Občané přes palubu, aneb Vše je v naprostém pořádku

18. 10. 2013 / Marek Řezanka

Nebylo přece zapotřebí, aby někdo někoho uplácel. Důležité je, že z titulu moci někdo zmařil dlouholetou práci vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců. Je to určitý vzkaz veřejnosti, který se jen tak nesmaže. Na spravedlivý proces totiž má mít právo nejen podezřelý, ale také oběť trestného činu. Řada obětí se však vinou rozhodnutí exprezidenta Klause musí smířit s tím, že pachatelé figurující v jejich kauzách odsouzeni nebudou. Obětem bylo řečeno jediné: Vše je v pořádku, zapomeňte, jede se dál.

Je tristní, že ač v devadesátých letech došlo k celé škále podvodných a stát jinak poškozujících případů, jenom minimum z nich bylo dotaženo do nějakých pravomocných rozsudků - o náhradě způsobených škod ani nemluvě.

Je vskutku paradoxní, že jediným viditelným soudním procesem spojeným se závažnou hospodářskou kriminalitou je kauza D. Ratha. Ten čelí dalším a dalším obviněním. Nezbývá než doufat, že důkazy svědčící o jeho vině budou dostatečné. Jinak zde budeme mít případ, kdy byl někdo držen ve vazbě rok a půl (možná déle), aniž by byl nakonec odsouzen.

Ve většině závažných kauz však slyšíme stále to stejné: Nepodařilo se dokázat, důkazy nestačily, obvinění byli zproštěni obžaloby, atp. Již jsme si za poslední dvě desetiletí zvykli, že se sice o mnohých kauzách mluví a píše, málokteré z nich však končí potrestáním konkrétních viníků a náhradou způsobené škody.

Jak bude plynout čas, zapomeneme. Staré případy budou překryty novými skandály -- a až opadne vlna vzruchu, vše se opět zařadí do zajetých kolejí.

Časem vyprchají i negativní emoce, které vyvolala část amnestií V. Klause, již (jako celou amnestii) posvětila (či měla posvětit -- dodnes není zřejmé, kdy tak učinila) vláda P. Nečase.

Václav Klaus nepatří k těm, kteří opouštějí politické kolbiště. Pokud se stáhl v období předčasných voleb, učinil tak s rozvahou, jak toho využije za rok, za dva, možná až v dalších parlamentních volbách.

Jedno je jisté. Až společnost přestane žít jeho amnestií, vrátí se Klaus jako ten, kdo vždy kritizoval Evropskou unii -- a který naši svobodu vidí mimo její struktury.

Situace v Unii není nijak dobrá. Evropská unie čelí důsledkům odbourávání sociálního státu. "Lidské životy jsou uvrženy do chaosu. Jde o postupnou degradaci života, milióny lidí žijí z ruky do úst, bez úspor a finanční rezervy na jakékoli nepředvídané výdaje," řekl v Ženevě generální tajemník federace Červeného kříže a Čeveného půlměsíce (IFRC) Bekele Geleta. "Evropa čelí nejhorší humanitární krizi za posledních šest desetiletí," doplnil.

"Roste počet lidí v bídě, rozšiřuje se propast mezi bohatými a chudými a stále více lidí žádá o potravinové dávky a další druhy pomoci, protože nejsou například schopni platit nájem či účty za plyn nebo elektřinu," uvádí IFRC

Na těchto základech nebude projekt Evropské unie dlouhodobě udržitelným. Ten může fungovat na základě modelu welfare-state, na modelu sociálního státu. Nikoli však na bázi vyostřeného sociálního konfliktu, na bázi silně narušeného sociálního smíru. Bavíme-li se o lidské svobodě, nemůžeme opomenout fakt, že destrukce sociálního smíru svobodu přímo ohrožuje a vylučuje.

Václav Klaus je potom symbolem těch, kteří sociální politiku považují za "plevel" a tvrdí, že jedinou zárukou svobody je "všemocný trh". Trh však celou řadu problémů v současném stádiu kapitalismu nikdy nebude schopen vyřešit, neboť zde budou proti sobě stát hlediska nesouměřitelná. Jednak půjde o hledisko maximalizace zisku úzké skupiny nejmocnějších a nejbohatších -- a za druhé o hledisko většiny populace a životního prostředí, ve kterém žije.

Na toto bychom zapomínat neměli. Především ve chvíli, kdy se Klaus a jemu podobní objeví ve zbroji, připraveni hlásat, jak nás ochrání před "zlou socanskou Evropou".

Problém současné Evropské unie je ovšem diametrálně jiný -- a odvíjí se od její asociální politiky. Politiky, která jednotlivé státy nesjednocuje, ale štěpí je a štve je proti sobě. Dělí je na "ty silné" (úspěšné") a "ty problematické". Takové dělení je ovšem krátkozraké. Zapomíná totiž na hlavní poslání evropského projektu. Tím mělo být vytvoření prostoru, kde již nebude půda pro sociální nepokoje a války. Prostoru, který se bude vyznačovat blahobytem širokých vrstev společnosti. Vrstev, které jsou nyní ke svému zděšení s naprostou samozřejmostí mocných házeny přes palubu.