Jak je tomu vlastně se svobodou slova ve svobodné společnosti?

9. 9. 2014 / Ivo Šebestík

Úplná svoboda mluvit bez zábran, takzvaně co na srdci, to též i na jazyku, bývala údajně vyhrazena jen bláznům nebo lidem s poněkud sníženou hladinou pudu sebezáchovy. V dávných časech, řekněme předkonzumních, se svobodného projevu dopouštěli, vedle již zmíněných kategorií, také hrdinové. Pro současného čtenáře, zejména mladé generace, je ovšem třeba tento pojem již vyložit, neboť se s ním může setkat už jen v historické literatuře.

Hrdina je - tedy, promiňte, býval - člověk, který nad výši svého majetku, nad oblibu u dvora a přislíbenou funkci nadřazoval některé morální hodnoty, jako například čest, spravedlnost, pravdu a jiné. Nechtěl bych zde rozmnožovat soupis těchto z českého jazyka jako pára nad vodami mizejících slov, neboť každé z nich v současné době zasluhuje výkladu, zvláště proto, že některé pojmy sice v lexiku zůstaly, ovšem už nějaký čas se pod nimi rozumí něco jiného. Například demokracie. Stačí tedy, když se v této chvíli a pro tento náš účel omezíme na konstatování, že pod pojmem hrdina rozumíme takovou osobu, vlastností, s nimiž se zejména ve veřejném a politickém životě už téměř nesetkáváme.

Hrdinové tedy v konzumní společnosti téměř nežijí, neboť statečný postoj a bohatě prostřený stůl jsou čiré antagonismy vzájemně neslučitelné. Čím více odvahy k formulování přesných a téměř objektivních postojů, zejména v politické oblasti, tím hlouběji do kapsy a výše do žlabu mívá filozof. To, prosím, bez ohledu na společenské uspořádání, jež momentálně na některém území vládne.

Podívejme se ale na problém formulování odborně fundovaného a maximální snahou po objektivitě vedeného názoru podrobněji. A vezměme si příklad právě z politického prostředí, ve kterém se odbornému, objektivnímu a spravedlivému postoji člověka daří asi jako lednímu medvědovi v zoologické zahradě na rovníku. Představme si (chápu, že to bude těžké) člověka, který je moudrý, vzdělaný, má analytické myšlení, ví, kde hledat fakta, která následně neprosévá podle potřeby, ale vyhodnocuje s úmyslem dopídit se co možná nejobjektivnějšího pohledu na některý jev ve společnosti, v politice, v mezinárodních vztazích, v konfliktech a krizích současného světa. A tento člověk působí - opravdu, věřte nebo ne - v politice. Je členem některé politické strany, a třeba má dokonce i jakousi politickou či vládní funkci. Takovýto člověk setrvává v politice dokonce i poté, co se seznámil se svými spolustraníky...

Představme si, že se takovýto analyticky a spravedlivě založený člověk v politice, odborně nakládající s fakty, dokumenty a dalšími prameny, zaměří například na události, které probíhají na Ukrajině, a na rozdíl od většiny svých spolustraníků si udělá jejich důkladný rozbor. Nastuduje si geopolitické souvislosti postavení Ukrajiny za posledních nejméně sto let. Všimne si změn v silovém a mocenském uspořádání, ke kterým ve světě došlo za poslední čtvrtstoletí, zejména mezi USA na straně jedné a Ruskem na straně druhé. Podívá se na energetickou politiku velmocí, na finanční toky kapitálu, na to, kdo je komu, kolik a kde dlužen, na úvěry, obří zakázky, na rozmístění vojenských základen včetně takového rozmístění, které by mohlo v blízké budoucnosti nastat přáním toho či onoho významného hráče nastat. A vedle toho náš soudný politik rovněž důkladně prozkoumá chování vrcholných ukrajinských představitelů od získání samostatnosti, a to bez ohledu, zda se oni hlásí k Západu či k Rusku a co od svého postoje osobně očekávají.

Poctivě uvažující politik nezapomene ani posoudit, nakolik jde či nejde o svobodu, bezpečí, slušnou životní úroveň, demokracii a lidská práva obyvatel Ukrajiny. Komu o tyto hodnoty jde či nejde, a nakolik je tento ochoten do nich investovat peníze, hodně peněz, když doma, ve své vlastní zemi, má své vlastní chudoby a zanedbaných oblastí společenské existence víc než dost, aniž by do blaha svých vlastních obyvatel investoval víc, než je nezbytně nutné.

Soudný člověk-politik nezapomene ani na historické souvislosti. Podívá se na postavení Ukrajiny mezi polským králem a moskevským knížetem, později carem, na jazykovou mapu, na hranice mezi katolicismem a pravoslavím. Oživí si literární vzpomínku na Tarase Bulbu, Pana Wolodyjowského, Bohdana Chmelnického, na Lžidimitrije, několikeré dělení Polska (i za účasti Ruska), polsko-ruský konflikt po 1. světové válce, Katyń, prostě vezme v úvahu desítky osob, symbolů, anexí, intervencí i zločinů, z nichž některé se v průběhu času staly kostlivci ve skříních. Zkrátka a dobře, nemůže k objektivitě směřující posuzovatel situace na Ukrajině minout staleté konflikty a nepřeklenuté rozpory rusko-polské, které se v s současné době pouze odvíjejí pod jinými hesly a v nových, aktuálních, souvislostech. Evropské státy mají často příliš komplikované vztahy na to, aby vzpomínka na ně zmizela z politické historie, zejména když se někdy někomu tu a tam něco z historie právě hodí do krámu.

Takovýto politik-člověk spravedlivý a nezaujatý si prostuduje kauzalitu, tedy příčiny jevů a jejich následky, a z těchto faktů, jako zkušený šachista, odhadne, jaké tahy jednotliví aktéři mohou či nutně musí konat. Ví, že politické figury jsou při svých rozhodnutích zajatci svých vlastních možností, okolností a podmínek, a že zdaleka nerozhodují sami. Na základě takto důkladného studia si tedy politik-objektivní a spravedlivý posuzovatel reality utvoří názor, který odpovídá faktům, historii, souvislostem, a hlavně situaci na mezinárodní šachovnici. Ví docela přesně, co se stalo. Ovšem co s tímto svým věděním?

Jeho strana má určitou, jak se říkávalo za bývalého režimu, linii, ke které dospěla směsicí nedostatečně prostudovaných faktů, selektivně protříděných informací, a také, což je možná skutečným kamenem úrazu, sladěním not s obecnější názorovou a zájmovou koncepcí, která je vlastní prostoru, ke kterému se hlásí, včetně spřátelených stran v zahraničí, jež ovšem mohou v daném konfliktu sledovat zájmy svých vlastních zemí.

Hrát podle těchto not není rozhodně nic příjemného pro ucho. Jako téměř nehratelná klavírní skladba, kterou komponoval nemocný Skrjabin v době, kdy byl skálopevně přesvědčen o tom, že celý svět skončí v prudkých plamenech explodujícího vesmíru. Skrjabin měl ovšem alespoň vizi, byť truchlivou, zatímco nesmyslné stranické linie nebývají více než smutným svědectvím od vlastní duchanepřítomnosti.

A tak problém - co s vlastním podstatně fundovanějším, spravedlivějším, maximálně objektivním a nezaujatým, nikomu nesloužícím názorem - zůstává nevyřešen. Pokusit se uvnitř své strany tento názor prosadit proti zjednodušené optice, jaká sluší politickým deklaracím, které jsou formovány s představou, že občan-volič nemá dostatečně vyvinuté myšlení na to, aby pochopil více? Tady objektivně a spravedlivě smýšlející politik riskuje, že nebude pochopen. Ne snad ze zlé vůle, ale prostě proto, že ti ostatní si nedali podobnou práci jako on. A u těch, kteří si dali podobnou práci, ovšem vědí, proč objektivní a spravedlivý názor veřejně nehlásat, riskuje zase povytažené obočí, po němž následuje ochlazení ve vztazích. Hle zrodil se nám potížista!

Tomuto povytaženému obočí a mrazivě chladným vztahům ovšem můře předcházet přátelská debata mezi čtyřma očima, kdy je nositeli rozumného názoru sděleno ústy nositele názoru stranického asi toto: "Mezi námi, máš úplnou pravdu. Ale říct tohle nahlas prostě nemůžeme. Rozumíš?"

Člověk, kolem kterého všechno ochladne, se necítí dobře a po čase buď odejde psát hořké memoáry na téma, jak jsem zůstal se svou poctivostí sám, nebo "pochopí" situaci a vzdá se postojů, které jsou sice poctivé, spravedlivé a statečné, ale nic si za ně nekoupí. Současný člověk už opravdu nechce stát s nosem přimáčknutým na okenním skle jedné kavárny jako postava z Wolkrovy básně a dívat se, jak je fajn druhým lidem. Chce patřit k těm, kteří sedí uvnitř a nepostávají na chodníku. Toto je v podstatě, ve zhuštěné podobě, veškerý výsledek posledního století civilizace v Evropě a v některých dalších částech světa. Člověk, jenž nehodlá riskovat, že nebude pařit k těm, kterým je dobře. Že by opět jakýsi "Muž bez vlastností"?

Je asi moudré a priori nepředpokládat, že ony na první pohled hloupé politické deklarace a proklamace, které zejména v otázkách mezinárodních vztahů, krizí, konfliktů a válek v českém prostoru (ale nejenom tam) dominují, jsou skutečně výsledkem nějakého myšlenkového procesu svých tvůrců, nebo snad dokonce - chraň Bůh!!! - plodem studia faktů. Být skutečně tak hloupým není opravdu v silách žádného lidského jedince. Stanoviska, názory a postoje jsou prostě produkty situace, ve které se politik nachází. Jen ti nejmoudřejší a nejpoctivější mezi nimi dokáží alespoň v minimální míře do svého politického prohlášení na choulostivé téma propašovat kousíček sebe a svého svědomí.

Neuděláme chybu, když budeme vycházet z toho, že mezi tím, co politik říká a co si skutečně myslí neexistuje žádná spojitost.

0
Vytisknout
3431

Diskuse

Obsah vydání | 11. 9. 2014