Já mám ráda básníci, proto #Volím_pravicí holou zadnici

1. 10. 2013 / Karel Dolejší

Pravicového tisku již v české kotlině a moravském úvalu beztak netřeba. ODS avantgardně přešla na Twitter a billboardy a obrozenecky tam veršuje, zatímco Hlavu vzhůru opisující i svůj název z ódéesáckých plakátů let devadesátých se po vzoru Marečka podávajícího pero učí tesati rýmy pouličních odrhovaček s použitím lámané rumunštiny - snad aby ve finále mohla adoptovat okřídlenou hlášku lesníka Vilji Déziho z Tajemství hradu v Karpatech.

Jak vidět, tvrzení našich ždanovců kolující houfně Facebookem, že totiž básníci soukromníci objektivně kolaborují s pravicí, je třeba brát smrtelně vážně. Vždyť politicky neuvědomělí tvůrci jako Karel Havlíček Borovský, jehož kulhající rýmy teď neuměle napodobuje strana modrého ptáka, či Lipský hromadně exploatovaný Bobotýmem, mohli svému trudnému osudu uniknouti, kdyby jen tvořili podle metod překonávajících buržoazní individualismus. Kdo by se tu ještě divil, pojal-li jeden z osvícených vážný úmysl namlátit tyto zásadní skutečnosti jistému Typltovi pěstí do spánku. Básník si prostě musí vybrat jeden ze způsobů, jak se stát imbecilem, protože pokud si nezvolil tu naši správnou stranu, přiklonil se již objektivně na tu druhou.

Rozdíl mezi pravičáky a levičáky je zde zcela zásadního charakteru a spočívá ve způsobu, jakým se dospívá ke konečnému cíli, tj. k holé zadnici múzy Euterpé. Konzervativci, jak dokázal zakladatel sociologie vědění Karl Mannheim, jednají primárně nereflektivně, takže veršují sami a jejich pravá ruka se přitom dotýká zadnice takřka podvědomě. Nespřádají pražádných hlubokomyslných teorií, věnují se praxi a ztrapnili se svým neumětelstvím zcela bezprostředně. Naproti tomu znepřátelený tábor ždanovců se ujal avantgardní úlohy formulovat pro básníky doktrínu a de facto jim nařizuje, aby zadnici škrábali zásadně levou rukou, jež se ovšem předtím dotkla pravého ucha pod úhlem pětačtyřiceti stupňů. Na rozdíl od pravičáků se ztrapnili zprostředkovaně, přes neexistující básníky se závazkem respektovat nadekretované tvůrčí postupy. Odvolávají se přitom na tu část díla Waltera Benjamina, která dluží svůj vznik problematickému vztahu s Asjou Lacisovou a kterou Theodor Adorno klasifikoval coby projev identifikace s agresorem. Jak pravila agitpropová doktrinářka Lacisová, Palestinou, kam se Benjamin chystal uchýlit z nacistického Německa, nevede fronta třídního boje, takže bylo jen v pořádku, když stižen zánětem srdečního svalu skončil sebevraždou na francouzsko-španělské hranici. Nepotřebujeme neduživých intelektuálů. Ledaže bychom se jimi mohli ohánět ve prospěch doktríny.

Už tedy máme pravicovou tezi, levicovou antitezi - nezbývá než coby pravověrní hegelovci vyčkat synteze, která českou poezii zajisté vynese do nových výšin a zajistí jí další nesmírně inovativní způsob, kterak dosáhnouti holé zadnice.

0
Vytisknout
5128

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2013