Lampedusa - nás se to netýká! Držte je dál!

5. 10. 2013 / Milan Daniel

Taková pomoc ovšem ani podle většiny "diskutujících" na českých internetových serverech migrantům nepřísluší: Tragédii stovek lidí, jichž se týkal poslední případ potopení lodi, komentují stejně jako tragédie minulé (podle blogu o imigraci Fortress Europe bylo od roku 1988 utonulých 19142) vyjádřeními, jež oscilují od prostého uspokojení k agresivním výzvám na "obranu Evropy".

Evropa se ovšem svou pochybnou imigrační politikou brání v jejich intencích dobře sama. Autor komentáře v Corriere della Sera Gian Antonio Stella připomíná, že Rada Evropy krátce před posledním případem potopení lodi s uprchlíky obvinila Itálii, že nedostatečně chrání své hranice, zatímco jiné evropské instituce naopak kritizují tvrdý postoj Italů vůči migrantům.

Faktem je, že svět je na hranici mezi Afrikou a Evropou bezradný. Většina uprchlíků pochází z Libye, Somálska a Eritrey, zemí chudých a v případě obrovské Libye totálně zničených a destabilizovaných válkou, již rozpoutalo NATO. Zbrojařské koncerny a vojáci nemyslí na důsledky svého konání -- myslet by na ně však měli evropští politici, jejichž souhlasem jsou tyto akce podmíněny. Kdyby byly obrovské částky vydané na vojenské akce v oblasti investovány do boje proti chudobě, nebylo by o čem mluvit. Stejně tak přinášel své ovoce i politický tlak na režim Muammara Kaddáfího. Ten ovšem nebyl ochoten ke smůle své i Libyjců připustit rekolonizaci země.

Autor citovaného článku z Guardianu odsuzuje restriktivní imigrační politiku italských vlád. Z pohledu českého občana však jde o politiku spíše nepochopitelně mírnou. V Itálii je status nelegálních migrantů pravidelně regularizován (legalizován pobyt), a to i za pravicových vlád Silvia Berlusconiho, v nichž měla podíl xenofobní Liga severu. V Česku nikdy k regularizaci migrace nedošlo. Longhi se pozastavuje nad tím, že "zákon z r. 2008 proměnil přistěhovalce bez dokumentů ve zločince", to je však v ČR norma, která zde bez povšimnutí platí více než dvacet let a nad níž se nikdo nepozastavuje.

Tím rozhodně nechci říci, že by bylo na místě otevřít hranice a vítat imigranty s otevřenou náručí. Lidi nejčastěji dohánějí k migraci nesnesitelné nebo špatné podmínky pro život v jejich vlastní zemi. V cílových zemích se jim dostává v nejlepším případě chladného přijetí, je po nich logicky vyžadováno začlenění se do hostitelské společnosti. To ovšem probíhá i v důsledku jazykové a odborné nekompetence nejčastěji tak, že migranti vykonávají ve svých nových domovech nejpodřadnější práce. Logicky tak vytvářejí vlastní ghetoidní struktury, které se vymezují vůči hostitelské společnosti. Nedostatek přiměřené práce na straně jedné a kontrast vlastního postavení vůči bohaté hostitelské společnosti vede k nespokojenosti, konfliktům, deziluzi, růstu zločinnosti a drogám.

Na druhé straně musí Evropa řešit demografický problém. S výjimkou Francie (kde se ale na natalitě významně podílí muslimská komunita) porodnost klesá. Lze úbytek původního obyvatelstva nahradit řízenou imigrací?

ČR v tomto směru postupuje rozporuplně. V devadesátých letech, v době hospodářského růstu byl v důsledku bezpečnostních obav uměle bržděn příliv migrantů ze slovanských zemí (Ukrajiny, Ruska), dveře však zůstaly otevřeny pro Asijce a další národnosti. S důsledky se česká společnost potýká dodnes, v budoucnu je chce řešit mj. tzv. "uvítacími" kurzy, které ovšem mohou zapůsobit jen jako aspirin na zápal plic.

Efektivnějším řešením by bylo systematické školení potenciálních imigrantů v jejich vlastních zemích s cílem udržet je v nich, třeba i za cenu pro ně výhodných stabilizačních programů. To je však velmi problematické, protože podmíněné souhlasem domácích struktur, které se nejčastěji z náboženských důvodů "západnímu" vzdělání agresivně brání (útoky proti školám Tálibánem v Afghánistánu, Boko Haram v Nigérii apod.).

Jak vidno, nejde o problém s jednoduchým řešením, nicméně jeho naléhavost stále narůstá a hrozí přerůst v drama. Evropa se dopustila v minulosti v této oblasti fatálních chyb. Jiné v přítomnosti generuje. Bohaté pevnosti Evropa chybí nabídka opravdového humanitárního řešení situace lidí za jejími hradbami. Nedostatečně si uvědomuje, že je ostrovem v chudém moři.

Dovážet problémy na své vlastní území si ve svém vlastním zájmu samozřejmě nemůže dovolit. Svou humanitární odpovědnost však může projevit sofistikovanějšími způsoby, než je bombardování -- promyšlenou a zároveň obratnou zahraniční politikou, při níž zohlední názory odborníků na danou oblast a zájmy místních lidí. Rovněž však takovými investicemi do infrastruktur dotčených zemí, jež nebudou primárně znamenat zisk pro mezinárodní koncerny, ale pro lidi, kteří se rozhodují mezi přežíváním a utopením.

Je toho vůbec schopna? Dnešní skutečnost je taková, že jedinou odpovědí většiny zemí Unie na prosby jejího jihu o pomoc je věta: Držte je za našimi hranicemi!

Lisabonský deník Público přinesl redakční komentář, ve kterém píše: Z oblasti Středozemního moře, která byla už od starověku křižovatkou a centrem civilizace, se stal vyhlazovací tábor. Jak jednou řekl papež, na jejích březích kvete dnes jen lhostejnost -- lhostejnost ke smrti a tragédii. Italská ministryně zahraničí Emma Boninová prohlásila, že "zázračné řešení neexistuje". Strachem a krizí zničená Evropa, která se od ostatních bude izolovat, přestane být Evropou, pokud nepochopí, že tato smrt ve Středomoří je i její vlastní smrtí."

Není co dodat.