Poučení z krizového vývoje

8. 9. 2014 / Jan Čulík

čas čtení 8 minut

Přísliby NATO znějí tím nepřesvědčivěji, čím častěji jsou opakovány. Kdo skutečně věří, že obětujeme Chicago za Lvov, nebo Vilnius?

Peter Hitchens, Daily Mail

Nejvíce znepokojujícím zjištěním ze současné krize na Ukrajině je zjištěni, jehož jsme si samozřejmě byli vědomi už dávno, že když Rusko napadne nějakou zemi, Západ proti tomu nehne prstem. Uprostřed jásání, že je Česko nyní součástí "severoatlantické" civilizace, lidmi, jako je Alexander Vondra, Jan Rejžek či Karel Schwarzenberg, jsem se před časem, dávno před nynější krizí, dotázal kohosi z rodiny dlouholetých vysokých amerických diplomatů, zda je realistické očekávat, že by Západ České republice nebo střední Evropě obecně pomohl, kdyby se stala terčem vojenské agrese, řekněme z Východu. Odpověď zněla, "Samozřejmě, že ne."

Peter Hitchens to v deníku Daily Mail shrnul naprosto jasně: "Kdo skutečně věří, že obětujeme Chicago za Vilnius?" Pod jménem "Vilnius" si samozřejmě představte i Prahu.

Českou republiku v zahraničí nikdo nezná a je nepředstavitelné, že by jakákoliv západní mocnost byla ochotna prolévat krev svých mladých mužů za, jak to charakterizoval kdysi Neville Chamberlain, za "vzdálenou zemi, o níž nevíme nic".

Podívejte se, jak rychle dokázalo NATO hodit Ukrajinu přes palubu a sdělilo prostě Porošenkovi, že musí přijmout Putinovo ultimátum. Což se také už děje.

Samozřejmě, nikdo neočekával, že Západ půjde kvůli okupaci části Ukrajiny s Ruskem do války. Západ si opravdu nedá zničit svá relativně prosperující města a vyvraždit své obyvatelstvo světovou válkou. Putin to ví, a proto si dělá, co chce. Případ Ukrajiny byl pro něho testovacím materiálem. Nyní už ruská vláda ví, že s agresí může pokračovat a nikdy se nic nestane a nikdo proti tomu nic neudělá.

To je naprosto logická věc. Nikdo nepředpokládal, že Ukrajině někdo pomůže. Západ nepůjde proti Rusku a za Ukrajinu či za střední Evropu do války. Jenže co to znamená pro Českou republiku?

Jak opakuju do zblbnutí, a nikdo to samozřejmě nevnímá, Česká republika by měla budovat pevné vazby v rámci Evropské unie se svými strategickými spojenci. Měla by v koordinaci s nimi prosazovat společné kulturní, strategické a obranné zájmy. Měla by usilovat o posílení společné obrany EU, protože Amerika ani NATO pro středovýchodní Evropu v případě krize nehne prstem.

Jak na to poukazuju taky do zblbnutí, Česká republika by měla intenzivně prosazovat a realizovat politiku kulturní diplomacie a vytvářet si v západních zemích v místním obyvatelstvu strategické spojence, aby v krizi - která nyní je zjevně daleko blíže, než když jsem o životně důležitém významu kulturní diplomacie pro ČR začal hovořit před dvěma lety - v západních společnostech vystoupily na veřejnosti informované místní hlasy, které by poukázaly na to, že střední Evropu stojí za to nehodit na pospas vlkům.

Bohužel, čeští europoslanci strategické spojence v Bruselu nevyhledávají, jsou tam - pokud je jejich existence vůbec vnímána .- považováni za podivné excentriky, kteří se ani většinou nedomluví žádným běžnějším jazykem. Zrovna tuhle jsem hovořil s poradcem jednoho českého europoslance, který mi potvrdil, že co se týče možnosti koordinovat postoje českých europoslanců s možnými spojenci z jiných evropských zemí, situace je zcela zoufalá - čeští europoslanci jsou izolováni a jsou neschopni se s kýmkoliv spojovat. Jak známo, když byl v ČR premiérem Petr Nečas, záměrně ignoroval žádosti západních televizí o interview, takže se otrávily a o rozhovor přestaly žádat. Podobně se chovají i jiní čeští politici.

Teď k tomu přistupuje ještě zjevné rozštěpení někdejší tzv. "visegrádské" skupiny, kdy autoritářský a euroskeptický režim Viktora Orbána v Maďarsku otevřeně sympatizuje s autoritářskými režimy v Číně a v Rusku, Slovensko je svou vstřícností vůči Putinovi kdesi na půl cestě a Česko kdesi na čtvrt cestě, kdežto Polsko a pobaltské země šílí strachem z Ruska.

Nikdo neomlouvá brutální akce ukrajinské armády na východě země, ani tvrdé totalitní tendence, které projevuje jak kyjevská, tak donbaská strana. Jak na to poukazuje ve svém článku také Peter Hitchens, Západu většinou vždycky jde jen o zahraničněpolitickou orientaci určité země - "Je spojencem Západu, nebo není?" Vnitropolitické poměry ve spojeneckých zemích Západ až tak zase nezajímají, mimo jiné i proto, že Západ místnímu diskursu v nesrozumitelných východních jazycích stejně nerozumí a nemá možnost do vnitřní politiky inteligentněji zasahovat. Zásahy v tzv. "barevných" revolucích bývají tedy většinou jen finanční a velmi hrubé. Ovšem Rusko v žádném případě nemělo právo anektovat část sousední země a zorganizovat ochromení další její významné části. I kdyby nakrásně v nějaké zemi proběhl ten nejhorší fašistický puč, jak tvrdí o Ukrajině nejnekritičtější čeští putinovští stoupenci, cožpak má jiná země právo pro to v té zemi intervenovat? Až Orbán v Maďarsku vytvoří dokonalý fašistický stát, použije to České republika jako důvodu k vojenské invazi do Maďarska? To snad ne. Nechápu, jak mohou nekritičtí obdivovatelé Putina v Česku ignorovat jeho anexi ukrajinského území.

Před několika lety jsem musel verbálně zaútočit na akademické slavistické konferenci v Bostonu na jednu americkou profesorku, která spolupracovala s americkou vládou a ve své přednášce si pochvalovala, jak Spojené státy podporují středostavovskou liberální revoluci v Íránu a jak při tom používají svých zkušenosti s podvracením československého komunistického režimu v roce 1989. Řekl jsem té dámě, že je v podstatě vrah. Protože si hraje z bezpečí na podněcování vzbouření v autokratické zemi, které nemá širší společenskou podporu, bude potlačeno a lidé, které Spojené státy ponoukaly k povstání, budou vyvražděni. Paní koktala, že to není pravda, že její Íránci tu revoluci dělat sami chtějí. Jenže, kde je soudnost, ptal jsem se jí. Měl jsem samozřejmě pravdu, íránská revoluce byla poražena a touto dámou podporovaní vzbouřenci byli vyvražděni.

Takže pozor: jediné, čeho je Západ v poslední době schopen, je amatérským způsobem pumpovat peníze do antiautoritářských hnutí, bez porozumění složitosti poměrům. Při prvních známkách, že se vývoj v podvracené zemi obrací jinam, než Západ ve své krátkozrakosti očekával, si západní země nad problémem umyjí ruce a přestanou se angažovat.

Autentické rozhořčení ukrajinského obyvatelstva nad rozkradenou zemí z Moskvy ovládanými oligarchy se rychle proměnilo ve válku, v níž původní idealistický náboj revolucionářů byl naprosto zadupán do země. A nespokojenosti a idealismu slušných Ukrajinců drsným způsobem zneužilo Rusko, které nemohlo dopustit, aby mu Ukrajina unikla ze sféry vlivu. Válkou, kterou rozpoutalo, se mu nyní podařilo za - logické - nečinnosti Západu Ukrajinu ochromit a rozčlenit. Západ samozřejmě neudělá nic, ani nemůže.

Jakou si v této situaci vytvoří Česká republika dlouhodobější strategii? Budou se její občané dále hloupě vyčerpávat hádkami mezi nekritickými stoupenci Putinova autoritářského režimu, kteří Rusko podporují, protože je irituje zaujatá a aktivistická, protiruská rasistická kampaň v českých médiích, a naopak Západu do zadku lezoucími ideology, kteří absurdně volají "Hr na Rusko", aniž by věděli, že jejich hysterie nebude vyslyšena, protože Západ jejich propagandu nevnímá?

Anebo se rozumní lidé dokáží od těchto nesmyslů oprostit a vypracovat rozumnou strategii koordinace s možnými spojenci, jak do budoucna zachránit českou nezávislost a bezpečnost?

0
Vytisknout
17399

Diskuse

Obsah vydání | 11. 9. 2014