Neumíme číst

3. 5. 2018

Vážený pane šéfredaktore, 

trápí mne určitá deprese, do které se Britské listy dostaly. Vnímám ji jako spojenou nádobu se sociální a politickou situací České republiky. Kde a z čeho pramení? ptá se Vladimír Chlup. 

Česká republika na tom není špatně, podobně jako celý Západ. Máme se poměrně dobře. Schází nám, ale asi určitý klid, jistoty - pohoda. Proč? 

Neumíme číst, tedy "vnímat zrakem psaný text a chápat jej". Místo toho se domníváme, že ČTENÍ je spojeno "s vnímáním textu a jeho reprodukcí". Rozdílnost obou přístupů je propastná, režimová. S předmětem český jazyk jsem vždy bojoval (snad to tento mail neodhalí), ale přesto vidím jasný rozdíl mezi obsahem demokratického Slovníku spisovné češtiny a komunistickým Slovníkem spisovného jazyka českého. Umět "číst" je totiž v naší společnosti klíčové, na této technologii je postavena celá správa státu. Mnohé čteme špatně, a pak činíme chybné závěry. 
 

Příkladem je např. myšlenka, že dnešní politická situace je výsledkem svobodných demokratických voleb. To by platilo, kdyby v demokracii rozhodovala většina, ale rozhodování většiny je spojené s ochlokracií, jejíž nejvyšší formou je komunismus (viz demokratický centralismus popsaný ve Stanovách KSČ v dubnu 1986). Demokracií není ani "svrchovanost menšiny", neboť ta je spojena s oligarchií a zatím vyvrcholila fašismem. Zcestné je považovat demokracii za "svrchovanost ůřadu", mnohé o tom ví oběti národně-socialistických příznivců v Německu i Čechách. Co to ta demokracie tedy je?

Hledat odpověď v komunistickém Slovníku spisovného jazyka českého smysl nemá - "princip nadvlády většiny menšině, vláda lidu" to asi nebude, stejně jako není čtení pouhé "vnímání textu zrakem a jeho reprodukce". Smysl paradoxně nepochopíme ani z demokratického Slovníku spisovné češtiny - "vláda lidu prostřednictvím volených zástupců". Definovat sebe samým zkrátka nelze. Odpověď tedy musíme hledat v preambuli prvního a nejdůležitějšího zákona našeho státu, se kterým nesmí být nic po 31. 12. 1991 v rozporu. Listina základních práv a svobod ve své preambuli říká: " ... uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona ... ". Demokracie je tedy "svrchovanost (přirozeného) zákona". Takto ji chápe naše Listina. Takto ji chápal i Platón v Ústavě a Aristoteles v Etice Nikomachově.

Problémem je, že Listinu asi nikdo nečte. Nelze ji přitom zrušit, promlčet, zcizit ani zadat. A to je pro většinu z nás nepříjemné, nemilosrdné. Přece to nějak musí jít ... ji nějak obejít. Nejde.

Příklad je jednoduchý. Listina i na ni navazující (nikoliv opačně) Ústava říká, že státní moc "lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon". Tentýž ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, říká v čl. 54 odst. 2, že "prezidenta republiky volí Parlament na společné schůzi obou komor". Otázka je tedy jasná: Kdo zvolil pana Miloše Zemana prezidentem republiky?

Odpověď je řešením celého problému. Je prostá, ale není jednoduchá, vyžaduje pochopení ... A toho se nám nedostává.

Omlouvám se za delší text a moc Vám děkuji za Vaši energii, kterou věnujete Britským listům i snaze o větší pohodu v naší zemi. Děkuji.

S pozdravem

Vladimír Chlup

-1
Vytisknout
2807

Diskuse

Obsah vydání | 4. 5. 2018