Proč vydávám knihy

10. 10. 2013 / Filip Mikuš

Nu ano, proč to vůbec dělám? Copak není dost kovaných nakladatelů, lidí znalých věci, kteří by se vydání knihy zhostili s profesionální péčí a umem nabytým mnohou zkušeností? Což nejsou osoby a instituce povolanější? Takové, jimž je nakladatelská činnost ctižádostí i chlebem? Není snad Česká republika kulturní zemí evropské úrovně? To je právě to: obávám se, že nikoli.

Mohu ale začít odjinud. Co se myslím dnešních lidí pozdává zvláštní nebo nepatřičné, mohlo být ještě před nedlouhou dobou všedním jevem. Alespoň se domnívám, že časy první republiky nejsou v našem národě něčím archaickým a ani v ohledu hodnotovém dočista minulým. A právě v době mezi dvěma světovými válkami se běžně stávalo, že 1. vydavatelství neslo jméno fyzické osoby a 2. vydával pod svým občanským jménem knihy, kdo k tomu právě pocítil nutkání, ať to byl sám autor nebo třeba jemu přející obchodník koberci. Uznávám, doba, třebaže nepříliš vzdálená, byla jiná. Objevovaly se bibliofilské tisky, bylo výsadou mít do knížek vlepená ex libris se jménem majitele, a pak také vycházely takzvané soukromé tisky. Ty se zjevovaly na světle božím v citelně omezeném nákladu, nesloužily komerčním cílům a byly určeny omezenému kroužku zájemců.

Omezený kroužek zájemců... Zní to trošku tajemně, až sektářsky, jakoby se autor chtěl dělat vzácným a držet své vědění jen v enklávě zasvěcených. Jenže i toto nebýval vždycky záměr, ale spíš nezbytí. Stávalo se totiž, že texty příliš smělé, odbojné, na dobová tabu nehledící či jinak svou dobu předcházející, představovala i pro otevřené poměry nového státu trochu silný čaj. Demokracie je ale jednou demokracie a autor kontroverzního spisku mohl vždy najít východisko v soukromém tisku. Kniha byla na světě, aniž by si někdo zadal.

Ach, ano - aniž by si někdo zadal... Další důkaz setrvalosti časů minulých. Problémy první republiky se lišily od těch našich dnešních. Jestliže panovala jistá pruderie a morální úzkostlivost nedovolovala publikovat vše, co se k publikaci nabízelo, dnes máme k dispozici dokonale amorální podmínky, dík kterým rozhoduje o publikovatelnosti výhradně zřetel komerční. Blahoslavený, kdo naivně věříš, že nakladatelé drží na paměti kulturní význam své práce! Kdo nevaří pravidelně v televizi, kdo si neuslintal auru undergroundového reka nebo kdo se ctižádostivě nepachtí za slávou tím nejnedůstojnějším způsobem - ten bude stěží zanesen do seznamu rentabilních. "Nemáme zájem; zkuste to, až budete slavný..."

I nakladatelé jsou ovšem lidé. A proto se také vždy nějaké to řešení, nějaká ta klička najde. Vyvinula se v naší milé zemi pozoruhodná praktika vydávání knih pod značkou nakladatelství, ale za peníze autora. Nakladatel tak s úlevou pozbude všech rizik, jež dělají jeho podnikání podnikáním, a velkomyslně svolí připravit k vydání neprodejnou knihu a opatřit ji svým logem. Samo sebou, nemůže to být knížka ledajaká; nakladatel ji nechá důkladně přezkoumat, rozmyslně zváží, zda je to dílo hodné jeho firemní značky, a teprve pak si nechá zaplatit za to, že titul vydá k větší slávě svého renomé. I nakladatelé jsou totiž lidé.

Znám několik osob, které toto jednání považují za normální. Taktéž jsem potkal individuum, které si to pochvaluje. Mně v tomto punktu ale nebude rady ani pomoci: vidím v tom jak hanbu kultury, tak urážku podnikání. Snad se mýlím, snad jsem jen vstanul tváří v tvář zárodku budoucího řádu věcí; třeba jednou nastane čas, kdy mlékař nepohne prstem, dokud si krávy nenaspoří na to, aby je podojil a pustil se do obchodování s jejich mlékem. Bůh ví, třeba to tak bude a já svým pohoršením toliko prokazuji, jak špatný jsem futurolog.

Prazvláštní je tohle počínání, podivné kulturní klima, kde se kvalita musí doprošovat práva na existenci, jeť svému nositeli nikoli výsadou, ale přítěží. "Tak ty nebudeš psát spotřební blboviny? Ty nehodláš psát cokoli jenom proto, abychom se ty i já, autor i nakladatel, pořádně nabalili? Tak si, holomku, zaplať!" Takhle se na tvůrce uvaluje povinnost movitosti. Kdo neděláš umění prvoplánově pro peníze, musíš být zámožný; jinak se totiž nikdo v této zemi nedozví, jak vypadá umění, jež se nedělá pro peníze... Co má tohle být? ptám se. Daň z přepychu?

Trh je trh a kultura zas kultura. Provozovat činnost, v níž se kombinují oba prvky, si žádá tolik důmyslu, aby ani jedna, ani druhá složka nevyvedla podnik ze smysluplnosti. S uměním se nedá obchodovat, jak to dělají trhovci či provozovatelé zastaváren; nabízet jen to, co se prodá hned, samo a samozřejmě, umí každý primitiv. Tady je nutně zapotřebí strategie a k té je zas třeba perspektivního myšlení. A pak pár dalších drobností: znalosti umění, poučení o zákonitostech jeho vývoje a přijetí. Svede-li nakladatel rozlišovat v jakosti talentů a jejich typologii, nemusí mít se "svými" autory obchodní starosti.

Obchodník s uměním postupuje tak, že hledá talent a ten prosazuje a napomáhá rozvíjet. A je-li to vskutku nosný talent, pak bude zaděláno i na jeho komerční úspěch, jen je třeba počítat s tím, že první a druhou knihu zaplatí až úspěch té třetí. Já pravím: obchodník, který dovede prodat jen to, co prodá kdokoli jiný, je špatným obchodníkem. A co může takového ubožáka omluvit z neschopnosti - láska ke kultuře a uměnám? Nenechte se vysmát! Praxe vypadá takto: knižní hokynář opatrnicky počká, až se najde dobrodruh, který by vydal ty první dvě a sám pak přispěchá až k vydání třetí. No, budiž; ale co když se takový dobrodruh nenajde? Pak radno pomnít, že kultura je jenom kultura, ale trh je trh!

Je s podivem, že vydávám své knihy svépomocí jako soukromé tisky? V Itálii nebo Francii chtějí urazit, když o někom říkají, že je "autor vlastním nákladem". Nemá to znamenat věcné konstatování, nýbrž posměch tomu, kdo si statut autora nedokáže získat jinak než úplatou. Mohou si tyto sarkasmy dovolit, poněvadž mají jistotu, že u nich neleží dobré rukopisy ladem a že na svou publikaci můžou čekat marně jen beznadějné případy umělecké samozvanosti. Tak je tomu tam, tam kdesi, jinde - v Evropě. Ne však u nás. Kdepak, tady nemá nikdo právo soudit "autorství nákladem vlastním", ani z příčin národně historických, tím méně pak z aktuální praxe. Ano, možno tohoto označení i u nás používat k posměšnému šlehu, ale stojí za zato si všimnout, kam dopadá rána - na pranýři totiž nestojí autor.

A přece - kultura je kutura. A pro některé z nás to něco znamená. Někteří z nás chtějí pro sebe i pro druhé ještě jiné hodnoty, než-li jsou ty tržní. A někteří mají zato, že instituce jako jsou nakladatelství a vydavatelství jsou zde jistou měrou právě proto. A nejsou-li? Kdo na tom tratí? Nevím. A to je důvod proč vydávám knihy.

0
Vytisknout
2104

Diskuse

Obsah vydání | 11. 10. 2013