Energetika potřebuje národohospodářský pohled

8. 10. 2013 / Jaroslav Ungerman, Ilona Švihlíková

Zdá se, že pro českou politiku a hospodářskou politiku zejména, pokud o nějaké hospodářské politice vůbec je možno mluvit -- přece toto slovo bylo tabu pro vládu Václava Klause a tím spíše pro vládu Nečasovu -- bylo typické to, co lze nazvat odezdikezdismus. Je to sice ošklivý slovní tvar, ale je docela výstižný. Prostě je to označení pro stav, kdy jednou něco horečně prosazujeme, abychom vzápětí prosazovali se stejným nasazením něco úplně jiného.

Tak se podívejme -- pravicové vlády sice neměly žádnou hospodářskou politiku, ale jak někdo spočítal, tak v současnosti existuje více než 100 dokumentů, které jsou označeny jako strategie a byly přijaty minulými pravicovými vládami. Asi teď tomu chybí jediné -- přijmout ještě jeden dokument -- Strategii strategií, který se bude zabývat tím, jak realizovat těch 100 strategií najednou....

I v české energetice se setkáváme s těžko odůvodnitelnými změnami z extrému do extrému. Jednou je to výrazné prosazování jaderné energie v prvních verzích Státní energetické koncepce, pak se zahoříme "nadšením" pro fotovoltaiku, které dnes vystřídalo pro změnu proklínání všech obnovitelných zdrojů energie (což byl ovšem nejspíše i záměr).

V první řadě je třeba si uvědomit, že energetická koncepce se nevznáší ve vzduchoprázdnu. Její nekoncepční změny a doplnění signalizují, že neexistuje ucelená představa, jak by se mělo národní hospodářství České republiky vyvíjet, kde by mělo brát přidanou hodnotu apod. Právě představy a záměry o budoucí národohospodářské politice by totiž do určité míry měly předurčovat energetickou politiku země.

Záměrně mluvíme o národním hospodářství a myslíme si, že tomuto pojmu je nutno vrátit i jeho význam. V našem pojetí má národní hospodářství České republiky sloužit především k tomu, aby se lidem - občanům České republiky -- dobře žilo, aby měli možnost uspokojovat své potřeby a rozvíjet se jako svobodné osobnosti. To není žádná bezpohlavní ekonomika. Ale je to hospodářství - je to výroba, která tu je proto, aby se nám lépe žilo dnes i v budoucnu. Pokud budeme pod tímto zorným úhlem pohlížet na to, co se v našem národním hospodářství děje, pak možná řadu souvislostí budeme muset vidět jinak než dosud, a to i v energetice. Přece České republiky se bezprostředně dotýká razantní změna německé energetické politiky, tzv. Energiewende.

Je zajímavé, že ač jinak v našich "odborných" kruzích panuje celkový obdiv k hospodářské politice Německa (včetně mzdové deflace a tendenci růst převážně čistým exportem), při českém hodnocení německé energetické politiky převažuje názor, že jde o zásadní německý omyl. Odkud bereme tu jistotu, že jedině my víme, jak má vypadat energetika budoucnosti? Jsme o tolik chytřejší, nebo zavíráme oči před tím, co se děje okolo nás, anebo je tato naše představa o naší chytrosti dána tím, že oni běžci na stejné trati se nám již vzdálili natolik, že máme pocit, že jsme na čele pelotonu?

Přece důvody německého obratu v energetické politice přitom nemusejí být jen politické, ale i čistě pragmatické -- stát se technologickým lídrem na poli obnovitelných zdrojů. Bylo by jistě smutné, kdyby ČR tuto snahu neregistrovala a dívala se na Německo opět jen s odstupem několika desítek let.

Německá energetická politika však podstatně mění i samotnou strukturu společnosti -- i když nikoli hned, ale v budoucnu pravděpodobně ano. Možná si stačí uvědomit, k čemu takový systém rozptýlené výroby energie povede. Dnes se tam budují solární elektrárny -- na střechách hospodářských budov německých farem, je tam mnoho větrných elektráren a také mnoho bioplynových stanic využívajících jak zelenou hmotu, tak i zemědělské odpady. Výsledkem je tvorba relativně samostatných, energeticky relativně soběstačných oblastí. Samozřejmě, že taková oblast se neobejde bez propojení na velkou energetiku, ale míra její samostatnosti může být relativně vysoká. Taková oblast -- pokud tam současně existuje i dostatek malých řemesel, obchodů, služeb atd. pak může být schopna relativně samostatné činnosti -- určitě vyšší samostatnosti, než v před dvaceti lety. Není snad právě to něčím, co bude profilovat budoucnost? A jak se takový vývoj odrazí v celkové politice a vývoji dané země?

V české politice se diskuse na podobné téma nevedou. Zde se vybíjíme především v ostouzení politických soupeřů a vyhrocování konfliktu mezi pravicí a levicí a také vzhlížením -- jak jinak -- k velkým vzorům, pro které nikdy nemůžeme -- ani v minulosti jsme nebyli -- být partneři.

Je velmi snadné požadovat, aby budoucí česká politická reprezentace si ujasnila, zda by se ČR skutečně měla na světovém trhu profilovat jako vývozce elektrické energie (navíc za současných podmínek pod cenou), nebo zda hledat přidanou hodnotu v energetice jinde, např. v technologickém využití zásob hnědého uhlí na CTL apod. A v obecnější vyjádření, kde vůbec hledat přidanou hodnotu pro české národní hospodářství.

I když důraz na maximální energetickou soběstačnost je pochopitelný (s argumentem národní bezpečnosti), nelze zapomínat, že taková soběstačnost také něco stojí tj. zda je takový cíl vůbec v kontextu celé národohospodářské koncepce rozumný.

Všimněme si, jak české politice -- a samozřejmě, že i hospodářství -- chybí velké projekty. Něco, co by za deset let změnilo charakter určité oblasti či odvětví národního hospodářství, co by současně bylo i výzvou pro domácí průmysl a pozvedlo by ho na jinou kvalitativní úroveň.

Dnes všichni skloňují -- potřebujeme dostavět dva bloky Temelína. Od toho se odvíjí i velká očekávání. Očekává se, že to bude velká zakázka pro průmysl a také stavebnictví a že nezůstane jen při jedné zakázce - že se touto cestou vrátíme tam, kde se při zahájení výstavby jaderné energetiky v bývalém Československu očekávaly efekty. Totiž, že budeme vyrábět možná jeden či dva bloky ročně resp. komponenty pro ně a dodávat je do celé východní Evropy a možná i do rozvojových zemí. Jakou šanci máme, že budeme po skončení této výstavby dále pokračovat v dodávkách na cizí trhy a tedy, že i investice do rozvoje kapacit nebudou jen právě jednorázové, jen pro tuto jedinou stavbu?

Na jedné straně je zcela evidentní potřeba obnovy těchto elektráren -- Dukovany jsou v provozu od roku 1985. Na druhé straně - víme, jak velká část z vynaložené investice -- hovoří se o 250 -- 300 mld. korun - zůstane v České republice? Ale to pořád jen hovoříme o nové výstavbě, nikoli o tom, že i v době dostavby již bude patrně nutno zahájit i výstavbu na obnovu stávajících bloků -- tedy souběžně poběží ještě další investice...

Možná, že je nutno si i říci, že právě celou výrobu Temelína v současnosti vyvážíme -- čistý vývoz elektrické energie představuje v posledních letech kolem 15 mld kWh.

To, co zůstává v těchto diskusích zcela stranou, je ekonomická kondice budoucího investora. Již to, že požaduje garantované ceny, hodně vypovídá o jeho finančním stavu, i o vývoji na energetickém trhu v posledních letech. Nějak se vytrácí diskuse o tom, jak je to vlastně s finanční bilancí ČEZ.

Bylo by možná dobré se podívat, co se v ní za posledních deset let změnilo. Pravda, významně narostla. Získala aktiva v některých zemích Evropy a dokonce i v Turecku. Vždyť vstoupit na tyto trhy s tržním podílem několika málo procent je přece tak zajímavé... Narostly také závazky, kterými se jejich nákup financoval. Cizí zdroje se za posledních deset let zvýšily ze 70 mld na 320 mld, vedle toho je ještě nerozdělený zisk -- tedy i závazek k akcionářům vzrostl z 50 mld na více než 160 mld. Zajímavý je i velkorysý dluhopisový program -- v současnosti je to více než za 150 mld Kč. Některé dluhopisové emise jsou mimořádně zajímavé. V dubnu 2012 to byla emise obligací v USD celkem za 1 mld USD a to za 4,25 % do roku 2022 ve výši 700 mil a další 300 mil do roku 2042 s úrokem 5,625 %.

Je to skutečně vděčný objekt zájmu investorů a tak asi ČEZ nebude mít problém takto velký projekt profinancovat.

Je však možné, že to ony všemocné trhy ocení v budoucnu jinak. Možná, že dojdou k závěru, že právě tato jedna velká akce by mohla překonat onu pomyslnou hranici bezpečného rizika a možná i poodkrýt pravděpodobně nadměrnou a nikoli dostatečně výnosnou expanzi ČEZ v posledních letech. Nemluvě o tom, že se znovu nabízí starý vtip, zda žijeme v Česku, či ČEZku, tedy zda právě u této polostátní firmy nedochází ke klasickému problému "state capture", neboli zajetí státu. Pro něj je typické, že politické elity jsou plně ovládány určitou firmou či sektorem a vytváří prostředí ušité jí na míru.

Mimochodem -- teď v předvolebním boji se některé strany předhánějí v tom, co všechno by chtěly financovat z volných peněz, které leží na účtech např. ČEZ. Takové úvahy jsou opravdu z jiného světa a prozrazují o jejich autorech, že toho opravdu málo vědí....

Dalším kontroverzním tématem české energetiky je podpora obnovitelných zdrojů. Jak je to v ČR již obvyklé, dobrá myšlenka byla ekonomicky natolik zdeformována, že obnovitelné zdroje dnes slouží jako nadávka. Nastala klasická přetahovaná, kdo může za to, že si stát sám zúžil prostor na pouhých 5% ročního poklesu cen. Do podezření padají poslanci, Fischerova vlády (eventuálně i vlády jiné) a samozřejmě ERU. Možná, že se tehdejší aktéři jen vymlouvají na to, že v roce 2008 nebylo jasné, že ceny fotovoltaiky prudce padají.

Pokud stát chce tržní prostředí, které se vyznačuje flexibilitou, měl by se tím inspirovat i on sám a nesvazovat si příliš ruce -- to je také poučení pro garantované ceny u Temelína. Tento klasický případ dobývání renty nás stojí celkem 44 miliard, které zaplatíme jak ze státního rozpočtu na podpory, tak také jako odběratelé a podniky.

Pokud byl záměr, aby si určití informovaní jedinci dobře a garantovaně na dlouho "nahrabali", povedl se dokonale. Druhý zájem pravděpodobně byl zdiskreditovat obnovitelné zdroje. Ty ovšem mají velký potenciál, jak ekonomický, tak především technologický. Je ovšem přímo rouhání umisťovat solární panely místo na střechy domů a továren, na úrodnou půdu. Zkrátka je potřeba, jako u všech projektů věci důkladně promyslet a nenechat se vést zjednodušenými schématy a dogmaty.

Jsou určité příklady, které snad mohou být inspirací na regionální úrovni. Ale jen tam, kde jsou vedeny s náležitým respektem k přírodě. Mohou to být i bioplynové stanice, které mohou představovat významný potenciál rozvoje -- ale jejich podpora by měla být orientována na zpracování odpadu ze živočišné výroby, jako je tomu např. v bioplynové stanici v Budišově na Vysočině. Je sice smutné, že bioplynka tam dotuje chov prasat, nikoliv obráceně, ale i tak se jedná o dobrý příklad využití lokálního potenciálu.

Další představuje obec Kněžice, která se pyšní řadou domácích cen. Kněžice si vyrábějí vlastní elektřinu i teplo. Orientují se na zpracovávání bioodpadu (technologiemi v tomto oboru vyniká např. Izrael) a v případě odpadu ze zemědělských zdrojů vzniká ještě kvalitní organické hnojivo. Případ Kněžic stojí za hlubší prostudování, neboť jde také ve šlépějích vývoje v Rakousku, kde byl potenciál rozvoje venkova a spojení zemědělství a výroby energie dobře rozpoznán. Neznamená to ovšem, že budeme sbírat a na bioplyn využívat vše -- doslova každé jehličí z lesa. Půda potřebuje živiny a právě půda, jejíž eroze v ČR dosahuje rekordního rozsahu -- a zajímá to vůbec někoho - je naším velkým bohatstvím a podle toho bychom s ní tak měli zacházet. Decentralizované systémy jsou navíc demokratické, lépe podléhají občanské kontrole a mají i nezanedbatelné sociální přínosy.

Uvažujme více nad budoucím rozvojem energetiky v ČR nikoliv prizmatem zájmu mocných lobbistických skupin, ale komplexním národohospodářským pohledem.

0
Vytisknout
5019

Diskuse

Obsah vydání | 10. 10. 2013