Img

Vlastenectví se vůbec nevylučuje s láskou k cizímu

19. 6. 2017



O českém národním obrození - zpětný pohled v době globalizace


Daniel Soukup na Facebooku:

Obrozencům leckdo předhazuje, že prosazovali češtinu z nějaké xenofobie, sentimentu nebo kaprice. Takový názor má tu velkou výhodu, že je jaksepatří průrazný; a tu drobnou nevýhodu, že se naprosto míjí s realitou.

Zaprvé, obrozenci si moderní český národ nevymysleli, ale navazovali na bohatou tradici barokního vlastenectví. Zadruhé, byli dětmi onoho mohutného kulturního obratu, kterým Evropa prošla kolem roku 1800. Obratu od představy přísně ohraničené vysoké kultury (křesťanské, antické, nanejvýš ještě tak francouzské, italské, anglické), mimo niž jsou víceméně jen věci barbarské a každopádně nesignifikantní, k představě svébytné hodnoty každé národní kultury – ne v jalově sentimentální vzpomínce (i když mystiky prapočátků v tom bylo taky dost), ale tady, teď, živoucně, pro každého z nás.


Právě proto se vlastenectví vůbec nevylučuje s láskou k cizímu. Obrozenci, jeden za druhým, cizí vlivy recipovali přímo hltavě, samozřejmě i německé – a vedle nich mnohé další, díky pochopitelné snaze vidět dál, než sahaly německé obzory. Zajímali se o ruskou, polskou, francouzskou, anglickou literaturu, irskou politiku, indickou metriku, jihoslovanský a finský folklor a kdovíco ještě dalšího.

Leckdy se zapomíná, že obhajoba češtiny měla nejen kulturní, ale i sociální rozměr. Uvědomíte si to třeba při četbě Havlíčka. Šlo o sociální prestiž: „Chcete, aby na vašeho starého otce, který německy neumí, každý potlukač již co na nižšího tvora dolů hleděl s opovržením aneb snad s outrpností?“

A šlo také o odstraňování jazykových, a tedy i sociálních bariér, viz třeba jedna z Havlíčkových obhajob před soudem: „Pan prokurátor mne těší, že je národnost pojištěna. Ale skutečnost ukazuje, že tomu není tak a že jsme posud odstrčeni všude..., kupř. já jsem dnes žalován na základu § 12. Ale zrovna tento paragraf je tak špatně do češtiny přeložen, že má zcela jiný smysl než německý, a kdybych německy nerozuměl, byl by dnes pro mě zákon mnohem přísnější, podle kterého bych mohl být odsouzen.“

Havlíček byl pronikavý praktik; proto u něj nenajdete žádné plytké žvanění o „národních hodnotách“, zato spoustu inspirace pro současnost. Třeba zrovna odstraňování bariér, fyzických i virtuálních („Barrierefreiheit“), je dnes v Německu důležité průřezové společenské téma. Nebylo by na škodu se u Němců nebo u Havlíčka v tomhle punktu trochu poučit.

 
Václav Beneš:  Já myslím, že o čistých úmyslech obrozenců nikdo moc nepochybuje, ovšem dnes je zjevné, že z toho žádný multikulturní koncept jednoty v různosti bez bariér nevznikl a že obrozené národy získaly jen o důvod víc se vzájemně masakrovat, a to masové a s lidovou podporou. Takže je fajn, že to dnes umíme nahlížet kriticky a časem nám snad koncept národních států přijde úplně nablblý. Stejně jako to s češtinou. S tou byly, jak víme, potíže od začátku. Není otázkou, proč prosazovali češtinu zrovna obrozenci, ale jak je vůbec možné, že se tady tak dlouho udržela, protože to vůbec nedává smysl (to je ta sentimentální výtka - mohl to být krásný původní jazyk pro folkloristy a lokální patrioty jako lužická srbština, kdyby to tak netlačili). Navíc pochybuji, že by si kdokoliv z nich myslel, že tady jednou bude jednojazyčné české prostředí (to už je vyloženě absurdní - protože se pro změnu domluvíte s otcem, ale už s nikým jiným).
 
Jan Štolba: To o těch zákonech paradoxně platí snad dodnes, leckteré praktiky by bylo nejlépe od Němců prostě bez dlouhého mudrování přebírat jak leží a běží... :-) 
0
Vytisknout
1491

Diskuse

Obsah vydání | 21. 6. 2017