Uspořádání ve státě musí být takové, aby se nastolil stav, kdy se jeho obyvatelům žije pohodově

25. 9. 2013 / Barbora Hodková-Knobloch

Při čtení příspěvku pana M. Taubra mě až zamrazilo.

Tedy doufám, že autor je skutečně pan Taubr. První dvě věty z jeho reakce jsou totiž přesnou citací projevu bývaléhé hlavy státu.

"Vidím velmi rád, že se lidé organizují.... ", (ten plebs, nad kterým stojí můj majestát)... "Dokazují tím, že přesně toto a jen a pouze tato cesta je ta nejefektivnější a nejlépe fungující." (Pan Taubr se nepovažuje za součást skupiny lidí, co se nějak organizují, nepotřebuje to.)

Nevím, z jakých zdrojů autor příspěvku sebral povšechnou znalost o efektivitě mezilidské pomoci, (a není státní správa nejvyšší formou této organizace obyčejných lidí?) ale vím zcela určitě, že se prekérně mýlí v důvodech pro své tvrzení. Z mého pohledu je totiž základní premisou, že kdyby stát fungoval jak má, nebylo by vůbec o čem psát.

Myslím si, že v hodnocení pana Taubra chybí širší pohled na celý problém. To jest: když vidím, slyším a dozvídám se ze všech stran, že lidé přicházejí o majetky, které jejich rodiny v minulosti vybudovaly a vlastnily padesát, sto i dvě stě let, je jasné, že je něco špatně. Není normální, a ani v bývalém Československu, České a Slovenské socialistické republice nebylo během mého života nikdy považováno za normální, že si někdo nemůže dovolit žít v domě svých předků, protože nepoplatí energie potřebné k běžnému životu. A za ty energie, konkrétně elektřinu přitom platí i třikrát více, než se platí v USA. Tohle zjevně nebude problém těch lidí, kteří se snažili a dokonce žili dlouhé měsíce bez elektřiny, jen aby splatili dluhy a mohli zase žít normálně a nepřišli o střechu nad hlavou.

ČEZ s majoritním vlastníkem Českou republikou prodává vlastnímu obyvatelstvu (i prostřednictvím svých dceřiných společností) elektřinu za ceny reálně i relativně mnohem vyšší, než v USA. ČEZ podléhá nejen dohledu státu jako podnik jím vlastněný, ale podléhá i státní regulaci cen. Tato regulační funkce státu by měla uvážit finanční možnosti vlastního obyvatelstva a schválenou cenu přizpůsobit těmto možnostem. Je sice pěkné, že je v ČR cena elektřiny asi na stejné úrovni, jako jinde v Evropě, ale stát v tomto případě nebere vůbec v potaz příjmy obyvatelstva a jejich možnosti se k těm příjmům vůbec dostat svou prací. Pokud je mi známo, je v současné chvíli v ČR 551 731 nezaměstnaných, (srpen 2013), což je více, než 10% z počtu práceschopného obyvatelstva, (4 953 000 zaměstnaných plus 551 731 na úřadech práce.) (Pro srovnání průměrný plat v USA je USD 50 700, v ČR 251 930 Kč, což je USD 13 106. České příjmy jsou jen čtvrtinou z těch amerických. Cena elektřiny je ale vyšší v ČR, ne v USA.)

Zdá se mi neúnosné a naprosto nepřijatelné, aby elektřina byla v 21. století uprostřed Evropy považována za luxus, který si někteří lidé prostě nemohou dovolit. Elektřiny se v ČR vyrábí dostatek, je jí dokonce přebytek, který je distribuován do okolních sítí. Problém je ale, jak přesvědčit ČEZ (a další dodavatele energií), že opravdu, ale opravdu nemusí vlastní obyvatelstvo rabovat a přivádět je do neštěstí a na buben. Většina občanů, kteří upadají do insolvence, nebo přicházejí o veškerý svůj majetek mají dluhy právě za elektřinu a (zdravotní pojištění). Tak se vyrábějí bezdomovci. A státu je to jedno. Naopak: podporuje tento stav.

Šokuje mě vždy znova postoj lidí, kteří si nespojí příčinu a následek. Ne v rodině, která hledá kupce na dům, ale v hlavě pana Taubra, který si nepřipustí myšlenku, že uspořádání ve státě by mělo být takové, aby nastolil stav, kdy se jeho obyvatelům žije pohodově. Takovou pohodu si nemůže přivlastnit jen malá vrstva občanů, kteří mají rozhodovací pravomoci, protože pokud si jí přivlastní na úkor zbytku obyvatelstva, nebude ten stav pohodovosti fungovat ani pro ně.

Přesně tato situace je dnes v České republice. Lidé, kteří se chopili rozhodovacích pravomocí po listopadu '89 měli skoro všechny schopnosti k tomu, být vůdci. Všechny, kromě té nejpodstatnější. Prostě neměli srdce. Nezajímalo je, jaké jejich "Drang nach Tschechei" bude mít následky na těch deset milionů, nebo vlastně patnáct, ale s těmi deseti se mnohem lépe oře. Chce se mi napsat, že to byli většinou sobečtí hlupáci, protože se nechali uplatit a dali přednost cizím zájmům, místo zájmů svých obyvatel. Pomocí mediální masáže a ztížení podmínek pro přežití dosáhli ideálního stavu, kdy jsou všichni obyvatelé země zapřažení, a nemají čas ani zdvihnout hlavu. Tak těžké je pro ně vůbec uživit sebe a rodinu. Základní podmínky k tomuto přežití nastavil stát a nastavil je neuvěřitelně neférově vůči těm normálním, (průměr příjmů a schopností), slabším i úplně znevýhodněným, kteří doplácejí na to, že mají děti, staré rodiče vyžadující péči, nebo jiný handicap.

Ne zoufalí lidé hledající poslední šanci, pomoc čtenářů Britských listů, ale vedení českého státu je zodpovědné za jejich potíže. Marně pátrám v paměti a hledám podobný příklad z doby vlády komunistů, před rokem 1989. Je možné, že byli v podobné situaci někteří pronásledovaní v padesátých letech, ale také jejich pronásledování nebylo materiální, ale víceméně politické. Zato znám dlouhý seznam úplně normálních, pilných a poctivých lidí v dnešní České republice, kteří jsou v podobné situaci, živořící úplně na hraně, a provinili se jenom tím, že žijí v Česku. Někdy mi připadá, že si Češi vzali to nejhorší z kapitalismu a jsou papežštější, než papež, tedy vyrobili si společenský systém, který se podobá kapitalismu devatenáctého století, když byl v kolébce a který už dnes po světě neexistuje. V každém případě mohu potvrdit, že se společnost tímto způsobem v západní Evropě ani USA neorganizuje. Nikde jsem neviděla, že by se z poctivých lidí vyráběli zločinci jen tím, že jim stát dá za úkol dotovat státní podnik přemrštěnými cenami.

0
Vytisknout
3789

Diskuse

Obsah vydání | 27. 9. 2013