Školství spoléhá na trestající rodiče

Škola nezvládla, že má můj syn grafomotorické problémy

28. 9. 2013

Mám dvě děti, z nichž starší syn před několika lety dokončil základní školské vzdělání. Školu nastoupil o rok později, tedy v sedmi letech. Díky doporučení učitelů v mateřské škole, jsem s ním absolvovala psychologická vyšetření, kde se ukázalo, že má grafomotorické problémy a dostal tedy rok odklad, píše čtenářka, která nás požádala, abychom utajili její jméno, protože se obává možné šikany svých dětí ve škole, pokud by bylo zveřejněno.

Nicméně v sedmi letech nastoupil můj syn do školy a musela jsem opět navštívit psychologa a ten mi dal vyrozumění pro školu, aby bylo přihlédnuto k jeho handicapu. Toto jsem musela absolvovat každý rok, protože škola neuzná neschopnost žáka vyvíjet se svým tempem. Potřebuje k tomu doklad od profesionála.

Ale to jsem v té době byla ještě poměrně shovívavá a myslela jsem si, že to tak musí být. Musím ještě podotknout, že mám ke svým dětem velice otevřený přístup, bez trestů, spíše se snažím pomoci, pokud vidím, že v něčem tápou. Díky tomu jsou vůči mě daleko otevřenější než děti v jiných rodinách, jak kolem sebe můžu pozorovat.

Nicméně ve čtvrté třídě dostal syn učitelku, která, jak sám uvedl, byla přesvědčena, že "malovat se může naučit každý".

Tato paní učitelka nejspíš nebrala v úvahu, že by někdo mohl mít jakékoli problémy se psaním a kreslením, a synovy sešity, nebo výkresy nechávala kolovat se slovy "toto nakreslil ten a ten".

Nevím jestli paní učitelku vůbec napadlo, že by mi to kluk mohl povědět, nebo se domnívala, že v něm vyvolá strach, prostě jsem toto chování nepochopila.

Zažádala jsem tedy, aby ho dali do jiné třídy.

Bylo mi řečeno, že k tomu je potřeba vyjádření psychologa. Tak jsme psychologa navštívili a bylo nám řečeno, že nám nemůže napsat toto vyjádření, ale velice doporučuje zkusit jinou školu, anebo paní ředitelku poprosit o přeřazení do jiné třídy. Nechci to moc natahovat, prostě jsme pohořeli. Paní ředitelka se vyjádřila, že dá ruce do ohně za svůj personál a že kluk zůstane ve stejné třídě, protože je velmi inteligentní a má na to.

Není snad potřeba vysvětlovat, že se moje snaha podepsala na dalším vývoji vzdělání syna i ve snaze některých učitelů dítě "zkrotit". Sice psychologové i učitelé poznali, že je nadprůměrně inteligentní, nedokázali však toho využít.

Od čtvrté třídy jsem s ním zažívala jeho deprese ze školy a několikrát se mu podařilo onemocnět jen odporem ze školy. Nakonec dochodil základní školu a střední zanechal v polovině prvního ročníku. Od té doby o škole nechce ani slyšet.

Začala jsem se informovat, jestli je to tak i u jiných, a zjistila, že školství spoléhá na trestající rodiče, že můj přístup je nepřípustný, pokud jde o to dítě zlomit. Zajímalo mě, jestli si rodiče vlastně uvědomují, jak je školský systém k dítěti nekompromisní, že pokud nepřijme násilně vnucenou autoritu všech učitelů a taky neomylnost učiva je ztraceno. Nesmí si dělat vlastní úsudek, to je ve škole ten největší přestupek.

Když kluk opustil školu, nastoupila do ní o deset let mladší dcera (dnes je ve třetí třídě) a hned na první třídnické hodině nám bylo řečeno, abychom s učiteli více spolupracovali, abychom jim důvěřovali a společně řešili problémy ohledně dětí. Já jsem si jen pomyslela, že to už jsem jednou zkusila.

Narazila jsem pak na dokument Zakázané vzdělání na youtube, který velice doporučuji zhlédnout, a bylo mi hned všechno jasnější.

Domnívám se, že nám nepomůže jakákoli spolupráce se školou, kde učitelům jde především o to, aby jim děti bezvýhradně věřily, absolutně nezpochybňovaly jejich dobré úmysly, které k dětem chovají, ale kde bohužel není hlavním kritériem zdravé a uvědomělé dítě se schopností samostatně myslet. Co se od dětí očekává, je opakování toho, co vymysleli jiní, ale hlavně proboha žádný vlastní názor.

Do jisté míry s učiteli soucítím, protože vlastně předávají, co se sami naučili, způsobem, jakým se to naučili. Nicméně je na uvážení každého z nich, jakým způsobem svou autoritu vymáhá. Donucováním žádná autorita vzniknout nemůže, jedině pochopením, že každé dítě je jedinečné a přihlédnout k tomuto faktu i ve výuce. Což školský systém poměrně úspěšně znemožňuje.

Myslím, že většina rodičů, kteří nechtějí se školou spolupracovat si uvědomují, že škola není jejich přítel, ale nucené zlo, které mění jejich děti, aniž by to nějak mohli ovlivnit.

Chci tímto poděkovat všem lidem, jako je pan Cháb, který vidí dále než většina lidí, kteří díky svému pracovnímu vytížení nemají dostatek času zamyslet se, co se to kolem nás vlastně děje. A nejen ve školství.

Na závěr chci redakci BL velice poděkovat, že jste takový jací jste. Velmi ráda čtu příspěvky pana Lubomíra Brožka a Karla Dolejšího, o historii i filosofii, ale i další. Co se mě týká jste naprosto nejlepší nezávislé noviny u nás.

Prosím také o nesdělování jména, protože mám ještě ve škole dítě, o kterém učitelé již vědí, že maminka má nevhodné názory, nicméně s nimi ještě musí udržovat kontakt.

0
Vytisknout
4446

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2013