty přinášejí západní perspektivy, témata a pojetí novinařiny. A nabourávají tak zdejší konzervativní narativ v pohledu na demokracii a společnost a otisk klausismu, který je v české společnosti nadále – i potom, co se Klaus stal spíše jakousi groteskní postavičkou a vděčným bizár-hostem některých médií a pokus o návrat klausismu do politiky v podobě hnutí Trikolóra ztroskotal – přítomný. Projevuje se tu v české apolitičnosti a pasivitě ve vztahu k politickému dění jindy než u volebních uren, tu v odporu se jakkoliv angažovat, shromažďovat a bouřit se v nespokojenosti, tu pejorativním označením „aktivista“ pro kohokoliv, kdo vybočuje ze škatulek formální demokracie či pojmem „politická neziskovka“ pro organizace občanské společnosti. Také v českém dosebezahledění a zapšklé nedůvěře ve vztahu k evropské integraci a úzkostlivému vyhýbaní se – údajně neomarxisty, komunisty, ultralevičáky, progresivisty, a vůbec všelijakými aktivisty a Bruselem zideologizovanému – slovu „klima“ a držení se u nezávazné „ochrany životního prostředí“, protože s ní se nutně nepojí uvědomění a vzkaz, že klimatická změna je a pokusy o její řešení budou v dohledné době definovat lidské uspořádání na planetě.

V Česku máme jen málo jiných médií, která se tyto narativy jako relikty vývoje polistopadové politicko-společenské transformace, snaží bořit. Kupříkladu v posledku zmíněnému klimatu, jako naprosto zásadní otázce a úloze této i budoucích generací, se česká média věnují absurdně málo, až se tomu při srovnání se Západem nechce věřit. Zatímco prestižní francouzské noviny Le Monde věnuje klimatu pravidelnou rubriku a mají několikačlennou „klimatickou“ redakci, britský The Guardian spustil vlastní kampaň na klimatické změny upozorňují a německá veřejnoprávní televize ARD tématu věnuje značnou vysílací dobu, v Česku měl samostatnou rubriku Klimatické změny (od roku 2019 také vyhrazeného člena redakce věnujícího se speciálně problematice klimatu) dlouho pouze Deník Referendum, letos se k němu přidal i Alarm. Podobné je to s Evropskou unií, soustavného pokrývání evropské politiky a informování, jaký mají konkrétní rozhodnutí komise a europarlamentu vliv na Česko, byť se situaci nyní spolu s jejím českým předsednictvím krátkodobě zlepšila. Své stálé zpravodaje do Bruselu kromě veřejnoprávních médií čím dál častěji začínají vysílat i soukromá média, od roku 2019 vydavatelství Economia (Hospodářské noviny, Aktuálně.cz či Respekt) od letoška také TV Nova.

Co je však možná nejzásadnější rolí nezávislých studentských médií, je vracení lidem jejich vlastní země a společnosti, která jim byla odcizena v důsledku totality a do vyhrocených podob dovedenému individualismu, který převládl v letech krátce po Listopadu. Onu pověstnou Masarykovu Demokracii v nás, která byla takovým trnem v oku Václavu Klausovi, občanskou společnost, aktivitu zdola, mimo formalizované a prázdné procesy parlamentní demokracie.

Regionální, lokální studentská média svázané s konkrétní školou, jejichž vznik však, a to je třeba zdůraznit, neiniciovalo vedení dané školy (to může a mělo by maximálně poskytovat podporu), ale studenti sami. Iniciativa zdola, demokratický akt uvnitř spodních pater systému, kde se ještě demokracie za pouhých třicet nestačila vžít. Takové médium, které informuje o studentských aktivitách, o dění ve škole, pořádá akce a projekty, dává prostor kreativitě a umění studentů, tvoří zázemí studentským aktivitám na škole a zdejší občanské mikrospolečnosti. Je potom nepodstatné, zda takové médium vychází na internetu, tištěně jednou za měsíc, či je pouze instagramovým nebo facebookovým účtem – důležité je, aby vzniklo zdola, a aby se stalo základnou pro aktivity studentů vůči zkostnatělým a zatvrzelým autoritářským strukturám v nichž funguje většina českých školních institucí.

Taková média jsou v českém i globálním kontextu často svázaná s univerzitami (tak začínalo i ikonické ruské studentské médium Doxa, které poskytovalo právní i finanční pomoc studentům zatčeným na demonstracích a dnes patří k hlavním hlasům ruského protiválečného hnutí), ale vznikají čím dál častěji i na středních školách. Zmiňmě pro příklady velmi kvalitní a aktivní časopis na pražském Akademickém gymnáziu, časopis Gymploviny na Gymnáziu v Ledči nad Sázavou, časopis Štafle na gymnáziu v Hradci Králové nebo noviny Masarykova gymnázia ve Vsetíně, ale po celém Česku najdeme desítky dalších. Čím více škol má svá vlastní studentská média, tím více si můžeme blahopřát k vytvoření občanské společnosti, která se demokratizuje i na své nižší, institucionální, každodenní bázi. Prostředí, v němž se lidé ze své vůle organizují nezávisle na vedoucích strukturách instituce, je bytostně demokratické.

Výchova k demokracii a větší prostor pro rozvoj kritického myšlení a diskusi, to nevybudujeme pouze rozšířením počtu hodin společenských věd, kvalitnějším vzděláváním pedagogů a zaváděním inovativních výukových metod. I když studentům a studentkám budeme vštěpovat hodnoty demokracie, stále jim je budeme vštěpovat, bude to náš řízený zásah shora a oni pouze budou naplňovat naše pokyny – a naplňovali by je úplně stejně, i kdybychom jim vštěpovali pravý opak. Zde se už dostáváme někam jinam, k demokratizaci vztahu mezi učitelem a studentem či liberalizaci školního prostředí, ale o tom až jindy. Co chci nyní říct, je, taková aktivita musí vzejít zezdola, od samotných studentů, z jejich vlastní vůle, kdy dokáží, že se dovedou spojit a organizovat pro společný cíl nebo hodnotu – to je skutečná a praktická škola demokracie. Forem zapojení se je samozřejmě mnoho. Založení vlastního studentského média je však tou nejobyčejnější, nejčastější a nejintuitivnější věcí, skrze níž může studentská komunita v praxi v prostřední školní instituce projevit svoji aktivitu a svůj hlas.

A takovou praktickou školu demokracie a vznik občanské společnosti i na úrovni prvních institucí, s níž se mladí lidé soustavně setkávají, potřebujeme. Potřebujeme, aby tu vyrostla generace angažovaných občanů, lidí politických, kritických a odvážných. Taková, která překoná dědictví totalitarismu i klausismu.



1
Vytisknout
5977

Diskuse

Obsah vydání | 14. 7. 2022