O věčném návratu bolševizace, aneb Kterak postaviti Fredericka Winslowa Taylora z nohou na hlavu

20. 9. 2013 / Karel Dolejší

"...and when experience is not retained, as among savages, infancy is perpetual."
George Santayana

Bruno Solařík poukázal na znepokojivé paralely mezi někdejší meziválečnou "bolševizací" bolševismu - včetně vynucování "socialistického realismu" ve sféře umělecké tvorby, jež je primární historickou zásluhou mnohem později sanktifikovaného mučedníka Julia Fučíka - a tendencemi mezi některými současnými levicovými publicisty a aktivisty. Snaha umění za každou cenu "odburžoaznit" povinně předepsaným spojením s "bojem dělnické třídy" a negací autonomního tvůrčího subjektu se opakuje s odstupem století v podstatě beze změny, snad jen s tím nepodstatným rozdílem, že meziváleční bolševizátoři ještě neznali gramsciovské pojmy "organický intelektuál" a "kulturní hegemonie".

Tendence koncentrovat veškerou dostupnou biopsychickou energii na dosažení jediného politického cíle je svým způsobem pochopitelná a kdysi byla dokonce snad i svým způsobem funkční. Vychází z logiky masové mobilizace prosazené Francouzskou revolucí a organizačními systémy zajišťujícími mobilizaci vojenskou, jež byly dovedeny k dokonalosti ve třetí čtvrtině 19. století. Levée en masse byla ovšem dekretována, nikdo se nesnažil pracovat na tom, aby si zjistil volní záměr každého jednotlivého odvedence, natož aby ho respektoval a pracoval s jedincovou vlastní motivací.

***

V době vzniku bolševického systému se v sovětském Rusku těšily veliké popularitě myšlenky zakladatele vědeckého managementu Fredericka Winslowa Taylora. Měli je v oblibě Lenin i Stalin a v té míře, v jaké to sovětská realita umožňovala, se Taylora pokoušeli napodobovat. Příslušník politické avantgardy se zkrátka měl stát manažerem a vést závislou masu ke světlým zítřkům. Jenže zatímco taylorismus byl v zásadě založen na čistě behavioristickém, reduktivním chápání jedince, u nějž se koneckonců nepředpokládá žádný "vnitřek" - nesmrtelným zpodobením této karikatury skutečně živého člověka zůstává Chaplinův film Moderní doba - bolševici disponující namísto plytkého pragmatismu širokým ruským charakterem pokročili mnohem dále. Provedli obrovský ropuší skok od mechanického inženýra Taylora k inženýrovi lidských duší.

Taylorismus manipuloval lidským tělem a teprve jeho prostřednictvím, velmi nedokonale, také "duševnem" (jímž se koneckonců prakticky nezabýval). Jakmile byl efektivně naučen příslušný mechanický pohyb vyžadovaný pásovou výrobou, dělníkovo "duševno" bylo manažerům lhostejné, takže teprve mnohem a mnohem později upozorní např. Marcuse na studie, jež zjistily, že si dělnice při rytmických pracovních pohybech podvědomě představují sexuální aktivity.

***

Ne tak v Rusku. Zde byl přízemní Taylor postaven z nohou na hlavu a obsahům lebek řízeného subjektu byla naopak věnována pozornost zcela mimořádná, mnohem větší než samotným pohybům končetin. A protože řízeno mělo být úplně vše, řízeni byli samosebou také umělci. Nikdo se nestaral o to, jestli je dílo autentické, jen když byl tvůrce zjevně veden "správnou" politickou tendencí a beze zbytku ji vyjádřil. Inferiorní diletanti bez talentu byli kvůli "tendenci" vyzdvihováni nejinak, než dnešní kult prodejnosti protežuje levný "populární" škvár, zatímco kvalitní autoři bez tendence byli v tom úplně nejlepším případě trpěni kdesi na okraji. V takovém společenském klimatu potom Konstantin Biebl skáče z okna, Vítězslav Nezval - podle vlastních slov - "sere" právem zapomenutou báseň Stalin, kdežto Jan Werich zapisuje do výkazu práce slovo od slova, co jej napadlo, když ráno seděl na toaletní míse.

***

A přitom to bylo vlastně zbytečné. Mýtizovaná logika masové mobilizace údajně všemocného lidu byla rozvrácena nejpozději během neúspěšných pokusů francouzské Třetí republiky bránit se právě tímto způsobem před pruským vpádem, stejně, jako obdobný pokus Konfederace během americké občanské války. Bez zdánlivě neomezených ruských zdrojů, ochoty trpět a čekistů střílejících neposlušné hromadně do zátylku se "zákon proměny kvantity v kvalitu" zpravidla neprojeví - zůstává ve výlučné sféře supervelmocí budujících impérium krví a železem. A ani tam, kde se za cenu mimořádných obětí rozvinula doktrína lidové války natolik, že přinesla úspěch a dokonce byla kopírována ("palebný tým" tvořící dnes základní kámen pěšího družstva amerických ozbrojených sil vznikl z trojčlenné "buňky" čínské komunistické armády, původně pouhého prodloužení konspirační organizace na půdu bojové jednotky), mobilizace za účelem zvýšení produkce oceli či "kulturní revoluce" k úspěchům už nevedly. Mýtus masové mobilizace se od syndikalistického mýtu generální stávky liší jen zdánlivě větší mírou "vědeckosti", ve skutečnosti je však pouhým pokusem aplikovat beznadějně zastaralou organizační logiku raného industrialismu univerzálně na všechny problémy - včetně těch, na něž se ani dost málo nehodí.

***

Člověk nemusí být zrovna filosofem dějin nebo vyznavačem náboženství pokroku, aby nahlédl, že moderní společnost se po počáteční aplikaci "hoblíku" v podobě prosté zbožní výroby na bohatě rozčleněnou pozdně feudální společnost rozvíjela opět směrem k rapidně rostoucí komplexitě a funkční specializaci zahrnující relativní autonomii jednotlivých funkčních sfér. K tomu lze vyjít třeba z Durkheima a skončit u Niklase Luhmanna. Právě tato komplexita a funkční rozčleněnost způsobují, že rozdíl mezi výkonností mobilizovaného diletanta a specialisty je dnes mnohonásobně větší než řekněme v roce 1850, a představa, že jeden každý mobilizovanec bude primitivním systémem standardizovaných operačních procedur přiveden v nějaké dohledné době výkonově do blízkosti profesionála je čím dál více zavádějící i v profesích, kde příliš nezáleží na specifickém nadání. Bez autentické motivace a dlouhodobého samostatně vyvíjeného úsilí zlepšit vlastní individuální výkon se nedosáhne téměř ničeho ani ve funkčně mnohem prostších společnostech Třetího světa, natož ve slábnoucím centru kapitalistického světosystému.

***

Česká společnost v roce 1989 navázala čtyřicet let násilím přerušené kontakty se západní kulturou, které do té doby udržovala pouze malá, vesměs privilegovaná menšina, a to ještě za cenu značného úsilí. V následujících 23 letech si tuto kulturu osvojila značně povrchně a při první větší krizi s ní velmi nespravedlivě účtuje ve stylu nikoliv nepodobném ruským bojovníkům se zapadniky. Tento vývoj nese jednoznačné charakteristiky kulturního regresu a projevuje se mj. i takovými absurditami, jako chtěná ztráta historické paměti a sklon mechanicky opakovat ve svých důsledcích krvavé pseudonáboženské rituály let padesátých.

***

Zdánlivě okrajová a široce podceňovaná sféra umění zde jako už tolikrát v minulosti hraje velmi důležitou roli sociologického kanárka v dole. Nejde totiž jen o to, že se projevuje sklon nařizovat umělcům, co mají cítit a prožívat - jakkoliv to je samozřejmě samo o sobě skandální a naprosto nepřijatelné. Zrovna tak lze už zaznamenat zatím méně do očí bijící sklony přinutit novináře, aby psali podle konkrétního povinného mustru, nebo voliče, aby se při hlasování chovali závazným standardizovaným způsobem, jenž jim má být vnucen.

A přitom stavění Fredericka Winslowa Taylora z nohou na hlavu má tentokrát dokonce ještě mnohem mizivější naději na úspěch než posledně.

0
Vytisknout
3614

Diskuse

Obsah vydání | 23. 9. 2013