K prazvláštní představě Miroslava Polreicha:

Z perspektivy nekritické podpory Izraele nelze ani zahlédnout mírové řešení syrské krize

4. 10. 2013 / Karel Dolejší

Pan Miroslav Polreich kontrastoval prointervenční názory na situaci v Sýrii prezentované ministrem zahraničí Kohoutem s vlastní představou o názorech prezidenta Zemana, které jsou prý údajně mnohem realističtější. Snad jako nechtěný komentář k Polreichovu textu vyznívá čerstvá zpráva, že Palestinci žádají právě kvůli Zemanovi o svolání mimořádného zasedání Ligy arabských států. Prezident totiž v jasném rozporu s politikou většiny zemí EU navrhl přestěhovat české velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma a hovoří také o vysídlení Palestinců do arabských ropných států jako o alternativě k právu na návrat.

Podotýkám, že v (prozatím) zažehnané mezinárodní syrské krizi to byl právě Izrael, kdo vedle Saúdské Arábie nejvíce prosazoval vojenské "řešení". Ve prospěch intervence působily nejen lobbistické kruhy napojené na židovský stát nepřímo, ale přímo také oficiální proizraelská lobby AIPAC. Bylo otevřeně řečeno, že Izrael si mírové řešení syrské krize nepřeje, ideální je pro něj naopak stav, kdy občanská válka bude neomezeně pokračovat a zúčastněné strany se v ní navzájem co nejvíce vysílí. Je tedy nemožné nekriticky podporovat Izrael a současně prosazovat mírové řešení syrské krize.

Češi si v druhém kole prezidentské volby vybírali ze dvou proizraelských kandidátů. V případě Karla Schwarzenberga bylo nicméně přibližně od intervence v Libyi zřejmé, jak se stává k západní politice intervence stále ostražitějším. V posledních měsících působení na MZV pak zjevně pod vlivem spolupracovníků zainteresovaných na osudu křesťanské menšiny v Sýrii zaujímal dokonce stanoviska, která vítali i jeho dlouhodobí kritici. Je tedy zřejmé, že pokud jde o postoje českého prezidenta k dění na vitálně důležitém Blízkém východě, vítězem české prezidentské volby se stala jednoznačně pravicová izraelská vláda, která získala naprosto nekritického spojence uvnitř EU.

Miroslav Polreich současnou situaci opět čte v optice détente, se kterou je nepochybně velmi dobře obeznámen. Je snadné sklouznout do této studenoválečnické myšlenkové šablony a z ní konstruovat nadnesené představy o aktuálních možnostech české diplomacie při údajném vyvažování zájmů dvou světových mocností. Zvláště pokud je úplně ignorován fakt, že podmínkou détente vždy bylo vzájemné uznání zájmů obou bývalých supervelmocí, a že v současnosti tato základní podmínka z americké strany splněna rozhodně není. Bylo-li odstraněno čertovo kopýtko intervence z rezoluce RB OSN ohledně syrských chemických zbraní, zůstává další ďáblův paznecht ležet na půdě Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW), která má za úkol sledovat plnění závazků ze strany syrské vlády. Nesdílím vůbec představu, že západní vojenská intervence v Sýrii byla prostě zažehnána a její proponenti to vzdali. Pokud je mi známo, nesdílejí ji ani mnozí veteráni americké zpravodajské komunity. Dost možná bude intervence prostě oprášena za podmínek považovaných za politicky slibnější.

Zrovna tak nesdílím Polreichovu představu, že se ministr Kohout nějak výrazně odchýlil od stanoviska Hradu. Vláda v demisi je jednoznačně prezidentskou vládou a nezávislost MZV na prezidentovi v ní byla víceméně eliminována; obdobná situace ostatně pravděpodobně nastane i po volbách.

V Rusku v éře samoděržaví bylo masivně rozšířeno lidové přesvědčení, že "car je dobrý, má jen špatné rádce" - a to bez ohledu na to, že rádci vesměs dělali právě jen to, co jim car výslovně nakázal. Je myslím hodno zamyšlení, jak se tento vzorec dnes beze změny reprodukuje v přemýšlení Miroslava Polreicha o postojích české politické reprezentace k situaci na Blízkém východě.

0
Vytisknout
1986

Diskuse

Obsah vydání | 7. 10. 2013