O školství:

Má se psát spíše o tom, co udělat, aby se zlepšovalo

8. 10. 2013 / Ondřej Hausenblas

S panem Chábem "Obrana učitele" můžeme souhlasit v tom, že stát nemá nakupovat předražené Gripeny ani dálnice ani další zaprodané akce. Pan Cháb hájí učitele, protože asi zná, jak se na ně dnes v médiích hloupě útočí. (Není to jen dnes, obraz učitele je u nás bídný už od Rakouska-Uherska, poslední uctivý byl snad od B. Němcové Pan učitel.)

Má taky jistě pravdu v tom, že mnoho kamenů učiteli leží v cestě a mnohé se mu tam dál předhazují. Jak od státu, tak ale také od místních obyvatel a od rodičů žactva. Tedy nejen od zpupných a nevycválaných dětí.

Co by nás však mělo vždy varovat, jsou definitivní soudy. "... Proto je školní systém nereformovatelný." "Kolektivní vzdělávání je nesmysl, jedině individuálním přístupem lze v dětech probouzet jejich talent a neutopit je pod knutou podřízené průměrnosti."

Bylo by dobré, kdyby se tu individuálním přístupem myslilo spíše náročné, namáhavé a u nás málo známé osvícené vyučování, než vytržení dítěte ze školy a vyučování domácké -- jím se totiž průměrnost vzdělanosti nezvýší, a masy budou zase volit ty politické výrobky, které se na nás zubí na billboardech.

Bylo by dobré znát případy z ciziny, kde se od mnohem horšího úpadku dokážou povznést o sto procent výše. Ale to jsou národy, kde si lidé obecně školy a vzdělání velmi váží a současnou bídu považují za něco, co mají překonat a odstranit.

I česká tvrzení o beznadějnosti školství ustalují mediální obraz školy a učitelů i žáků v nízké, beznadějné podobě. Prostě má se psát spíše o tom, co můžeme dělat, aby se to zlepšovalo.

Ale když neznáme, že to někde jde dělat líp, i u nás, nejen v zahraničí, pak nás naděje opouští.

Chápu, že většina učitelů zažívá beznaděj, protože u nás není pro pojetí vzdělávání a pro práci učitelů skoro žádná opora.

Ale něco málo přece jen tu je. Občas se dostanou na rozhodující pozice i lidé osvícení: někde je skupinka spřátelených a rozumných učitelů s rodiči, jinde je to ředitel školy nebo starosta, který má pět pohromadě a školu v obci hájí, někde je informovaný krajský nebo ministeriální úředník či šéfinspektor (mimochodem podívejte se na nové vymezení cílů a povahy školní inspekce! Pokud se podaří to udržet a aspoň z třetiny realizovat v blízkých pěti letech, bude to významný pokrok k lepšímu...).

Vždy ovšem záleží na tom, jak ztvrdlé žáby kde sedí na společném prameni a jak tuhý odpor kladou ti, kdo změny buď nechápou, nebo se bojí, nebo opravdu chtějí vládnout tupému lidu. Ale má se pomáhat, jak to jde. A naříkáním, stýskáním se ničemu nepomůže.

Kupodivu se školství nenapraví ani domácím vzděláváním, a jak vidno, ani soukromými školami pro elitu. Některé z nich mohou sice ukázat dobré postupy, prokázat, že mezi učiteli se dají najít i špičky. (A ovšem jiné předvedou i chabost jako ve veřejném školství -- ono to závisí na kapacitě těch, kdo v tom pracují.)

Možná přibude maličké procento dětí nepoškozených nudou či šikanou, ale bude moc malé, protože i takových schopných rodičů nevidím ani 5 %, a ještě je otázka, jak moc tihle osvícení rodiče myslí nejen na dobro svého dítěte, ale i na sociální soudržnost národa.

Jak moc pomůžou k tomu, aby školství neutlačilo všecky sousedovic děti, které jejich rodiče nedokázali ochránit před problémy, do nichž padá ve škole většina ostatních? Nemáme za druhé lidi tím víc zodpovědnosti, čím jsme sami vzdělanější nebo bohatší? I u nás takoví lidé jsou. Ale zase: není jich dost... O tom bych rád četl více.

Už jsem zde v BL psal, že by bylo šikovné hledat nadějné rysy a postupy a prostředky. Cením si toho, že pan Cháb vrací do diskuse pravé pojetí školy hrou, která nemá být "zábavou", ale mnohem spíše zajímavostí, aktivizací v učení.

Je moc přínosné, že upozorňuje na to, že se literatura nebo hudebka má (ale taky dá) vyučovat pořádně, a ne mrtvolně.

Znám dost učitelů, kteří se významně zlepšují, pracují na sobě, na škole, na dětech. A taky bych rád, aby jich bylo tisíckrát více.

0
Vytisknout
4906

Diskuse

Obsah vydání | 9. 10. 2013