Legenda jménem Giáp

7. 10. 2013 / Karel Dolejší

Vietnamský generál Võ Nguyên Giáp, který 4. října zemřel ve věku 102 let, patřil k těm, kdo se stali živoucí legendou. Jak už tomu bývá, část připisované slávy je mu přičítána oprávněně, část je výsledkem cílené mystifikace a část důsledkem nepochopení událostí, jichž byl Giáp účastníkem a do značné míry také hybatelem.

Giáp bývá chápán jako vojenský samouk, který vietnamskou armádu vydupal prakticky z ničeho, aby s ní dokázal porazit koloniální Francouze a později utahat i Američany. Z části k tomuto legendárnímu obrazu přispěl sám, když své úspěchy připisoval především "spravedlivé válce" a "lidovému odhodlání". Jenže nedá samozřejmě příliš práce najít protipříklady spravedlivých válek odhodlaného lidu, které skončily naprostou katastrofou. Aniž bychom Giápa osobně nebo frugalismus a stoicismus vietnamských rolníků jakkoliv podceňovali, je třeba říci, že bez masívní čínské pomoci by Vietnam pravděpodobně Francouze nikdy neporazil a nedokázal by ani dostatečně dlouho odolávat masivní palebné síle americké armády. Před pěti lety na to upozornil veterán amerických jednotek zvláštního určení Bob Seals.

Číňané poskytovali Vietnamcům od počátku jejich války za nezávislost (1946-1954) masivní materiální pomoc a výcvikové instruktory. Odmítli nicméně Giápovu žádost dodat také velitele od úrovně praporu výše...

Giáp obdržel z Pekingu podrobné zpravodajské informace o plánu francouzského generála Navarra na porážku Viet Minhu. Číňané ho také upozornili, že umístění pevnosti Dien Bien Phu je výsledkem Navarrovy neschopnosti číst mapu a poskytuje příležitost k velké porážce Francouzů. Podíleli se na plánování operace, pro kterou poskytli dělostřelecký materiál uvolněný z Korejské války, protiletadlové kanóny a draze zaplacené zkušenosti z války proti nepříteli s absolutní převahou ve vzduchu. Jejich byl i nápad přeměnit polní děla ve svého druhu kasematní zbraně zakopané hluboko do terénu kopců obklopujících francouzskou pevnost, čímž se fakticky stala nezranitelnými jak palbou kontrabaterií, tak nálety. Když palba těchto zbraní vyřadila letiště i většinu francouzského dělostřelectva uvnitř Dien Bien Phu, mohla "spravedlivá válka" a "lidové odhodlání" dotáhnout vítězství do konce. Francouzi utrpěli rozhodující porážku.

Podobně je systematicky přehlížen čínský podíl na válce proti USA, což je ovšem ještě méně pochopitelné. Čínská pomoc byla naprosto bezprecedentní a netýkala se zdaleka jen dodávek zbraní výrazně převyšujících ty sovětské. (Většina průmyslového potenciálu samotného Severního Vietnamu byla zničena při náletech na Hanoj a Hải Phòng, zbylo pouze několik roztroušených dílen vyrábějících klasické samopaly, pancéřovky RPG-2 a přebíjejících munici.) V jednu chvíli bylo na obranu Severního Vietnamu nasazeno celkem sedmnáct čínských divizí protivzdušné obrany a další desítky tisíc vojáků pomáhaly opravovat vietnamskou infrastrukturu. V těsné blízkosti vietnamských hranic byla na čínském území zřízena letiště pro vietnamské MiGy. A několika diplomatickými kanály putovala k Američanům zpráva, že pokud by se rozhodli intervenovat po zemi severně za 17. rovnoběžku, dočkají se druhé Korejské války.

Peking tak ve skutečnosti v zárodku zlikvidoval jedinou opravdu účinnou americkou strategii, která by mohla vést k vítězství. Vietnamci poté museli přetrpět válku až do doby, než se v USA rozložila politická podpora pro intervenci. Nebylo to vůbec snadné, protože Američané byli vybaveni moderními pojítky a reagovali rychle, na rozdíl od Francouzů disponovali velkým množstvím vrtulníků, s nimiž praktikovali taktiku "vertical envelopment" - a především měli naprosto drtivou převahu ve vzduchu. Ale protože Peking hned na počátku podnikl vše proto, aby zabránil pozemní invazi na sever, Vietnamci věděli, že v dlouhodobé perspektivě nemohou prohrát. A tak i když prohrávali jednu bitvu za druhou a utrpěli milionové ztráty, vydrželi až do konce.

***

Giáp získal to nejlepší vzdělání, jaké v zaostalé kolonii vůbec bylo k dispozici: Absolvoval lyceum v Huế a univerzitu v Hanoji. Když Francouzi s nástupem 2. světové války zahájili persekuce proti komunistům (manželka zemřela ve vězení, švagrová pod gilotinou, sám Giáp se štěstím uprchl), přešel čínskou hranici a přidal se ke vznikajícímu vietnamskému hnutí odporu. Obyčejně se uvádí, že coby učitel byl Giáp generálem-samoukem; ve skutečnosti se však dodnes ví dost málo o tom, co se dělo mezi jeho přechodem hranice a okamžikem, kdy se koncem války vynořil po boku Ho Či Mina coby respektovaný organizátor Viet Minu, budoucí vietnamské komunistické armády. Jisto je, že Číňané měli v dané době mnoho let zkušeností s bojem proti nejlepší lehké pěchotě své doby, Japoncům, a že Giápovy teoretické spisky jsou v zásadě adaptací maoistické doktríny lidové války na vietnamské poměry.

Oproti nabubřelému a svévolnému machismu, s nímž se lze standardně setkat v latinskoamerickém či arabském kontextu - a z nějž vyrůstají všechny ty rychlokvašené "focoismy" a další "teorie" do extrému přehánějící význam "odvážné avantgardy", současně s tím však zůstávají zcela slepé k objektivním podmínkám revoluční změny (Guevara či Debray vůbec nepochopili význam nezávislého protibatistovského odporu v kubánských městech, ani - což je ještě méně pochopitelné - že Castrovi barbudos by dokonce ani s masivní finanční pomocí kubánských emigrantů nemohli zvítězit, pokud by na nich nezávislí escopedos na sebe nevázali podstatnou část Batistových ozbrojených sil) - reprezentuje Giáp zcela odlišný přístup. Nikdy se nesnažil tvrdit, že izolovaný odvážný čin může něco vyřešit. Individuální heroismus je u něj nedílnou součástí širšího kompenzačního mechanismu v nerovném boji, který je vposledku dlouhodobým střetem kolektivních vůlí. Proti protivníkovi, který je silnější, vojensky kvalifikovanější a má větší materiální zdroje, lze zvítězit pouze v dlouhé válce, která vyčerpá jeho odhodlání pokračovat. V takové válce ovšem není místo pro nějaké "husarské kousky" podnikané v bláhové naději na rychlé rozhodnutí. Není to podnik pro dobrodruhy, jako byl třeba Pancho Villa. Změnit velmi nerovný poměr sil je možno jedině tisíci promyšlenými akty hrdinství během měsíců a let, žádným rádoby velkolepým coup de main, po němž se údajně protivník zhroutí.

Oproti lehkomyslnosti a gamblerství machismu najdeme u Giápa maoistickou taktickou zásadu "pěti kroků": Jednoho pomalého, čtyř rychlých. Nejvíce času je tak věnováno důkladné přípravě každé akce, která především vůbec není podnikána, pokud nemá dobrou šanci uspět. Teprve když se nashromáždí dostatek informací o místě akce a protivníkovi, všichni zúčastnění důkladně nastudují mapy a pochopí svůj individuální úkol, naplánuje se ústupová trasa a na jejím konci zajistí bezpečné shromaždiště, dochází v rychlém sledu za sebou ke čtyřem následujícím krokům: postupu, útoku, vyčištění bojiště a ústupu jednotky rychle rozptýlené do malých trojčlenných buněk.

Přesto nastaly situace, kdy Giáp byl ochoten akceptovat značné ztráty. Během útoků na francouzské pozice v deltě Rudé řeky aplikoval stereotypní taktiku lidských vln a neuspěl. Je ovšem třeba vidět, že z jeho pohledu nebyla tato akce zcela samoúčelná. Giáp se sice hlásil k oficiálnímu marx-leninismu, ve skutečnosti však byl poměrně drsným sociálním darwinistou (což prokázal i popravami, když působil jako ministr vnitra). Tvrdé boje podle něj sloužily k "oddělení zrna od plev" a ti kdo je přežijí, jsou kvalifikováni postavit se časem protivníkovi v konvečním boji. I takové akce jako ta v deltě byly tedy pro Giápa v souladu s doktrínou výstavby ozbrojených sil během války a měly být součástí "učebního procesu". A tento brutální přístup nebyl samoúčelný, měl naopak zřetelné meze. Když v závěru války proti Američanům prosadil Ho Či Min Tetovou ofenzívu, která nebyla ničím jiným než kolektivní sebevraždou celého dlouhá léta budovaného jihovietnamského hnutí odporu, Giáp nahlásil politbyru vážné zdravotní problémy a odjel se léčit do Maďarska. Tohle prostě bylo moc dokonce i na něj.

Giáp býval "Maův muž", nicméně bez ohledu na to, za co vše vděčil Pekingu, se krátce po čínsko-sovětské roztržce stal hlavou promoskevské frakce vietnamské komunistické strany. I to dává dobrý smysl. Giáp byl především vlastenec. Jeho cílem nikdy nebylo připojit k maoistické Číně vietnamskou provincii, ale vybudovat nezávislý Vietnam. Moskva ležela daleko, neměla s jeho zemí společnou hranici a umožňovala tak dobře vyvažovat masívní čínský vliv. Fungovalo to. Ze stejných důvodů se dnes Vietnam opatrně sbližuje s USA.

Přestože bez čínské pomoci by nikdy nemohlo dojít ke sjednocení Vietnamu v roce 1975, už čtyři roky nato byl neposlušný klientský stát, který jednou z mála skutečných humanitárních intervencí svrhl v Kambodži brutální pročínský polpotovský režim, ztrestán invazí 400 000 čínských vojáků podporovaných 400 tanky, zatímco jádro jeho sil se dosud zdržovalo na jihu země a útočníkům se mohla postavit převážně jen chabě vyzbrojená teritoriální obrana. Když Moskva na základě satelitního průzkumu informovala Hanoj, že cílem operace je zřejmě odlákat Vietnamce z Kambodže, bylo takřka po válce. Peking nechtěl riskovat sovětskou intervenci, po necelém měsíci tedy vyloupil nejsevernější provincie, zničil tam infrastrukturu a invazi ukončil.

***

V posledních letech svého života se penzionovaný generál Giáp velmi zajímal o ekologii. Vystupoval proti těžbě bauxitu v Tây Nguyên, projektu, který coby dlouholetý komunista označoval za hrozbu pro národní bezpečnost. Na rozdíl od českých protějšků, jejichž zadky jsou pokryty krvavými mozoly ze sněmovních lavic a jejichž peněženky plní úplatky uhlobaronů a průmyslových zněčišťovatelů, ani stoletý Giáp neustrnul na úrovni budovatelského nadšení pro kouřící komíny. Jeho myšlení se vyvíjelo ještě ve velmi pozdním věku.

0
Vytisknout
5913

Diskuse

Obsah vydání | 9. 10. 2013