"Rež a rúbaj do krve..."

15. 10. 2013

Takhle "lidumilně" se zpívá v jisté slovenské písni. Její bohužel dodnes živé protičeské a protižidovské mutace vycházejí z textů, které vznikly ve "zlatém období" slovenské kultury -- za Tisova Slovenského štátu. Však v nich také aktivisté a mládežníci příležitostně oslavovali jejího židobijeckého ministra vnitra Alexandera "Šaňa" Macha.

K takzvanému Slovenskému štátu mají někteří Slováci zvláštní, rozpolcený vztah. Generála Štefánika a Slovenské národní povstání, pravda, oslavují, leč tento podivný útvar je přece též jejich, slovenský. Běda, když na něj někdo sáhne. Takže když jsem před lety na české vysoké škole posluchačům zmínil, že lze o reálné, nikoliv formální plnohodnotnosti daného útvaru směle pochybovat, okamžitě se našel zahraniční student, který tomu porozuměl jako "urážce Slováků"...

Absurdní, ale k něčemu mě tenhle posluchač přece přivedl. Začal jsem se ještě víc zabývat vývojem Československa, vazbami nástupnických ČR a SR, česko-slovenskými vztahy etc. Do východní části mé rodné země i proto jezdívám často. Když jsem tam byl před pár dny na služební cestě, znovu jsem měl možnost nahlédnout zajímavé povahové rozdíly mezi bratrskými etniky. Mají nový háv, ale je to v principu pořád totéž.

Slovák je, obecně řečeno, pohostinnější, srdečnější než jeho západní příbuzný, takový sousedský. Trochu sedlák. Čech zpravidla postrádá jeho temperament, je víc "německy" rezervovaný i rozvážnější. S obzvláštními sklony k opatrnictví, konformitě či maloměšťáctví (toho času, s ohledem na atmosféru doby, pochopitelně oproštěným od schopnosti vracet se k vlastním kořenům). Což dohromady muselo vytvářet zajímavé situace za společného státu a správy našich, československých věcí.

V úvaze se dále opřu o extrémní historický případ a o čerstvou událost z osobních dějin. Nezačnu nikým méně významným, než byl Gustáv Husák. Slovenský štát ho opakovaně věznil, aby jej ze žaláře propouštěl díky přímé pomoci vlastních elit. Mám na mysli zejména tehdejšího generálního guvernéra Slovenskej národnej banky Imricha Karvaše.

Mezi Husákovy soudruhy z vedení ilegální KSS náležel známý básník Ladislav "Laco" Novomeský. Přítel Alexandra Macha. Ano, toho ministra -- antisemity: "Šaňo Mach -- Židom strach!" Nebo protičeského šovinisty, jenž měl ve 20. letech blízko k Tukovi, pomáhal rozbíjet Republiku československou, velel Hlinkovým gardám a prosazoval co nejtěsnější spojení slovenského satelitu s Třetí říší. Leč na rozdíl od svého šéfa, prezidenta Tisa, nebyl katolický kněz, nýbrž novinář -- a po válce neodvisnul. Dostal třicet let, načež ho v převratném osmašedesátém pustili na svobodu. Zemřel v pokročilém věku roku 1980, krátce po estébáckém zabavení jeho memoárů.

Celkově vzato měl štěstí, v osudné chvíli ho zřejmě -- vedle řečnického umu -- zachránily blízké vztahy s vycházejícími hvězdami komunistické politiky. Ty příležitostně varoval před zátahy slovenské tajné policie (!). A je rovněž známo, že tento místopředseda vlády totalitního "státu" jmenoval "národoveckého internacionalistu" Husáka do proněmecké delegace na Ukrajinu. Chce se jen lacině dodat: "Veď sme všetci Slováci!"

Zmíněné skutečnosti byly později vícekrát zneužity v politice i historiografii, přičemž je zajímavé, že se v žaláři 50. let setkávají dva smrti těsně uniknuvší vězňové -- Alexander Mach a Gustáv Husák.

Dále bych chtěl k tématu uvést, že jsem měl onehdy možnost poznat politického aktivistu, jemuž není zatěžko prohlašovat se za "posledního profesionálního revolucionáře". Však ho taky pro přílišný radikalismus vyloučili ze sektářské Komunistické strany Slovenska (KSS). Každopádně za ženu pojal bývalou tiskovou mluvčí Kresťanskodemokratického hnutia (KDH), jež byla rovněž "hovorkyňou" ministra vnitra za stejnou partaj. Jinak pokud by to snad někdo nevěděl, jedná se o výrazně konzervativní formaci katolického ladění, zakládanou rusofilem a synem ĺuďáckého poslance Jánem Čarnogurským.

Zmíněný "krajní levičák" nicméně příležitostně pomáhá své paní organizovat pochody proti potratům, aby vzápětí poctil účastí oficiální oslavu památky Vladimíra Clementise, kam na Slovensku jezdívají primátoři, župani a ministři. Zůstává to, zdá se, pořád v "rodině".

Z českého pohledu jde asi o poměry bizarní nebo tragikomické. Ale občas si říkám, zda tenhle u nás těžko pochopitelný, národní obrození evokující přístup není k hlubšímu zamyšlení. My, Češi, máme rovněž svoje. Tradičně "držíme" na neustálou nesnášenlivost, neochotu diskutovat, jen hodnotit. Nesmyslně hledáme jediné bezchybné, poklidně trvalé, tudíž s každou generací přepisujeme dějiny a permanentně proto začínáme od znova. "Normalizujeme". Vyléváme dítě i s vaničkou.

0
Vytisknout
10967

Diskuse

Obsah vydání | 17. 10. 2013