Ještě o historických paralelách

18. 10. 2013 / Pavel Urban

S dovolením, kterých "velmi těžkých zločinů" se čeští Němci dopustili? V září 1938 se ozbrojené oddíly SdP (ordneři) vzbouřily proti Československé republice a zahájily ozbrojené útoky na její orgány a často i na české civilisty. K podobným událostem docházelo ovšem i v Palestině, a to už před rokem 1947. Po vyhlášení rezoluce OSN č. 181 o ukončení mandátní správy a rozdělení Palestiny se občanská válka stala permanentní realitou. Jak židovské, tak arabské milice bojovaly za použití metod, vedle kterých vypadali ordneři jako spolek gentlemanů.

Po Mnichovu a odstoupení československého pohraničí se čeští Němci žádných "velmi těžkých zločinů" na českém národu nedopouštěli. Leda jako nástroje okupační moci, k níž patřili coby němečtí občané. Kterými ovšem po skončení války býti přestali vzhledem k anulaci Mnichovské dohody de facto i de iure. Takže žádné nebezpečí pro poválečné Československo nepředstavovali.

Nebo ano?

Je pravda, že Arabové v Palestině jen bránili území, kde žili. Stejně jako Židé. Smůla byla, že tato území se navzájem překrývala. To ovšem platilo i o českém pohraničí.

Pavel Tučka má ale zřejmě nějaký klíč pro určování jednoznačného nároku na sporná území. Nevím přesně, jaký, ale pokud mu dobře rozumím, pak rozhodující je mezinárodní uznání. Po první světové válce se čeští Němci proti své vůli a z rozhodnutí velmocí stali součástí Československé republiky. Tudíž na iredentu neměli právo. V roce 1938, opět z vůle velmocí, být součástí Československa přestali. Takže na iredentu právo měli. Později byl souhlas velmocí (těch vítězných) opět odvolán a z obrany vlastního území před Čechy se stal definitivně zločin.

To je oproti poválečné Palestině opravdu rozdíl. Ale i tak je interpretace Pavla Tučky nepřesná.

V roce 1948 měly v Palestině vzniknout dle výše uvedené rezoluce dva státy. Židé tuto rezoluci uznali a vyhlášení státu Izrael bylo v souladu s touto rezolucí. Naopak Arabové ji neuznali a jejich útok byl tedy útokem na cizí území (tedy na území, které mělo dle rezoluce patřit státu Izrael). Když Izraelci zvítězili, vykašlali se na rezoluci č. 181 také. Ale Arabové to udělali jako první.

Osobně se domnívám, že rezoluce, které všichni zúčastnění odmítají a nezúčastnění je nehodlají vynucovat, nemají velkou cenu. A lpět na nich není cesta k míru. Ale chceme-li být striktně legističtí, pak měřme spravedlivě oběma.

Život Palestinců v uprchlických táborech desítky let po jejich vyhnání za normální rozhodně nepovažuji. Ale není to náhodou chyba především arabských států, které se Palestince nepokusily integrovat, naopak této integraci brání? A není náhodou návrh Miloše Zemana možností, jak je z těchto táborů definitivně dostat?

Navrhuji jiné řešení. OSN prohlásí život v těchto táborech za normální. Tím pádem se normálním stane. Pak prohlásí právo Židů na jejich historické území podobně, jako bylo mezinárodně uznáno právo Čechů na jejich historické území. Pak budou moci být vyhnáni i Palestinci z Izraele a z okupovaných území. Nikoli proto, že by Izrael potřeboval jejich území, ale proto, že po všech těch intifádách a teroristických útocích bude nadále těžko představitelné jejich setrvání v Izraeli (zahrnujícím teď už celou historickou Palestinu), jako by se nic nestalo.

I když, tyhle dva cíle se vlastně nevylučují.

Znamenalo by to konec arabsko-izraelského konfliktu? Asi ne. Ale my bychom věděli, kdo je tím konfliktem vinen, komu máme držet palce, které historické paralely jsou správné a které falešné.

Když tak rozhodne mezinárodní společenství ...

Nebo jsem něco špatně pochopil? Poučit by mě kromě Pavla Tučky mohl i Štěpán Steiger. Přiznám se, že zrovna od něho jsem podobnou logiku nečekal. Nebo pan Steiger ve své kritice futurologa a bývalého sociálního demokrata na poválečný odsun Němců úplně zapomněl?