Privatizace

14. 10. 2013 / Věra Říhová

Vynikající článek Petra Tučka je učebnicovou výpovědí o zrodu soukromého vlastnictví. Takových výpovědí bychom potřebovali mnohem více, potřebovali bychom je dostat k mládeži a střední generaci, která privatizaci již nezažila, aby poznala pravdu. Je úkolem naší generace předat informace dále, vysvětlovat průběh privatizace všem, kteří nerozumějí vzniku soukromého vlastnictví v Čechách i v ostatních postkomunistických státech.

Protože nás v mládí také poučilo pouze vyprávění babiček a dědů, přidávám trochu svých osobních vzpomínek na privatizaci, možná se se svými vzpomínkami přidají i další, protože stejně jako ta komunistická i dnešní pravicová propaganda zahaluje pravdu mlhou a zamlčuje fakta.

Pan Tuček pravdivě popisuje, jak byla Klausova a Ježkova privatizace vymyšlená, aby se majetek dostal do rukou socialistických funkcionářů, kteří si zajistili majetek a finanční základ již v osmdesátých letech podvody a krádežemi ze společného socialistického majetku. To byli ti jediní schopní, kteří usilovně pracovali ve dne v noci.

Česká privatizace měla několik zásadních pravidel :

  • 1. Informace o hospodářských výsledcích privatizovaných podniků, o vnitřní i mezinárodní ekonomické situaci a o tržních podmínkách byly neveřejné a tudíž dostupné pouze schopným funkcionářům a dobrým kádrovým rezervám.
  • 2. Byla naprosto zrušena jakákoliv kontrola v oblasti privatizace ze strany státních úředníků, policie a soudů - bylo tzv. "zhasnuto" - autor vypínače Václav Klaus.
  • 3. Banky poskytovaly úvěry proti zástavě osobního majetku, tedy pouze již majetným a
  • 4. Byla zavedena absolutní svoboda managementu v rozhodování o výši mezd a mzdovém složení. Dobře si pamatuji mzdové valorizace v průměru 5%. Veřejně jsem se proti jejich realizaci postavila na schůzi OF, protože já osobně jsem po valorizaci byla chudší o 300,- Kčs, sice jsem dostala 5% ze základu, ale bylo mi odebráno osobní hodnocení i prémie, které pak dostal někdo úplně jiný. Po této veřejné kritice mi bylo vše vráceno.
  • 5. Bylo umožněno ředitelům a náměstkům absolutně svobodné nakládání se státním a národním podnikovým majetkem ještě před privatizací - rozkrádání výrobních strojů a zařízení a hlavně nevýrobních středisek.
  • 6. Byla umožněna nekontrolovatelná manipulace s hospodářskými výsledky a umělé snižování hodnoty podniků.
  • 7. Proběhla první velká vlna propouštění nadbytečných zaměstnanců. 8. Proběhla první velká vlna zakládání drobných živností především z řad prvních nezaměstnaných a zaměstnanců houfně rušených socialistických družstev a malých podniků.
  • 9. Proběhla první vlna velkého zdražování v rámci rušení státních dotací na energii, vodu a potraviny.
  • 10. Byl umožněn beztrestný dovoz asijského zboží bez DPH a cla, aby nemajetní občané netrpěli nedostatkem a nebouřili se, korupce na celnicích se stala součástí mzdy mnohých celníků.
  • 11. Nebylo dostupné žádné školení v oblasti účetnictví, výrobní ekonomie, finančnictví, obchodu a cizích jazyků, učebnice se prodávaly pokoutně, teprve po první vlně privatizační vycházely jako malé brožurky a přílohy prvních soukromých novin.
  • 12. Byl umožněn vznik investičních fondů bez jakékoliv kontroly, odpovědnosti a povinnosti zveřejňovat hospodářské výsledky a pravdivě informovat akcionáře.
  • 13. Byla zavedena první celostátní platební neschopnost rozhodnutím Václava Klause a Vladimíra Dlouhého o nevyplácení státních zakázek a tím stažení neznámého množství finančních prostředků z oběhu, takže kromě finančních fondů s akciemi a dluhopisy se nikdo jiný nemohl těmto obchodům věnovat.

Každý jednotlivý bod zasluhuje svůj vlastní článek. Počátek celého privatizačního procesu hledejme v době socialismu, kdy vrcholné orgány KSČ učinily zásadní historickou chybu. Při politických a kádrových čistkách v sedmdesátých letech vyhodily z vedoucích míst vlastence a skutečné profesionální odborníky pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, ale také v mnoha případech z naprosto soukromých důvodů kvůli uvolnění místa pro příbuzné a známé již prověřených věrných funkcionářů.

V sedmdesátých letech se do politických a řídících funkcí dostávali lidé nekvalifikovaní a neschopní, za to stranicky prověření, což neznamená, že nutně museli být členy KSČ. Naopak přítomnost nečlenů na vedoucích místech se používala jako důkaz proti tvrzení, že na vedoucí místo potřebuje zaměstnanec hlavně stranickou knížku a politické školení, ale byla to zhruba 90% pravda.

Komunistická strana si neuhlídala rozkrádání socialistického majetku ze strany vedoucích funkcionářů, kteří se semkli do smečky, do které přibírali pro sebe vhodné spolupracovníky. V osmdesátých letech se tak členství v KSČ stalo pragmatickou záležitostí pro získání "lepšího" pracovního zařazení pokud možno s minimem práce a vysokým platem, s možností přístupu k rozhodování o mzdových podmínkách (prémie, osobní ohodnocení, příplatky za vynálezy a zlepšovací návrhy atd.) a s možností o rozhodování o majetku a službách přidružené výroby.

V osmdesátých letech se stalo samozřejmostí, že podniková údržba pracovala především na soukromých objektech funkcionářů, samozřejmě k tomu používala podnikový materiál. Ve státních firmách pozemních a jiných staveb se kradlo ve velkém a stavbyvedoucí společně s náměstky a řediteli získávali rodinné domy zcela zdarma. Materiál a mzdy byly účtovány na různé opravy podnikových objektů, na různé kulturní a sportovní akce, na akce Z a podobně. Tímto způsobem si přišlo mnoho funkcionářů k opraveným a rozšířeným rodinným domům, chatám a chalupám, mzdové prostředky ukládali do Spořitelny na výhodné spořící úroky. Zlodějská smečka měla před poctivými občany vysoký finanční a majetkový náskok.

Předání moci ÚV KSČ do rukou pracovníků Prognostického úřadu a vrcholových komunistických funkcionářů pod vedením Mariána Čalfy umožnilo nastavit pravidla tak, aby majetková moc přešla do "správných" rukou nomenklaturních kádrů a veksláků.

Nezodpovězenými otázkami zůstávají :

Proč to tehdy Komunistická strana udělala, co ji k tomu vedlo a kdo ji k tomu nutil?

Proč se komunističtí členové nové svobodné vlády a svobodného parlamentu nepostavili proti Klausovi a jeho spolupracovníkům ?

Proč se dnešní KSČM nehlásí k zodpovědnosti za privatizační zlodějinu, kterou podpořila a umožnila ?

Proč umožnila zvolit Václava Klause prezidentem, když jsme všichni znali jeho přímou odpovědnost za nastavení pravidel privatizace ?

Dokud nebudeme znát odpovědi, nebude nikdo dnešním komunistům věřit. Voliči budou KSČM používat pouze jako nástroj pomsty proti nenáviděné zlodějské pravici. Marně, protože KSČM a ODS s TOP09 jsou v příbuzenském svazku a levá ruka myje pravou.

Základním bodem privatizace, jak už jsem zmínila, byla absolutní svoboda pro vrcholový management tehdy ještě státních a národních podniků. Jak píši v dobu 4. a 5. bylo jim umožněno absolutně svobodné rozhodování o financích podniků a o podnikovém majetku ještě dlouho před privatizacemi. KSČ ve všech svých stupních řízení tehdy nejenom umožnila rozkrádání podniků za bílého dne a rozkrádání finančních prostředků, ale sama se na tom všem podílela přesně podle hesla : "Když to lidé chtějí, ať to mají." (myšleno kapitalismus). Slyšela jsem to z úst komunistů tolikrát, že na to nelze zapomenout.

KSČ dobře věděla, kam se postkomunistické země řítí, dobře znala mezinárodní situaci a věděla, co se bude dít. Měla stále ještě v moci policii a soudy, měla tam své vycvičené, vyškolené a prověřené soudruhy. Spravedlnost se nekonala, zloději se nejenom nestyděli, ale ani se nebáli, neměli čeho ani koho. Pamatuji se, jak mi náměstek jednoho privatizovaného podniku řekl : "Tak nezáviďte a nakraďte si taky. Dneska můžete, nikdy za to nikdo potrestaný nebude."

Rozkrádání mělo mnoho tváří a metod, ale nejčastější a nejoblíbenější byly tyto :

a) Účetní likvidace podnikového objektu, výrobních strojů a zařízení a hlavně nevýrobních středisek (školky, jesle, rekreační střediska).

Výrobní stroje, zařízení a nemovitosti byly odepsány z účetnictví a následně prodány některému vedoucímu pracovníkovi. Začalo se od generálního ředitele přes náměstky k ředitelům závodů a vedoucím středisek. Každý si postupně mohl vybrat, co se mu líbí a hodí, a následně odkoupit od podniku za 1,- Kčs (ještě koruna československá) nebo za vyšší, přesto značně podhodnocenou, cenu majetku, kterou dostali jako součást mzdy.

Osobně jsem byla svědkem toho, jak :

  • obchodní náměstek dostal prémie za mimořádné (???) práce přesně ve výši hodnoty nemovitosti, kterou následně od podniku koupil ;
  • ekonomický náměstek dostal odměnu za zlepšovací návrh ve výrobě (???) přesně ve výši ceny prodávaného rekreačního zařízení ;
  • ředitel jednoho závodu dostal zvláštní věrnostní prémie (Za to, že jako jeden z mála zůstal KSČ věrný ?), za které odkoupil výrobní stroje a halu údržbářského střediska, kde si založil vlastní podnikání ;
  • ředitel jednoho tiskařského střediska odkoupil mateřskou školku za prémie, které mu podnik vyplatil, a ze Sběrných surovin si přivezl vyřazené a "zlikvidované" tiskařské stroje téhož státního podniku, na kterých dodnes soukromně podniká ;
  • samozřejmostí bylo, že veškeré zařízení likvidovaných budov jeslí, mateřských školek, závodních jídelen a rekreačních objektů si vedoucí pracovníci odváželi podnikovými nákladními auty v pracovní době a za pomoci podřízených zaměstnanců k sobě domů nebo do objektů svých příbuzných.

b) Oblíbená byla metoda vyčlenění odbytového střediska jako s.r.o. ve vlastnictví ředitele a některých náměstků, kteří sami sobě vyplatili mzdu navýšenou o povinný vklad pro založení s.r.o., to samozřejmě kupovalo výrobky mateřské firmy za velkoobchodní cenu a prodávalo za maloobchodní cenu včetně další soukromé marže, zisky výrobních továren tak přišly na účty několika jedinců, zatímco zaměstnancům ve výrobě byly z úsporných důvodů sníženy mzdy.

c) Další oblíbenou metodou bylo předání nevýrobních středisek ( například údržba, závodní jídelna či rekreační střediska) do soukromých rukou vrcholového managementu nebo některým zaměstnancům, kteří mnoho věděli a dostali odměnu za mlčení, samozřejmě své soukromé služby pak vykonávali pro mateřský podnik, ze kterého byly vyčleněni a kterému své služby naúčtovali několikanásobně více, nežli činily skutečné náklady (pamatuji si výměnu jedné zářivky v kanceláři za 1.500,- Kč, což byla čistá celoměsíční mzda sekretářky)

d) Skupování akcií, především zaměstnaneckých, probíhalo například tak, že manažeři a.s. vyčlenili jeden výrobní závod jako samostatné s.r.o. na jednoho či dva majitele, účetně snížili hodnotu mateřské a.s. na minimum a přesvědčováním drobných akcionářů o brzkém možném úpadku (zejména v textilní výrobě byla účinná výmluva na asijské zboží) pak od nich s.r.o. podhodnocené akcie skupovalo, samozřejmě za peníze vydělané zaměstnanci s.r.o.

e) Běžnou praxí také bylo, že noví majitelé zprivatizovaného podniku uhradili privatizaci z bankovní půjčky, kterou zahrnuli do svého již soukromého účetnictví a z firemních zdrojů, které vydělávali všichni zaměstnanci, pak privatizační projekt zaplatili.

Zákon sice metody bodu d) a e) zakazoval, ale každý dobrý právník dokázal zákon obejít, zvláště, když se nikdo nikoho na nic neptal. Takových Koláčkových MUSů najdeme v naší zemi na statisíce a Kalouskův postoj k této kauze mluví za vše. To se to začalo podnikat, když počáteční investice zaplatil národní či státní podnik - tedy všichni zaměstnanci podniku nebo zaměstnanci již soukromé firmy.

Nemůžeme se divit, že se dnes mnozí občané ptají, zda tyto soukromé podniky jsou opravdu soukromé, když si majitelé na ně nevydělali ani je nevybudovali. Nemůžeme se divit, že se pravice tolik bojí majetkových přiznání stejně jako návratu komunistů - tedy svých vlastních soudruhů, o kterých již z minulosti vědí, co dokáží.

Ale právě majetková přiznání by oddělila poctivé podnikatele od zlodějů. Je v naší zemi hodně firem, které jejich majitelé vybudovali od píky a za peníze poctivě vydělané celou rodinou.

0
Vytisknout
10360

Diskuse

Obsah vydání | 16. 10. 2013