Země bez vize. Kultura konfliktu na planetě Česko 2013

2. 10. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

Představa, že budu měnit celou společnost k obrazu svému jen na základě volební většiny je značně zvláštní představa o demokratické politice. Přímo z ní vane "vůně" starých časů politického monopolu KSČ vůči kterému se řada českých politiků tak ráda vymezuje a varuje před jejím "návratem". Pohrdání opozicí je hluboce nedemokratický projev vylučování. Je, myslím, objektivní skutečností, že v posledních 7 letech se hlavním tvůrcem této politiky konfliktu v radikálně zbytněné podobě stala česká pravice, zatímco levicově se definující strany (či opozice), stejně jako česká veřejnost jí sekundovaly a nenašly na ní z různých důvodů účinnou obranu.

Má dnes Česká republika nějaký národní cíl nebo strategickou vizi, za kterou by chtěla jít, na kterou by se orientovala a která by svým obsahem byla projevem shody a dohody, nikoliv kontroverze a konfliktu? Na čem se vlastně česká společnost a především její politici dnes shodují? Dává vůbec česká politika nějaký smysl?

Vize není parciální, rigidně ideologický program, ale takový program a cíl, který sdílí většina společnosti, něco na čem se většina společnosti shodne a na čem panuje kompromisní shoda mezi jednotlivými politickými stranami a dalšími politickými aktéry (např. odbory, profesní svazy, zaměstnavatelé). Jsou to do jisté míry i obecná pravidla hry, na nichž se shodují jednotliví političtí aktéři. V hrubých obrysech by se měla minimálně dotýkat ekonomického směřování státu (např. udržitelnosti), role státu ve společnosti (např. určení hranice mezi veřejným a soukromým) a zahraničně-politické orientace země (např. určení prioritních spojeneckých vazeb a míry pragmatismu v rámci světové politiky).

Národní vize je tedy nejen otázkou schopností a expertízy ale nutně také otázkou kompromisu a schopnosti ho dosáhnout. To jsou bohužel věci, kterých se české politice dnes zoufale nedostává.

"Návrat do Evropy" a vstup do EU jako vize

Ve zhruba patnácti letech po roce 1989 byly cíle české společnosti poměrně jasné. Byl to "návrat" do Evropy, členství v EU a vůbec "dostihnutí" Západu pomocí tzv. transformace, kterou lze považovat za politiku přechodu. Zvláště vstup do EU do značné míry kolonizoval české směřování, přitom se jednalo o zvenčí danou cestu, rozčleněnou na jednotlivé fáze, které měly Českou republiku přizpůsobit požadavkům Evropské unie. Tedy, i to, jak daného cíle dosáhnout bylo do značné míry předdefinované z bruselského centra. Po celou dobu byla EU nebo spíše "Západ" vzorem, za kterým se ručička českého kompasu obracela.

Do Evropské unie byla Česká republika přijata v roce 2004. Symbolicky, ale do jisté míry i fakticky, se ČR stala součástí "Západu". V podstatě tak skončila i doba "transformace" a ČR se stala alespoň formálně "normální" zemí, nebo spíš získala silný, ale nevyužitý, potenciál k tomu, aby se jí stala. Paradoxně tím došlo ke ztrátě celonárodní vize a orientace i určitého stabilizačního prvku české politiky. Namísto toho nastoupilo v ideologické ale i reálné poloze jenom holé soupeření různých partikulárních vizí a zájmů politických stran a lidí kolem nich v kontextu stále více negativních důsledků české transformace. Zároveň ale EU z místního horizontu zmizela a není v podstatě brána vážně. EU není zárukou ničeho a nic pro nás vlastně neznamená. O rezignaci na evropskou politiku jsem už psala jinde.

Planeta Česko 2013 a post-transformační vakuum

S dosažením členství v EU jakoby Česko ztratilo také svoje (ač jistě problematické) normativní vzory. Dnes už skoro nehledáme pozitivní vzory a modely v zahraničí. Česko v roce 2013 spíš připomíná podivnou planetu, kde je všechno vlastně tak nějak jinak, a kde zahraniční zkušenosti stejně jako minulost slouží maximálně k negativnímu se vymezování (viz diskuze o polo-prezidentském systému, která zohlednila jen ruský putinismus nebo příměry Zemanových kroků k nástupu nacismu v Německu, rétorika puče a návratu komunistů atp.). Transformace skončila a s jejími důsledky se společnost i stát potýkají ve velkém. Hodnotit ji ale je jaksi něco čemu je lepší se vyhnout.

Neexistence elementární shody na národním zájmu a vizi pro budoucnost se dnes projevuje v řadě věcí. Minulá vláda, jejichž práci a způsoby komunikace a jednání jsem popsala jako "spanilou jízdu", byla příkladem nedostatku celonárodní vize a zřejmě i neochoty jí hledat. V tom druhém případě jenom můžeme spekulovat o tom, kdo má vlastně zájem na tom, aby Česko žádnou kompromisní, celonárodní vizi nemělo? Její hledání by totiž nutně vedlo k hodnocení posledních dvaceti let transformace.

Hledání a nalezení celonárodní vize vyžaduje kompromis a schopnost diskuze s partnerem, který je sice v opozici a má menší sílu k prosazení svých politik, ale na druhou stranu je stále reprezentantem různě velkých skupin voličů, kteří pro jeho verzi hlasovali. Představa, že budu měnit celou společnost k obrazu svému jen na základě volební většiny je značně zvláštní představa o demokratické politice. Přímo z ní vane "vůně" starých časů politického monopolu KSČ vůči kterému se řada českých politiků tak ráda vymezuje a varuje před jejím "návratem". Pohrdání opozicí je hluboce nedemokratický projev vylučování. Je, myslím, objektivní skutečností, že v posledních 7 letech se hlavním tvůrcem této politiky konfliktu v radikálně zbytněné podobě stala česká pravice, zatímco levicově se definující strany (či opozice), stejně jako česká veřejnost jí sekundovaly a nenašly na ní z různých důvodů účinnou obranu.

Rok 2006 jako "obrat"

Tento problém se začal projevovat v roce 2006, tedy dva roky od našeho vstupu do EU, kdy se po 8 letech k vládě dostala znovu pravice. Výsledky hlasování v roce 2006 volaly po velké či všenárodní koalici, která by mohla teoreticky být platformou pro určitou formu dohody a formulování kompromisní a strategické vize pro Českou republiku, na které by se shodly, jak pravice tak i levice. Tím nechci hájit princip velkých koalicí jako všelék. Hovořím o něm v souvislosti s post-transformačním vakuem, které volalo po "novém začátku" založeném na kompromisní národní vizi. K tomu ovšem nedošlo. Naopak se politická scéna alespoň na viditelném povrchu ocitla ve vyostřeném ideologicky pojatém konfliktu, který generoval společenský konflikt a který v podstatě pokračuje dodnes a supluje vize. Cílem se nestalo domluvit se ku prospěchu celku, ale naopak zadupat a ponížit politického soupeře a nastolit jediný, jednobarevný, jen ten svůj politický program, kterému se všichni prostě musí přizpůsobit.

Příčiny pro to byly zřejmě různé. Mohlo se jednat na jednu stranu o neviditelné a dodnes nečitelné zájmy různých politických lobbistů a kmotrů a jejich klientelistických sítí, kteří se nechtěli "dělit" víc než je nutné. To, co bylo viditelné byla neskutečně neprofesionálně, emotivně a osobně vedená volební kampaň ze strany dvou hlavních rivalů M. Topolánka a J. Paroubka, zarámovaná Kubiceho zprávou. To zřejmě psychologicky znemožnilo snahy o jakoukoliv dohodu. Kubiceho zpráva z dnešní perspektivy (nedá se nazvat jinak než plácnutí do vody) nepochybně poškodila volební výsledek ČSSD a zároveň značně poškodila jakás takás fér pravidla volební soutěže. Další příčinou byla převládající neschopnost českých politiků mít strategické myšlení a jejich úzká orientace na "strategickou" obsluhu klientelistických sítí, které se v českých poměrech postupně vymkly kontrole (úměrně s tím do jaké míry se veřejné bohatství zmenšovalo) a jejichž dobývání renty získalo podobu bezohledného drancování veřejného. Svojí roli mohla mít ale i nepopularita opoziční smlouvy z let 1998-2002, která byla v jistém smyslu velkou koalicí. A konečně, na povrch zase vyšlo dědictví způsobu myšlení z doby minulé, které se projevuje netolerancí k odlišným názorům a nutkáním k "triumfu" nad druhou stranou.

Odmítnutí velké koalice jako možnosti mělo v roce 2006 další závažné důsledky. K nim patřilo finální prolomení některých morálních bariér v oblasti poslaneckého přeběhlictví, které ODS realizovala ve snaze zajistit svojí vládě podporu v parlamentu a ve které pokračovala také během prezidentské volby Václava Klause. Dnes pravice licoměrně tvrdí, že byla k volbě prezidenta "donucena" a že se jednalo o závažnou, populistickou chybu. Nemluví ale už o tom, že prezidentská volba roku 2008 a nedůstojné divadlo, které se občanům naskytlo, byla jedním z hlavních důvodů pro poptávku k zavedení přímé volby prezidenta.

Vize a předčasné volby

V kontextu letošní volební kampaně bych považovala za klíčové nastolit právě otázku celonárodní vize a analyticky pojaté diagnózy dneška. Taková vize se nemůže samozřejmě scvrknout do sloganů jako "prosperita", "konkurenceschopnost", "svoboda", "změna" nebo "fungující stát". Na těch by se ostatně všechny politické strany shodly. Otázkou je totiž hlavně to, jakým způsobem vize realizovat -- tj. jakými politikami cíle dosáhnout s ohledem na partikulární cíle a na nutnost zachování celospolečenského smíru. V žádné společnosti není možné, aby se politika dělala programově na úkor většiny, ale ani na úkor částí společnosti (například Romů, zaměstnanců, sociálně slabých atp). Dříve nebo později taková politika nutně povede k sociálnímu konfliktu. To, co dnes politickým programům politických stran napříč spektrem zoufale chybí je věcná analýza toho, jak na tom vlastně Česká republika v roce 2013 je a co se s tím dá dělat. Skládat účty se nikomu nechce. Daleko pohodlnější je samozřejmě tvářit se, že po třech letech zase stavíme na zelené louce.

Prozatím se dají v české volební kampani spíše rozpoznat znaky vymezování se, které se projevují tím, že jednotlivé politické strany vehementně prohlašují s kým eventuálně půjdou a s kým nepůjdou do volební koalice. Cílem takových prohlášení je samozřejmě v daný moment ovlivnit voličovo rozhodnutí. V jeho pozadí je ale zase úzce ideologická struna, vyvolání pocitu "čisté ideologické shody", která se v Česku falešně pěstuje. Jak poznamenal Václav Bělohradský (2012), v rámci českého antipolitického politického kýče se na prvním místě řeší to, kdo bude vládnout, nikoliv ale jak a zásadně se nabízejí možnosti na principu ano-ne či buď a nebo. To všechno popírá pragmatismus a účelnost. ZDE V dnešních podmínkách mám sama za sebe dojem, že je to značně nešťastná strategie, která ukazuje na to, že politici dávají stále přednost kultuře konfliktu a nejsou schopní pochopit a uvědomit si rozsah krize české demokracie a svojí roli v ní.

Nenastal opravdu čas na hledání celospolečenského kompromisu v zájmu celé země, který by nebyl definován jen pravicovým nebo levicovým názorem a úzkými zájmy několika? Nebo je opravdu nutné klesnout ještě níže?

Chvála kompromisu

Kompromis není projevem selhání ale projevem odpovědnosti. Té odpovědnosti, na kterou se řada našich politiků neustále pokrytecky odvolává. Dokonce bych si dovolila tvrdit, že kompromis je esencí umění politiky. Neznamená v žádném případě smazání rozdílů mezi jednotlivými politickými stranami, ale jen strategickou odpovědnost k celku. Neschopnost dosažení kompromisu a absence celospolečenské, kultivované diskuze (např. takové ve které není každý, kdo nesouhlasí hned "bolševik") o klíčových problémech země, vede nutně k všeobecné frustraci a politické nestabilitě. V uplynulých 7 letech měla ČR celkem 5 vlád, z čehož dvě byly úřednické a vznikly po pádu dvou potácivých pravicových koalic a jedna byla absurdním pokusem o to "vyzrát" nad politickou nutností (vláda M. Topolánka I.) s fatálními důsledky. Během tohoto "vládnutí" se vygenerovala celá řada společenských kontroverzí jako jsou například církevní restituce nebo pozice ÚSTR a řada palčivých společenských problémů jako jsou nárůst anticiganismu, politického extrémismu a xenofobie.

Konkrétní politiky mají vždy konkrétní důsledky. Absence vize, konsensu a politika konfliktu činí takovou politiku beze smyslu v očích veřejnosti nelegitimní a jen prohlubuje společenskou frustraci. Politika je uměním řešení konfliktů, ne jejich vytváření. Politici, kteří se dnes ucházejí o naše hlasy, ale především pak vítěz voleb by si to měli konečně uvědomit.

0
Vytisknout
8407

Diskuse

Obsah vydání | 4. 10. 2013