Neblahé dědictví invaze do Afghánistánu a nejistá budoucnost

11. 10. 2013 / Daniel Veselý

čas čtení 12 minut

Mnozí z nás ani nezaznamenali další ze smutných výročí, která slušná západní společnost víceméně ignoruje, protože se jí nehodí do pracně cizelované reality. Dne 7. října 2001 zaútočila armáda Spojených států bez mandátu Rady bezpečnosti OSN (ten byl "dodán" o pár měsíců později) na Afghánistán, aby dopadla údajného strůjce teroristických útoků z 11. září. Zdá se ale, že dění v této dekádami válek bité zemi není v očích široké veřejnosti příliš sexy.

Nekonečné válčení

Spojené státy se v Afghánistánu neangažují od říjnové invaze v roce 2001, ale již přes třicet let. Stačí si připomenout slova významného politického vědce a specialisty na Sovětský svaz Zbigniewa Brzezinskiho o takzvané afghánské pasti, jejímž cílem bylo Rusy vlákat do Afghánistánu, kde na ně měl čekat jejich "Vietnam". Brutální sovětská invaze a okupace Afghánistánu, která si vyžádala milion lidských životů a další miliony vyhnala z domovů, tedy poskytla Bílému domu skvělou příležitost, jak Sovětský svaz nechat krvácet tím, že proti Rusům vyzbrojil, trénoval a financoval nejfanatičtější islamisty na světě, z nichž se později rekrutovali militanti chimérické Al-Kájdy. USA v 80. letech rovněž upevnily styky s pákistánskou diktaturou, a ta prostřednictvím své tajné služby ISI dodávala zbraně afghánským mudžáhidům, a krvavý konflikt se tak ještě více prohloubil.

Washington měl příležitost spolupracovat s umírněnými islamisty, nicméně se zaměřil na spolupráci s hard-core islamisty proto, že jeho cílem nebylo osvobození trpících Afgánců, ale porážka Moskvy, jak detailně popisuje specialista na Střední východ Stephen Zunes.

Poté, co se Rusové z Afghánistánu stáhli a jejich satrapa Nadžíbulláh padl, získali navrch brutální islamistické elementy vyzbrojené USA a jejich spojenci, jejichž bratrovražedné boje si vyžádaly desítky tisíc životů. Kábul v roce 1996 padl a k moci se dostal Tálibán. Pikantní skutečností je, že Spojené státy s táliby několik let nejen přímo spolupracovaly, ale vznik tohoto islamistického hnutí také podporovaly -- alespoň podle tvrzení experta na vztahy Spojených států s Asií Seliga Harrisona. Kupříkladu antropolog William O. Beeman z univerzity Brown, specialista na Střední východ, který prováděl v muslimy obývané Střední Asii rozsáhlý výzkum, prohlásil: "V tomto regionu není žádným tajemstvím, že Spojené státy, Pákistán a Saúdská Arábie podporovaly nějaký čas fundamentalistické hnutí Tálibán při jeho dobývání Afghánistánu. Ačkoliv styky s táliby Bílý dům nikdy otevřeně nepřiznal, tyto byly potvrzeny jak zpravodajskými službami, tak charitativními organizacemi v Pákistánu". Šlo především o ekonomické zájmy a výstavbu ropovodů s účastí amerického ropného konglomerátu Unocal, jež by nezasahovala území arcinepřátel -- Íránu a Ruska. O pomocné ruce tálibům k moci a spolupráci vlády Spojených států s nimi referují i další zdroje; nebylo to poprvé ani naposled, kdy se planetární supervelmoc objímala s přáteli, z nichž se později vyklubali zavilí nepřátelé.

Srdeční aférka Washingtonu s Tálibánem skončila v roce 1998, kdy bývalý klient Pentagonu a "bojovník za svobodu" v Afghánistánu Usáma bin Ládin se svými souvěrci podnikl atentáty na americké ambasády v Keni a Tanzanii.

Afghánistán na "pořadu dne" i bez útoků z 11. září

Ještě před teroristickými útoky z 11. září 2001 pomýšlela americká vláda na to, že by Tálibán odstavila od moci s tím, že by bylo dobré dosadit místo něj vládu, jež by jejím požadavkům a zájmům vyhovovala více. Bývalý pákistánský diplomat Niaz Naik pro BBC potvrdil, že plány na svržení afghánské vlády existovaly již před teroristickým útokem na Dvojčata - poté, co se zúčastnil schůzky pořádané OSN v Berlíně, kde mu američtí představitelé sdělili, že se útok na Afghánistán uskuteční v říjnu roku 2001. V plánu se počítalo s tím, že pokud nebude bin Ládin předán do Spojených států, podnikne americká vláda vojenskou akci, během níž zatkne nebo usmrtí jak bin Ládina, tak šéfa Tálibánu mullu Omara. Z tohoto tvrzení tedy vyplývá, že napadení Afghánistánu, které bylo deklarováno coby odplata za teroristické útoky z 11. září, a nastolení demokratické (rozuměj -- proamerické) vlády, by se s velkou pravděpodobností uskutečnilo, i kdyby k masivnímu útoku na území Spojených států nedošlo.

Bushova administrativa napadla 7. října 2001 Afghánistán navzdory regulím mezinárodního práva, neboť afghánská vláda nezaútočila na území Spojených států a americkou invazi nepodpořila Rada bezpečnosti OSN -- k tomu došlo dodatečně až v prosinci téhož roku vytvořením sil ISAF. Afghánská vláda požádala americkou vládu o poskytnutí přímého důkazu, že za útokem z 11. září stojí Al-Kájda, avšak tento důkaz dosud nebyl dodán, a to ani po zevrubném několikaměsíčním vyšetřování FBI. Verdikt, třeba podle mínění Noama Chomskyho, zněl jasně: neexistuje pádný důkaz o tom, že by za 11/9 stál bin Ládin a jeho organizace.

Desítky tisíc mrtvých ve jménu demokracie

Další velice důležitá okolnost, jež silně hovořila proti americkému bombardování Afghánistánu, spočívala v tom, že se v té době miliony obyčejných Afghánců nacházely na pokraji smrti hladem. Tehdy o tom informovala vysoká komisařka OSN pro lidská práva a bývalá irská prezidentka Mary Robinsonová. Ta americkou vládu požádala, aby přerušila bombardování -- aby nedošlo k humanitární katastrofě "ve stylu Rwandy" -- s tím, že miliony Afghánců mohou zemřít hlady. Naštěstí se katastrofický scénář nenaplnil. To však vinu Bushovy vlády nesmývá: americké bombardování bezprostředně usmrtilo 3000 až 3400 civilistů (tedy více osob než 11. září 2001 v New Yorku), jež neměly s teroristickými útoky z 11. září nic společného. Britský novinář Jonathan Steele v článku, který v roce 2002 publikoval list Guardian, píše, že v nepřímém důsledku americké invaze mohlo přijít o život až 20 000 Afghánců. Na základě údajů Wikileaks "jen" v průběhu let 2005 až 2009 okupační síly a jejich afghánští spojenci usmrtili více než 20 000 osob. Neblaze proslulé se staly zejména letecké útoky a nočních razie, při nichž docházelo k zabíjení civilistů včetně dětí. Vycházíme-li z oficiálních statistik USA a NATO, zjistíme, že za necelých deset měsíců v letech 2010 a 2011 speciální americké jednotky zavraždily 1 500 civilistů.

Jaká je tedy situace v Afghánistánu po dvanácti letech od přímé invaze Američanů a 35 letech jejich nepřímého vměšování do záležitostí této země? Optimisté a stoupenci afghánského dobrodružství poukazují na množství škol a klinik, jež byly vybudovány za dohledu okupantů. Tito lidé tvrdí, že došlo k zlepšení ženských práv -- že je Tálibán na ústupu (ačkoliv ovládá jižní část země a rozhodně není na kolenou) -- že se miliony lidí mohou vzdělávat (ač tato skutečnost nebyla kladně ohodnocena třeba za vlády Hugo Cháveze ve Venezuele) atd. Nutno poznamenat, že o úspěších při obnově Afghánistánu výstavbou nemocnic a škol argumentovali i příznivci sovětské okupace.

Avšak při bližším a detailnějším pohledu na situaci v "poli" není příliš důvodů k optimismu, vezmeme-li do úvahy úskalí dlouhodobé okupace a předání otěží moci do rukou silně zkorumpované afghánské vlády, jež se má uskutečnit na konci příštího roku.

Údajné úspěchy okupačních snah

Zpráva UNICEF otištěná v listu New York Times ukazuje, že domnělé úspěchy okupantů dosažené ve školství nejsou až tak veliké, jak by se zdálo: polovina údajně vybudovaných škol nemá vlastní budovu, v těch ostatních je dvojnásobný počet žáků; školy trpí nedostatkem kvalitních učitelů, chybí finanční prostředky atd. Co se dalšího "triumfu" okupace týče -- zdravotnictví -- závratných 85% Afghánců má prý nyní bezplatný přístup k zdravotní péči. Řada hlasů z Afghánistánu ale toto všeobecné nadšení poněkud tlumí slovy: "Kdyby mělo 85% Afghánců přístup k zdravotní péči, Afghánistán by byl v širším regionu na čele, a to téměř po třech desítkách let války". Taktéž představitelé afghánského ministerstva zdravotnictví a zástupci Světové zdravotnické organizace (WHO) říkají, že je toto tvrzení zavádějící. Přes jisté zlepšení patří míra mateřské a dětské úmrtnosti v zemi mezi nejvyšší na světě s dodatkem, že "Afghánistán nadále zůstává pro těhotné ženy a malé děti jedním z nejnebezpečnějších míst na světě". Od afghánské disidentky, aktivistky a autorky Malalai Joyi, které smrtí vyhrožuje jak Tálibán, tak afghánští warlordi spříznění s okupanty, se můžeme dozvědět, jak to nyní skutečně vypadá se ženskými právy: "V severních provinciích bylo nedávno mnoho žen otráveno. Existují případy, kdy ženám stříkali kyselinu do obličeje, nebo je unesli a znásilnili. Mnoho žen získalo slávu a jmění jen díky okupaci a loutkovému mafiánskému režimu(...) Někteří lidé tvrdí, že je situace v zemi horší než za vlády Tálibánu. Předtím to byli tálibové, kteří odpalovali bomby a zabíjeli, nyní se k nim přidali warlordi." Joya rovněž nešetří kritikou, když přijde na přetřes obchod s opiem, který v průběhu okupace rapidně vzrostl. V současnosti Afghánistán představuje 90% světového odchodu s tímto narkotikem. Kvůli tomuto faktu dochází k destrukci statisíců až dvou milionů lidských životů, říká Joya: "Máme spoustu půdy, nepotřebujeme opium. Provincie Farah, odkud pocházím, může vyprodukovat tolik pšenice, že by stačila pro celý Afghánistán, kdyby nám vláda pomohla se zavlažováním polí. Ale místní guvernéři a vládní činitelé jsou proslulí prodejci drog." Joya konstatuje, že americká invaze a okupace přinesla jen více krveprolití, zločinů, porušování lidských práv, korupce a rabování a připravila desítky tisíc nevinných lidí o život.

Na "konci" válečného konfliktu v Afghánistánu stoupá počet usmrcených civilistů, včetně žen a dětí, jak se můžeme dočíst v listu Guardian. Počet Afghánců žádajících o azyl v jiných zemích se od roku 2010 prudce navýšil. Prezidentské volby, které se mají uskutečnit v dubnu příštího roku, jsou, jak se zdá, již nyní obtíženy problémy. Dochází dokonce k tragikomickým paradoxům -- prezidentské volby by mohl vyhrát proslulý misogyn a džihádista -- dlouholetý přítel bin Ládina -- Abdul Rab Rasú Sajjáf. Asymetrická válka Washingtonu proti přízraku Al-Kájdy v Afghánistánu by tak nabyla dalších bizarních kontur.

Válečné dobrodružství v Afghánistánu není samozřejmě motivováno lidskými právy -- jako žádná okupace. Američtí váleční plánovači zde měli v úmyslu vybudovat předsunutou základnu v Eurasii, aby redukovali vliv Ruska a Číny a aby získali a utužili kontrolu nad místním nerostným bohatstvím a klíčovými trasami stávajících či budoucích ropovodů Kaspického regionu.

Můžeme jen hádat, jaká budoucnost Afghánistán asi čeká. Při pohledu na aktuální násilnosti v před deseti lety "osvobozeném" Iráku, kde jen v září přišlo násilnou smrtí o život téměř tisíc lidí, či na dnešní Libyi, kde byl uprostřed klanových třenic a chaosu na krátkou dobu unesen dokonce premiér země, nevypadá budoucnost Afghánistánu příliš růžově. Bohužel.

0
Vytisknout
9678

Diskuse

Obsah vydání | 14. 10. 2013