Ten skutečný problém s palčivými otázkami české společnosti

2. 5. 2018 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty


 

Nejprve jsem nechtěl reagovat na otázku, položenou Bohumilem Kartousem, tedy na otázku, jaké jsou nejpalčivější problémy české společnosti. Takových problémů je mnoho, jsou už dlouho známy a popisovány v médiích, vědí o nich dobře odborníci a čas od času, když zase vyplují napovrch, si vzpomene i širší veřejnost. To opakování přináší jen pocit marnosti a potřebu vytěsnit realitu nějakými jednoduchými, intuitivními návody, které nemají se složitou věcnou stránkou těch problémů nic společného.

 

Nejprve jsem nechtěl reagovat na otázku, položenou Bohumilem Kartousem, tedy na otázku, jaké jsou nejpalčivější problémy české společnosti. Takových problémů je mnoho, jsou už dlouho známy a popisovány v médiích, vědí o nich dobře odborníci a čas od času, když zase vyplují napovrch, si vzpomene i širší veřejnost. To opakování přináší jen pocit marnosti a potřebu vytěsnit realitu nějakými jednoduchými, intuitivními návody, které nemají se složitou věcnou stránkou těch problémů nic společného.

Tomu, aby tyto problémy byly řešeny, nebrání to, že by nebyly formulovány nebo že by se snad neznala řešení nebo že by se jim věnovala malá pozornost. Není nutné je řešit jeden po druhém za nějakého celkového vypětí společnosti. Naopak: široká společenská debata může ukázat jen roztříštěnost názorů a zejména nedůvěru v to, že by u nás bylo možno aplikovat to, co běžně funguje na Západě. Lidé si podiskutují, pohádají se, vznikne pár teorií spiknutí nebo se to svalí na migranty, islám, Brusel.

Aby se daly problémy řešit věcně, kompetentně, je třeba, aby se do toho někdo, kdo tomu rozumí, opravdu pustil, aby měl štěstí, byl schopen si získat podporu atd. Už dlouho např. sleduji fascinující příběh brněnského projektu „rapid rehousing“, který nabízí potřebným lidem sociální bydlení. Právě získali (podle facebookovského statusu Martina Freunda) cenu Sozial Marie Awards 2018 ve Vídni. Vřele těmto lidem gratuluji, ale ještě více jim gratuluji za jejich vytrvalost a schopnost jít za svou věcí přes u nás bohužel běžný „lidový“ odpor k sociálnímu bydlení (které je ve Vídni a na Západě vůbec naopak naprostou samozřejmostí). Štvanci hypoték se děsí, že by někdo z ulice, nějaký „bezďák“, mohl dostat bydlení „jen tak“.

Je to veliký boj, který musí organizátoři z „rapid rehousingu“ vést. Ale s pomocí Boží se jim daří. Touto cestou mohou změnit českou společnost k nepoznání a vyřešit jeden z jejích nejpalčivějších problémů. A přitom nijak nebrání tomu, aby někdo jiný věcně nezačal řešit problémy jiné. Naopak: jsou úžasnou inspirací.





2
Vytisknout
10230

Diskuse

Obsah vydání | 4. 5. 2018