CO PRÁVO ODMÍTLO VYDAT:

Česká republika potřebuje národohospodářskou vizi

23. 9. 2013 / Ilona Švihlíková

Nejde zdaleka jen o přehnanou fiskální konsolidaci bývalého ministra financí. Jásat nad mezikvartálním růstem, když z pohledu statistiky i zdravého rozumu je logické porovnávat stejná období, také není dost dobře možné. Jsou tu ale dlouhodobější trendy, nad kterými bychom se měli v předvolebním období zamyslet. ČR je integrována do světové ekonomiky na pozici kolonie. Velký vliv firem pod zahraniční kontrolou se odráží ve vysokém odlivu zisků z ekonomiky. Dramaticky se odlišuje hrubý domácí produkt a hrubý národní důchod -- tedy to, co se v ekonomice vyprodukuje, od toho, co se v ní může užít. "České" firmy nejsou finalisté ceny a ocitají se tak pod cenovým tlakem svých zahraničních matek. Ztratili jsme potravinovou soběstačnost, vyvážíme komodity bez zpracování a dovážíme hotové potravinářské výrobky. To vše má dopad nejen na zaměstnanost, ale také na celkovou mzdovou úroveň.

Chybí dlouhodobý strategický pohled, který by spojoval mezinárodní trendy vývoje s prioritami českých občanů. Není možné, aby se hospodářská politika zmítala z jednoho pólu na druhý, aby se zaváděly a následně rušily S-karty, systémy IZIP a další. To vše nás stojí desítky miliard, které pak chybějí někde jinde. Skandinávská metoda přijímání podkladů a rozhodování umožňuje se takovýchto drahých chyb vyvarovat. Samozřejmě že se může jednat i o úmysl převádět veřejné zdroje ve velkém do soukromých kapes. Dobývání renty je možno zamezit např. jasnou definicí veřejného zájmu u státem kontrolovaných podniků. Zvýšení předvídatelnosti politiky státu by zaručil národní investiční plán. Je potřeba také zvážit možnost vytvoření určitého typu suverénního fondu, který by potřebné investice zajišťoval. Jedním z dlouhodobě opomíjených sektorů, který si zaslouží větší pozornost, je prvovýroba. Právě v zemědělství a navazujících sektorech bylo ztraceno jen od roku 2001 více než sto tisíc pracovních míst. Ceny potravin jsou celosvětově na vysokých úrovních, roste extremita počasí, v ČR rekordně ubývá zemědělské půdy. V situaci, kdy řada zemí zařadila potravinovou soběstačnost mezi strategické priority, by ČR neměla jen přihlížet a naivně spoléhat na dovoz.

I na mikroúrovni je mnoho práce. Chybí nám národní šampioni -- firmy, které by koncentrovaly výzkum a vývoj a zaručily, že přidaná hodnota bude nejen co nejvyšší, ale především zůstane doma. V ČR nemáme dostatečné stabilizační struktury, které by byly odolné vůči krizi. I z toho důvodu byla typickou reakcí českých firem propouštění, zatímco ve Skandinávii to bylo hledání nových odbytových možností a inovací. Potřebujeme posílení družstevního sektoru, včetně finančního. Situací krachujících podniků se zabýval také Evropský parlament, který doporučuje takovéto firmy převádět na družstevní formu, protože právě ta se ukázala po celé Evropě být vůči ekonomické krizi značně rezistentní.

Pravým bohatstvím země nejsou finanční zdroje, jejichž skutečná hodnota a použitelnost může být velmi vrtkavá. Je to krajina a občané země. Tím by se národohospodářská vize měla řídit.

Autorka v nadcházejících volbách kandiduje za SPOZ na Vysočině.