Soumrak evropské reformistické levice

16. 10. 2013 / Karel Dolejší

Když vloni v květnu nastupoval do funkce francouzský prezident Francois Hollande, mnoho lidí - včetně autora těchto řádků - chtělo věřit, že v evropské politice konečně nastal odvrat od dlouhodobě neúnosné politiky Angely Merkelové. Následujících sedmnáct měsíců však přineslo řadu fatálních deziluzí, na jejichž konci stojí současné preference francouzských politických stran: Ultrapravicová Národní fronta 24%, pravicová UMP 22%, socialisté 21%.

Národní fronta přebírá socialistům bílé dělnické voliče, slibuje jim vystoupení z evropské měnové unie, záchranu francouzského sociálního modelu a omezení imigrace.

Hollande naproti tomu po pár symbolických gestech rezignoval na konfrontaci s Merkelovou i vlastní podnikatelskou lobby a de facto se tak rozhodl držet pravidel, podle nichž nemůže jinak, než prohrát. Výsledek vypadá přiměřeně jeho výkonu.

Naprostá většina socialistických stran evropského kontinentu je přitom odhodlána při nejbližší příležitosti spáchat obdobnou politickou sebevraždu, jakou právě provádí Hollande.

Hlavní ekonomickou autoritou ultrapravicové francouzské Národní fronty je Jacques Sapir z École des Hautes Études en Sciences Sociales - jinak známý coby specialista na ruskou ekonomiku a také na sovětskou a ruskou armádu. Podle Sapirovy studie Francie, Itálie a Španělsko mohou odchodem z eurozóny jedině získat, protože jim to prostřednictvím devalvace národních měn přinese rychlé obnovení konkurenceschopnosti, pokud jde o cenu práce. Alternativou k tomu je mnoho let v ekonomické depresi v důsledku standardní evropské politiky "vnitřní devalvace".

Sapir tvrdí, že Evropská měnová unie již nedává smysl a nachází se za bodem nenávratu. Nerovnováha mezi severem a jihem je totiž příliš velká. Pokusy tuto rovnováhu obnovit vedou k masové nezaměstnanosti a ztrátám v průmyslové základně. Jinak řečeno: "Jižní" ekonomiky, včetně druhé největší ekonomiky EU, v případě pokračování v politice diktované Bruselem/Berlínem postupně přijdou o své finální producenty a mohou se stát podobnou ekonomickou kolonií německého bloku založenou na komparativní výhodě nízkých mezd, jakou je již dnes například Česká republika (z úplně jiných důvodů; zde je hlavním viníkem Václav Klaus a jeho zlodějská, nikdy nenapravená ekonomická "transformace").

Pokud by naproti tomu došlo ke koordinovanému rozpuštění EMU, německá marka by podle Sapira posílila zhruba o 15%, kdežto frank by ztratil zhruba 20% své hodnoty. Jestliže by zánik EMU proběhl nekoordinovaně, Německo by sice zažilo deflační šok, nicméně jižní ekonomiky by i tak na rozpadu společné měny výrazně profitovaly, tvrdí Sapir.

Referendum o vystoupení z EU, které Národní fronta voličům také slibuje, je poněkud jiná záležitost - jsem přesvědčen, že tato dvě témata je nadále třeba od sebe starostlivě odlišovat. Je stále ještě možné, aby EU jako politický projekt změnila kurs a přežila i bez pochybné EMU, zatímco v opačném gardu to možné není. I když samozřejmě platí, že le penovci zde necítí ani tu nejmenší potřebu nějaké demarkace.

Shrnuji: Národní fronta nabízí Francouzům vizi prosperity, která se může nebo nemusí ukázat jako realizovatelná. Každopádně ekonomickou politiku socialistů už Francouzi mohou nějaký čas sledovat velice zblízka a vidí, že v rámci bruselské austeriánské ortodoxie to jde s jejich ekonomikou od desíti k pěti.

Německá sociální demokracie také nenabízí žádnou alternativu k převládající pravicové politice úspor. Právě jedná s CDU o velké koalici. Taková koalice už funguje dlouhodobě v Rakousku, kde v posledních volbách obě velké tradiční strany právě proto zaznamenaly historicky nejhorší výsledek a výrazně posílili extrémisté. Jak dlouho asi potrvá, než bude tato dynamika ve své komplexnosti přesazena také na německou půdu?

O dalších socialistických stranách s výjimkou některých skandinávských nemá ani smysl se šířeji rozepisovat. Posvátná kráva jménem euro všude vévodí pantheonu a rouhavé řeči o měnové unii se netrpí. Proto zůstávají evropští socialisté pevně připoutáni k ekonomické politice, která je coby levicové subjekty postupně vede do záhuby. Stávají se pouhými nerozhodnými a nesmělými neoliberálními pravičáky. Jejich voliči z řad neprivilegovaných postupně začínají hlasovat nohama.

A tučňák Hollande je takovým průkopnickým mučedníkem celého evropského socialistického establishmentu, který - ač ho k tomu přísně vzato nic nenutí - předává politickou reprezentaci neprivilegovaných na zlatém podnose ultrapravici.

0
Vytisknout
6009

Diskuse

Obsah vydání | 18. 10. 2013