Velká žranice

4. 10. 2013 / Lubomír Brožek

"Omezenci prostě nepochopí, jak je důležité omezit možnosti neomezeného vládnutí omezenců."
Jacob van Blom

Nevím, zda si laskavý čtenář ještě vzpomene na stejnojmennou černou komedii Marca Ferreriho, natočenou roku 1973 ve francouzsko italské koprodukci. Velká žranice svého času vzbudila rozporuplné a vášnivé reakce -- od totálního zhnusení až po nadšené ovace. Mně se tenhle kontroverzní biják paradoxně připomněl při čtení jedné internetové diskuse, jejíž předmět zase není až tak podstatný, protože většina diskutérů vnímá nahozené téma v principu jako výzvu k mači, gong, po jehož zaznění vyrazí do ringu s jediným cílem -- prostě to soupeři natřít. Hlava nehlava. Jednou zprava, podruhé zleva. Pravda se pozná snadno -- je to direkt, který jsem zasadil já.

Podobné debaty nejsou samozřejmě výsadou internetu - ten je jen výmluvným obrazem roztříštěné společnosti ovládané nevraživostí, nedůvěrou a vzájemným osočováním. Pravda těch útočících zleva vychází ze zajištěné ochrany, item přesvědčení, že stát se nemůže vzdát odpovědnosti za své slabé a méně úspěšné. A pokud se této odpovědnosti zbavuje, je to přinejmenším známkou toho, že sám je slabý a neúspěšný a ve svých základních funkcích selhává.

K čemu si takový stát platit, je slyšet hlasy zleva, pak následuje obvykle cosi o žumpě, korupci a neidentifikovatelných penězovodech, sobectví a destrukci tradičních hodnost. A to jsme teprve v zahřívacím kole, neb stát je pojem vágní, obtížně uchopitelný Velký Druhý. Je třeba ho personifikovat. Pokud je někdo vinen za neutěšený stav obce, měl by být pojmenován a osobně pohnán k zodpovědnosti. Odsouzen, potrestán, vyobcován.

Jste trapní žabaři, závistivci a sklízeči kyselých hroznů. Hojíte si jenom mindráky ze svého selhání, kontruje posměšně pravda zprava. Každý je odpovědný za svůj úděl, úspěch či neúspěch -- a kdo to nechápe, je socka, nemakačenko a nýmand. Amen. Pravda zprava sází na individualitu. Jaksi při tom svém svatě asertivním nadšení přehlédla, že takováto individualita je v podstatě oxymóron, a sice proto, že v rámci daného diskursu představuje čistou konformitu.

Co je to, proboha, za individualitu, kde jedno kolečko je jako druhé a otáčejí se poslušně a ještě poslušněji, jen aby se, medle, něco nezadřelo! Neb posláním kolečka a prvním přikázáním jeho mechanické existence je pohánět a být poháněno. A hlavně neztratit kontakt, být tím, s kým se počítá. Respektovanou součástí kolektivu koleček, v němž největší hrůzou a trestem je být oddělené (individuum). Úspěšné tedy ve skutečnosti není a v logice stroje nemůže být individuum, ale kolečko, jemuž je dovoleno se otáčet jak se žádá a očekává. Takové kolečko je šťastné. Ví sice, že existují i jiná kolečka, ale věří (stejně jako děti), že jenom o ně běží v tom tikajícím stroji meloucím čas jako námel. Kolik koleček už se zadřelo a odpadlo. Ale to se nás netýká, že. Nás ne!

Takové kolečko je pak kolektivem koleček vnímáno jako úspěšné. Zapadlo do prostředí, v němž přežijí jenom ti, co se dokážou zakousnout a točit a točit...a nevypadnout z role. Už jenom proto, že neexistuje pojišťovna na úspěch. A i kdy existovala, ve světle aktuálního vývoje se zdá téměř jisté, že bankrot by se jí nevyhnul. To, že hrozba osobního krachu se týká pouze těch druhých, je ovšem čisté fantasma. Je stejně nevyvratitelné jako nesmyslné. A tak jsme svědky velkého defilé "nezranitelných a odsouzených k věčnému úspěchu". Mám jmenovat? Proč... Stačí se podívat na předvolební billboardy, z nichž mnohé by mohly sloužit coby ilustrace Cleckleyovy knihy Maska příčetnosti (The mask of sanity, 1949). A to je jenom špička asertivního ledovce.

Nu, a právě při pohledu na ty tváře plné profesionálního optimismu a povinné víry, že budoucnost bude naprosto, ale definitivně jiná, než co dosud předvedly, se mi vybavila zmíněná Velká žranice, jejíž hrdinové jsou z dnešního pohledu velmi úspěšní chlapíci středního věku: Marcello je povoláním pilot -- posláním pak krasavec, švihák a bonviván. Michel uznávaný televizní producent, Ugo vyhlášený šéfkuchař a Philippe ctihodný soudce. Tyto čtyři individuality (žádné socky, ale mužové ctění a úspěšní) se sejdou v odlehlé vile, aby se zde, po vzájemné dohodě, užrali k smrti.

Během prodlouženého víkendu, kdy realizují svou opulentní gastronomickou sebevraždu, se k nim ještě přidá místní učitelka Andréa, dajná žena obdařená štědrými vnadami. Dostaví se i tři profesionální běhny, které však, když pochopí smysl žranice, zděšeně uprchnou. Dekadentní atmosféru dokresluje zlověstné vytí psů (že by hlídacích psů demokracie?), kteří se v průběhu děje shromažďují kolem přízračného hodokvasu.

Snímek, v němž si zahrály hvězdy francouzského a italského filmu (Marcello Mastroianni, Michel Piccoli, Ugo Tognazi a Philippe Noiret) vyvolal skandál. Dle režiséra Ferreriho je příběh křivým zrcadlem nastaveným moderní konzumní společnosti, pro jiné jen samoúčelnou provokací a oslavou kultu hnusu a estetiky ohavnosti, další v něm pak viděli apokalyptickou vizi konce "přežraného" lidstva, které ztratilo smysl existence a prodalo se za tržní fetiše, podobně jako ponížení indiáni prodávali půdu svých předků za kořalku, korálky a hračky.

Skandální a těžko stravitelný byl pro mnohé diváky zajisté i fakt, že v rolích protagonistů sebevražedného žroutského rituálu se prezentovaly hvězdy do té doby symbolizující převážně kultivované intelektuály. Kdo ví, zda by se nad tím dnes někdo pozastavil. Slova intelektuálů (pokud ještě neztratila zvuk, jako "slova lásky v ústech sňatkových podvodníků") se ztrácí ve všudypřítomném mediálním šumu, prošpikovaném reklamními spoty na cetky všeho druhu, jimiž se blázni do zblbnutí snaží vyplnit prázdnotu srdce. Připadají si bohatí a úspěšní, zavření ve svých fantasmatech, uvěznění ve světě, který si vysnili.

Možná právě to je podstatné poselství příběhu, v němž se tragické a komické propojilo v jediném devastujícím zkratu: Podobenství o těch, které opustil sen, v němž velká žranice nikdy nekončí a žrouti nerušeně mlaskají, žerou bez obav, že budou sežráni a žijí věčně.

Za zdí vyjí hladoví psi a chandra na nočním nebi je v úplňku. Scéna je nasvícena a tváře z předvolebních billboardů zvou k prostřenému stolu, inspirujíce zaťaté diskutéry zleva i zprava k nekonečným a marným debatám, kdo z nich to myslí upřímně a kdo je pouhým šalebným produktem PR, světa reklamy, vyprázdněných, nic neříkajících sloganů a recyklovaných celebrit, vděčných komparzistů větších i menších žranic, na které prostý občan nemá prostě čas ani žaludek. A přece především k němu s nadějí hledí ty bodré billboardové tváře. Ti, kteří ho přehlíželi, mají náhle starost, aby je nepřehlédl. Dobře vědí, že slíbit mohou cokoliv. Záleží na tom, co dokážeš strávit, občánku. Toť vše. Dobrou chuť.

0
Vytisknout
11408

Diskuse

Obsah vydání | 7. 10. 2013