Ostrov pozitivní deviace

4. 5. 2018 / Beno Trávníček

 

Pane Čulíku a další, nenechte se, prosím, otrávit lidmi, kteří prosazují jakýkoliv novodobý normalizační diktát. Britské listy jsou jednou z oáz v poušti dnešní české reality a i díky nim jede karavana dál. Vážná témata, která by měla trápit lidi v Česku? Pojďme o nich, prosím, nahlas mluvit a donutit tak k akci stát, který si lidé zřizují proto, aby o ně přiměřeně (za jejich daně) pečoval.



VZDĚLÁVÁNÍ (vid nedokonavý jest záměrem)

Úplně první úkol! Vychovat dostatek dobrých pedagogů pro základní školy, kteří děti ve věku „ohýbaj ma mamko…“ přetvoří postupně ve slušné lidi. Tedy ty děti, u kterých se to zatím nezdařilo nebo které to nemají jaksi dáno. Takových pedagogů, kteří budou vychovávat nejen podle učebních plánů, ale i vzorem svojí osobnosti – právě za to budou smět být kantory. Kantor, to je persóna, se pak možná zase bude říkat. Patnáctiletý tvor (tj. do jisté míry hotový člověk) by měl mít mnoho obecných znalostí, které nemohou být jen předmětem jeho dalšího odborného vzdělávání. Tak jako je na základní škole nucen naučit se číst, psát a počítat (jinak se prostě nedostane dál, třeba i neodmaturuje, případně se nedostane se na vysokou školu…) musí se naučit nahlížet správně na běh světa a podle toho řídit svůj život, případně životy lidí dalších - musí být vychován k lidství, environmentálním přístupům, pravdivému vnímání dějin nebo třeba k synergickému a tvořivému myšlení a musí být na základní škole za tyto svoje vědomosti průběžně a spravedlivě hodnocen.

Takto vzdělaný člověk, ať už dál bude studovat cokoli, bude těžko prohlubovat naše společenské „perpetuum debile“ vzýváním neúměrného konzumismu a růstu všech růstů až do samých nebes namísto využívání udržitelných principů. To, že to tak nyní nefunguje, znamená (empiricky zjištěno), že pedagogové na základních školách neučí společenské vědy dobře! Odkazy rádoby chytrých diskutérů na to, že takovou výchovu má zajistit především rodina jsou liché, zejména v době, kdy mnoho rodin má existenční problémy, prosazuje se často až nezdravá emancipace atp.

Bytostně potřebujeme inteligentního ministra školství, který na tom začne dělat a výchovu ke zdravému způsobu žití postaví na základních školách významem na roveň mateřského jazyka nebo matematiky. Samozřejmě je nad Slunce jasné, že v takové výchově nemá místo žádná ideologie - dobrý kantor musí být ve vztahu k žákům politicky inertní, což by možná měla být i podmínka výslovně uvedená v jeho pracovní smlouvě.

PRÁVNÍ STÁT

„Neznalost zákona neomlouvá.“ Jak komické tvrzení v novodobém Česku.

Pokud nechceme být diktaturou – zbývá nám právní stát. Jak může právní stát dobře fungovat tam, kde právo je onucí vyválenou v blátě a opřílepkovanou kdekterým pseudointelektuálem? Jsem trochu znalý v oblasti životního prostředí, konkrétně nakládání s odpady - na začátku právního vzniku této problematiky v Československu v roce 1991 mělo odpadové „právo“ včetně katalogu odpadů několik desítek stran A4. Dneska je ho včetně všech souvisejících předpisů menší dvoukolák. To je právo v jedné jediné podoblasti chránění životního prostředí! Co všechna další životně důležitá témata a jejich odnože?

Jde o věc, která prochází napříč vším a nelze ji proto minout! Je nutné se vrátit do stavu, kdy lze komukoli opáčit, že neznalost zákona neomlouvá a nesklidit z druhé strany oprávněný posměch nebo vztek.

To je úkol pro odvážného ministra spravedlnosti a šéfa legislativní rady vlády – musejí zadat pracovním týmům drastické zjednodušení obecně závazných předpisů bez významné změny jejich právního dopadu - připravit je pro schválení v legislativním procesu. Možná by se to mohlo jmenovat intenzifikace českého právního řádu a mohl by to být smysluplný plán třeba na příštích deset let.

SYNERGIE

Jakékoliv opravdu dobré (tj. stabilní) řešení čehokoliv musí mít minimálně nohu ekonomickou, sociální a environmentální (o tom nikdo nepochybuje). Rozhodovat na základě souvztažností mezi jevy je ale třeba vždycky. Musí spolu mluvit různí odborníci a hledat průniky (dobrá řešení).

Příklad – řešíme slavně problematiku sucha/povodní, ale vůbec nediskutujeme o základní podmínce k tomu, aby mohlo dojít k významnému zlepšení, tj. o zkvalitnění struktury půd v krajině (zejména zemědělských) a pozitivní tvorbě krajiny jako takové. O tom, co by v krajině mělo být, v jakém by to mělo být stavu, kdo by o tom měl rozhodovat a kdo a jaké by měl uplatňovat sankce za excesy. Řešme podle takového vzorce třeba situaci, kdy zemědělci nevracejí do půdy organickou hmotu a tím klesá dramaticky kapilarita půdy a tak i její jímavost pro vodu čímž pak trpíme všichni – povodněmi / suchem a dalšími následky.

Tady je úroveň jednoho šéfa rezortu příliš málo - potřebujeme nadresortní platformu, které budou podřízeni všichni dotčení ministři a budou dodržovat její dohodnuté závěry. Možná tu kdysi byl dost dobrý pokus v podobě Federálního výboru pro životní prostředí vedeného již bohužel zesnulým panem Vavrouškem. Je jasné, že takovou platformou by mohla být i samotná vláda, zejména její šéf a jeho zástupci – ale! …

NE NA MÉM DVOREČKU

Nezbytné věci je potřeba řešit tak, aby nenastával smrtící nimby syndrom. Dobrým příkladem je možná současný způsob vyhledávání jaderného úložiště v Česku, kdy vylučovací metodou na základě mnoha informací a šetření by měla být vybrána nejvhodnější lokalita z asi sedmi navržených. Doufám, že nějaký chytrák zase tenhle systém nezbourá na svých partikulárních zájmech.

Naopak stát například zatím vůbec neumí uchopit potřebu vybudovat do roku 2024 v této zemi dostatečné kapacity pro energetické využívání zbytkových komunálních odpadů (spalovny) a nechává odpovědnost na nižších stupních správy – zejména na obcích. To přece nemůže fungovat! Obce mohou dobře rozmisťovat separační nádoby nebo budovat sběrné dvory, ale nemohou dobře rozhodnout, kde by měla stát spalovna obsluhující třeba milion obyvatel tak, aby systém měl optimální logistiku, byla využitelná železnice, bylo touto službou obcím pokryto optimální území a hlavně na bráně nebyly pro obce vyděračské ceny za zpracování odpadu.

Tohle by měla být asi ponejvíce parketa dobrých novinářů – psát o lidech či uskupeních, které dostihl jejich vlastní nimby syndrom a co si o tom myslí příslušní politici, zda mají odvahu nebo jdou jen ve vleku vidiny svých volebních preferencí.

NEMOCNÍ LIDÉ MNOHO NEDOKÁŽOU

Drtí nás rakovina a další civilizační nemoci. Proti tomu jde nadnárodní farmaceutický průmysl, který zajímá v prvním až desátém plánu čistý zisk. Kde je lékař, kterého zajímá pacient jako osobnost, které chybí to i ono a opět v synergii to vytváří nějaký finální pojmenovaný problém, který je řešitelný často více způsoby? Proč celostní doktoři jsou v Česku v tak smrtící menšině? Copak člověk je jen ucho nebo kotník nebo nádor na mozku? Proč není zdravotnický personál výrazně finančně zainteresován na prokazatelné úspěšnosti léčby svých pacientů? Pořád slyšíme o potřebě vyšších platů, ale nikdy v návaznosti na potřebu zvyšování úspěšnosti léčby kvalitní celostní medicínou.

BUĎME LIDMI

Stát, který nedokáže nastavit pravidla pro život tak, aby v něm většina lidí žila ráda a v klidu je špatný a může si klidně na billboardy napsat, co chce. Úplně na začátku by měl zajistit základní životní jistoty tak, aby se nikdo nemusel strachovat, že umře hlady nebo nebude mít kde spát. Nepodmíněný základní příjem je dobrý nápad - stát by se měl urychleně a vážně zabývat tím, jakou přesně cestou se vydá (včera bylo pozdě). Všichni lidé by měli mít zaručeny základní jistoty zřejmě jako v čase pohyblivý standard – možná navázaný nějakým koeficientem nad statistickou míru chudoby. Dostatečné zdroje prostředků v Česku nepochybně existují - například můžeme zdanit robotickou práci nebo progresivnějším zdaněním zdravě přivřít nůžky mezi nejchudšími a nejbohatšími lidmi.

0
Vytisknout
3510

Diskuse

Obsah vydání | 4. 5. 2018