Ubozí boháči

30. 9. 2013 / Jan Sláma

Před několika dny jsme při hledání cesty do průhonického parku bloudili. Cesta, kterou nám lidé ukázali byla zahrazena hromadou hlíny takže jsme hledali dál. Dostali jsme se při tom do jedné obce, která evidentně přetékala bohatstvím svých obyvatel. Všechno nová výstavba. Rozlehlé pozemky, domy připomínající spíše malé hotely. Bratru za desítky milionů.

Kdopak tam asi bydlí, napadne člověka otázka. Čím tak prospěli národu, že byli odměněni takovou měrou, že si mohou stavět tak úžasná sídla. Žijí tam asi samí takoví vynikající lidé, kteří mají měsíčně půl milionu k výplatě a když jsou eventuálně odvoláni z takto lukrativního místa, obdrží na rozloučenou odměnu takových třeba dvanáct milionů. Průměrnému důchodci by takové peníze vystačily na sto let života. Stejně tak měsíční odměna takto vynikajících občanů by mohla učinit snesitelným život mnoha desítkám mladých maminek, které se starají o budoucnost národa.

Nazval jsem lidmi zmíněné kategorie občanů. Asi to není ten správný výraz. Občan jsem třeba já, nebo Vy, možná i pan prezident, ale tito vyjímeční by tím mohli být uraženi. Ční tak vysoko nad námi se svým pronikavým intelektem, že to ani náš prostý rozum nemůže pochopit. Nejsou nic ménšího než osobnosti.

Od převratu v roce 1989, zprvu nesměle, ale pak se stále větší důrazností, si někteří lidé vynucovali právo na mimořádnou, do té doby neobvyklou odměnu. Využívali k tomu všechny formy sdělovacích prostředků. Jedním z argumentů bylo (a je), že v jiných zemích je to obvyklé. Co ale v jiných zemích bylo také obvyklé a co právě do jejich argumentace nezapadalo, jaksi vynechávali. Dále zdůrazňovali míru odpovědnosti, která leží na jejich bedrech, ale ke které nebyli, díky zákonodárcům, obvykle voláni. Pokud snad ano, pak kohorta skvěle placených advokátů je za peníze, které si tito lidé "vydělali" například od daňových poplatníků nastoupila, aby je za mohutného pokřiku některých sdělovacích prostředků, slavně osvobodila. To, že nebyli potrestáni pak těmto lidem v budoucnosti vždy sloužilo za argument, když jim někdo jejich kauzu připomenul.

Zajímavé je, že vždy hovoří o nezávislém soudu. Jsou tedy snad v naší zemi také soudy závislé? Pak by ovšem bylo třeba činit prohlášení takto: Byl jsem osvobozen nezávislým soudem, zatímco ti druzí tím jiným soudem. Mimochodem jak to má hloupý občan rozpoznat. Na žádné soudní budově jsem neviděl nápis Nezávislý soud.

Ve článku Hledání současné pravdy v minulosti jsem popsal a vysvětlil, jak fungoval mzdový systém před převratem. Dnes je nazýván nivelizací a rovnostářstvím, ale takové to nikdy nebylo. Vždy byla v podnicích nějaká funkční a i platová hierarchie. Byla ale mnohem přjatelnější a srozumitelnější pro všechny. I v té zmiňované době musel vedoucí pracovník velmi citlivě zvažovat když někomu přidal byť jen padesátikorunu, aby to dokázal obhájit ne před nadřízeným, ale před ostatními podřízenými. Byla to otázka souladu na pracovišti.

V současnosti se nejedná o padesátikoruny, ale o statisíce.

Pohleďme na to ve dvou různých úhlech. První je úhel skutečné zásluhovosti. V čem tkví zásluha občana honorovaného z peněz vybraných od ostatních občanů ve formě daní, že je jeho příjem pěti či desetinásobný než je udávaný průměrný příjem většiny ostatních? Odpověď nenacházím. Občany neustále irituje viditelná nevalná činnost poslanců, aféry soudců, nezřízené protekční odměňování některých vládních úředníků a zejména tak zvaných manažerů státních podniků. Jedná se o zřejmou nespravedlnost!

Z vlastní zkušenosti vím, jak mi bylo vždy proti mysli zdůvodňovat odměňování mimořádnými odměnami. V podstatě se jednalo o rozdělení balíku peněz, které díky systemu nebyly přímo ve fondu odměn či mezd, ale tvořily jakousi pobídkovou složku. A na konci určitého období je měl vedoucí pracovník rozdělit. Nerozdělit je bylo nemyslitelné. A rozdělené se musely zdůvodnit. Tak, podobně jako pan Nečas, se dala odměna: Za mimořádné usílí při plnění náročných úkolů nebo za aktivní přístup k tomu či onomu. Výjímkou byla odměna za ušetřené náklady nebo za práci přesčas. Ta byla samozřejmě placena s příplatkem, ale ne vždy byli dělníci ochotni se k ní nechat přemluvit. Tedy odměna za něco opravdu konkretního.

Přitom, při hlubším pohledu, bylo to co se nazývalo něčím mimořádným, normální náplní práce. Když se občas muselo zapracovat víc, pak to mělo a má často původ v nějakém předchozím lajdáctví či špatné organizaci. To co bylo v minulosti se opakuje v přítomnosti, jen v mnohem větším měřítku a často velmi nestoudně!

V otízkách V. Moravce pravila paní Vitásková, že šéfům elektrárenských společností přeje milionové příjmy, jen ale nesmí být rozpočítávány do plateb občanů za energii. Kde by ale ti chudáci manažeři ty peníze sebrali, když ne od občanů, kteří za tuto drahou fotovoltaickou energii musí platit. Ovšem část uškubnou z příjmů podniků energii spotřebovávajících a tedy i z milionových příjmů tamtěch manažerů. Tak to tedy chodí. Jeden okrádá druhého. Kdo byl ale na počátku tohoto konkretního podvodu, či tunelu, jak se to teď nazývá, se neví. A ti co to schválili si dále hájí své vysoké příjmy hrazené občany z pozice své vysoké odpovědnosti.

Druhý úhel, či pohled, je vnitřní, osobní zdůvodnění potřeby takových mimořádných a z průměru nesmírně vybočujících příjmů. Co vede lidi, že vyžadují nebo i jen přijímají tak nepředstavitelně vysoké, nevím jak to nazvat, zda odměny nebo platy či jak. Nazvat to mzdou by asi jejich příjemce uráželo. Ale možná, že by ty prachy vzali ať už se jmenují jakkoli. A mohly by být předávány na zlatém tácu ale jistě třeba i v krabici od vína.

Když se rozhlédneme kolem, vidíme to denně i v našich "sdělovacích prostředcích", jak jistá sorta lidí touží být oslavována. Pořady o tak zvaných celebritách nebo o VIP osobách jsou náplní některých televizních stanic. Patrně o nich jsou i ony současné seriály, které je ve stech pokračováních předvádějí a tak či onak oslavují. I pan prezident jehož vzdání se části platu mi bylo sympatické, mne nedávno překvapil, když působil jako stafáž na jakési bombastické svatbě.

Co ti, kteří se díky chabému odporu většiny společnosti zmocňují prostředků, které by mohly velice zlepšit život na zemi, vlastně získávají? Co je vede k takové chamtivosti? Nevidím tu nic pozitivního. Kdyby takto "získané" prostředky věnovali na něco, co by třeba zkrášlilo jejich bydliště, nakoupili za ně například knihy nebo školní pomůcky pro efektivnější vzdělávání nové generace, dotovali jesle nebo pomohli mladým maminkám vychovat děti, vysadili les nebo zřídili park. Ať se pak jmenuje podle nich, aby se cítili oslaveni, ale předvádět se v extravagantních róbách, ukazovat diamantové náhrdelníky, pohoršovat všelijakými skandály, vyhazovat řidiče, kteří se jim zdají pomalí, ze silnice, to je pro byť jen průměrně inteligentního člověka projev ubohosti.

To, že si jich všimnou v televizi (některé) jen podněcuje v jejich hlouposti. Tak se chystá možnost, aby si automobilisté označili své milované auto neběžnou SPZ a ejhle, hned příběhne televize, vyšťárá občana s autem za několik milionů a předvede ho i s chystaným nápisem. Nedávno jsem slyšel, že se čeká jen na podpis prezidenta. Co k tomu říci. Z reportáží okolo stranických sjezdů jsme viděli vysokou koncentraci neběžně vypadajících čísel na parkovištích stranických funkcionářů. Chtějí se odlišit od svých voličů? Proč asi. I takový do nedávna vážný deník jako je Právo přinesl zprávu, jak jakýsi režisér uvízl se svým Hummerem při brodění v řece, jedouce na chatu. Něco podobného jsme viděli před časem na řece Berounce. Tam se tak předváděl jistý podnikatel. Pokud vím, je v současnosti ve vězení. Ne za to brodění!

U naší současné společnosti velmi postrádám skromnost. Skromnost a přiměřený způsob života. Z jakého důvodu cítí někteří lidé potřebu tolik vybočovat z průměru, ve kterém žijí skoro všichni ostatní. Které místečko v jejich mozku je tak libě lehtáno, že je to vede k opakovanému vyhledávání zdrojů takových rozkoší? Většina lidí, alespoň si to myslím, se na takové jedince dívá s útrpností. Možná se ale pletu a uvedená většina se na ně dívá s obdivem a touhou se jim podobat. Pokud je tomu tak, pak jsme na tom hůř než jsem doufal.

V článcích Princip skromnosti a Ještě k principu skromnosti jsem se těmito věcmi zabýval hlouběji, a tak už to nebudu opakovat. Jen ještě vzpomenu na jednoho člověka, kterého jsem znal. Chodil v tričku s nápisem "Když se chceš mít jako prase, musíš být svině". Lidé se mu za zády posmívali, on ale byl na toto své kredo pyšný. Občas i vykládal příběhy ze svého života a byly to vesměs příhody, jak se mu podařilo na někoho vyzrát.

Čili výše popisovaní občané s mimořádnými příjmy se nestydí. Jakýmsi zvráceným způsobem jsou na ně snad dokonce hrdi. Nedávno jsem nalezl v oddělení levných knih, kam pravidelně chodím, knížku od jednoho našeho českého podvodníka. Prolistoval jsem ji a našel kapitoly jak byl vězněn, samozřejmě nespravedlivě, a jak mu bylo ubližováno. Shodou okolností i blízký mi člověk jím byl podveden a okraden. Sice jen o několik tisíc, ale ošklivým způsobem. Jiní dopadli hůře. To mne přivádí k názoru, že tito lidé žijí zcela mimo obecnou morálku, že vlastně nechápou, proč jim ostatní společnost brání v jejich rozletu.

A kromě té veřejné publicity a toho pseudoobdivu některých lidí to vcelku nemají jednoduché. Když už si zaopatřili neběžný dům, či byt s neběžným vybavením, pak potřebují někoho, kdo jim to bude závidět, aby měli pocit zadostiučinění. A co jim ještě zbývá. Snad nějaká výstřední milenka či milenec, návštěvy snobských restaurací a cesty do drahých destinací. Ale to už také není zase nic mimořádného. Tak co si počít. Pro některé úchylné jedince je tu možnost erotických zvráceností, ale ty se musí tajit neboť je to trestné.

Po převratu jsme v televizi mohli sledovat jednoho takového zbohatlíka, který stál na balkonu své vily a pomocí mobilního telefonu řídil práci zahradníků pod sebou. Dnes už je běžné, že si takoví lidé nechávají svoji zahradu kompletně spravovat specializovanými firmami a sami už nehnou ani prstem. Připomínají ony figurky, které se jako zahradníci tváří, jak je stvárnili bratři Čapkové v Zahradníkově roku. Ti se ale alespoň tvářili jako zahradníci. Ti dnešní by se i jen za představu fyzické práce styděli. Byla by pod jejich úroveň.

Co tedy s penězi? Nemají to opravdu lehké, ti ubozí boháči.

0
Vytisknout
10230

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2013