Budoucnost NATO: Účet bez hostinského

15. 10. 2013

KD│ Ellen Hallams z londýnské King's College se zabývá otázkou budoucnosti NATO s ohledem na změnu strategických priorit USA (na prvním místě je nyní pacifická oblast) a na dopady ekonomické krize, které po obou stranách Atlantiku vedou k redukci výdajů na zbrojení. Hallams vyjmenovává všechny myslitelné výzvy, kterým NATO čelí, avšak ve výsledku jí vychází opět staré NATO, jen poněkud faceliftované. Vztahy USA-Evropa se více vyrovnají, důraz na americké velení se poněkud oslabí zavedením postu zástupce hlavního velitele, jenž bude obsazen Evropanem. Evropa zvýší výdaje na zbrojení a začne navyšovat vojenské kapacity. Vedle toho Spojené státy změní dvojčlenku vedoucí (USA) - vedený (evropští spojenci) v trojčlenku USA-NATO-EU. Některé operace, které se nebudou týkat zásadních zájmů USA, by NATO mělo být schopno realizovat bez jejich účasti, zejména v tandemu Británie-Francie.

Problémem je, že celá myšlenková konstrukce autorky při bližším pohledu nedrží pohromadě. Vždyť přiznává, že libyjská intervence dokázala neschopnost evropských spojenců provádět samostatné letecké operace, ví, že Británie je uprostřed jedné redukce ozbrojených sil a po roce 2015 ji patrně čeká další, a ví také o ekonomickém úpadku Francie. Přesto předpokládá, že právě tyto dvě slábnoucí mocnosti se stanou společně hlavním pilířem relativně samostatných evropských kapacit NATO.

Hallams se dále přimlouvá za rozsáhlejší integraci struktur EU do stávající transatlantické aliance. Přitom jí nemohlo rozhodně zůstat utajeno, jak impotentní jsou tyto struktury v zásadní otázce řešení evropské finanční krize, nebo jak marginální zůstává kvůli vzájemným sporům jednotlivých států role evropského komisaře pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Pokud jde o Eurocorps, perspektiva jeho jádra, společné francouzsko-německé brigády vzniklé v roce 1989, je s ohledem na úplné mlčení letošních francouzských bezpečnostních dokumentů o této jednotce poněkud nejasná. Brigáda přitom zůstává jedinou bojovou jednotkou skutečně podřízenou výhradně Eurocorps (s tabulkovým stavem 5 980 mužů); vedle ní je tu jen mezinárodní štáb a formálně přičleněné francouzské, německé, belgické, španělské a lucemburské síly, které však zůstávají nadále primárně podřízeny národním velitelským strukturám. Finsko opustilo Eurocorps v roce 2005, Rakousko v roce 2011. Jiné evropské země sem naopak vstoupily (naposledy v roce 2009 Itálie), avšak nevyčlenily žádné jednotky kromě štábních důstojníků. Hlavním oborem činnosti EU tak zřejmě ještě dost dlouho zůstanou humanitární operace.

Pokud je tu ovšem trvající politická objednávka na rozsáhlejší samostatné evropské vojenské kapacity, je třeba se především ptát, kdo by takové kapacity mohl vůbec provozovat a zaplatit. Británie už v řadě oblastí dávno rezignovala na samostatný vývoj zbraňových systémů. Například poslední vlastní stíhací letoun vyvinula v 50. letech, a sice English Electric Lightning. Ve Francii se zřejmě stane podobnou labutí písní současný letoun Dassault Rafale. (Podobně je Gripen posledním výhonkem samostatné švédské konstrukční školy.)

Položíme-li otázku takto, odpověď je nasnadě: Prakticky jediným potenciálním kandidátem na hlavního sponzora evropského zbrojení je Německo. To by ovšem mohlo formálně politicky jednat například v tandemu s Polskem postupně již oslabujícím pozici Francie coby hlavního kontinentálního partnera Spolkové republiky.

V poměrně obsáhlém textu Ellen Hallams toho ale o Německu mnoho nenajdeme.

A zatím skutečně není příliš jasné, jak se Německo zachová. Alespoň do této chvíle se mu do vojenských dobrodružství příliš nechce; nicméně postupně se rýsující mocenské vakuum na evropském kontinentě by si mohlo samo o sobě vynutit větší německé angažmá v otázkách evropské bezpečnosti.

Dokud nebudeme znát německou odpověď na tyto výzvy, rýsovat budoucí podobu transatlantické spolupráce znamená fakticky dělat účet bez hostinského. Vždyť pokud Berlín nezaplatí logistické kapacity umožňující evropským ozbrojeným silám provádět samostatné operace, nejspíš žádné takové operace neproběhnou. Pokud Berlín nepokryje podstatnou část nákladů na vývoj moderních zbraní, technologická propast mezi USA a evropskými armádami se bude dále prohlubovat a interoperabilita se stane brzy pouhým zaklínadlem.

A pokud Berlín nakonec vyjde vstříc americkému požadavku na posílení evropského pilíře NATO, ve hře budou také jeho politické představy a požadavky, o kterých zatím můžeme pouze spekulovat.

0
Vytisknout
5192

Diskuse

Obsah vydání | 16. 10. 2013