Interpretace o důchodcích paní Šporkové není úplně přesná

1. 10. 2013 / Jiří Baťa

Jakkoliv se paní Šporková ve svém článku snaží o objektivní pohled na "stav důchodců v Čechách" (a samozřejmě i na Moravě) myslím, že je to dost nepřesné, neřku-li neobjektivní. Vůbec mi nejde o to rozcupovat její názory, ale v rámci možnosti objasnit či upřesnit některé pohledy a názory také z mých (a nejen mých) zkušeností. Jak paní Šporková uvádí, jsou to její osobní poznatky a zkušenosti, což jí samozřejmě neberu, každý máme své a mohou být (a také jsou) i značně odlišné. Přesto jsou ty její poznatky a zkušenosti víceméně pozoruhodné.

V první řadě bych nesouhlasil s názorem, kdy paní Šporková "škatulkuje" důchodce podle "třídních" kritérií. Že neexistovala, bych netvrdil, ale zas až v takovém poměru, jak to uvádí pí. Šporková to zcela jistě nebylo. Jestliže dává příklad své jedné babičky, která pracovala do 68 roků věku, druhá dokonce do 78 let, děda do 77 a druhý "jen do 59 let", pak jsou to buďto zcela mimořádné okolnosti, nebo, jak to bývalo (a je i dnes) zvykem, člověk pokud měl možnost a zdraví sloužilo, pracoval.

Někdo kvůli penězům, jiný proto, aby se doma nenudil a chtěl být i nadále nějak užitečný a být mezi lidmi.

Je známo, že např. funkci vrátných, strážných apod. vykonávali buďto důchodci-kyně ( nebo invalidé), a to i v pokročilém věku.

K tomu poznamenávám že dobrovolně, ne jak píše paní Šporková, z donucení. Z toho, jak to paní Šporková popisuje mohu soudit, že buďto hodně povolila uzdu své fantazie, nebo dost dobře neznala své babičky ani dědečky, a tudíž ani nevěděla, proč tak dlouho pracují.

Tvrdit ovšem, že tak pozdní odchod do důchodu bylo z politických či jiných důvodů (někteří "měli smůlu" a nevyhovovali režimu) , je hodně odvážné a hlavně hodně mimo mísu!

Já ze svých zkušeností mohu potvrdit, že okruh mých starých známých (myslím věkem v tu dobu) vždy odcházeli do důchodu podle zákona v 60 letech, pokud však chtěli pracovat dál, pracovali. Je pochopitelné, že mohli existovat (a zcela jistě existovaly) nějaké výjimky, ale prezentovat to jako obecnou platnost, to asi opravdu nejde.

Pokud jde o výši důchodů, pak ty "předlistopadové" důchody byly skutečně, dá se říct, rovnostářské. Není se co divit, protože ani rozdíly ve mzdách nebyly tak velké, jako v současné době. Paní Šporková píše, že "Dříve to měli důchodci lepší. Ale neměli - jen se o tom nesmělo mluvit a psát."

Kde paní Šporková žila, že došla k takovému úsudku mi není dost jasné, ale jsem dost starý na to, abych tuto "pitomost" považoval za nepravdivou provokaci.

Neboť jak dále uvádí, její babička měla v 60 letech důchod jen ve výši 120 korun. Jenže paní Šporková už neuvádí, kolik měla odpracováno (případně kde) a zda vůbec něco odpracováno měla.

Moje teta měla rovněž tak nízký důchod, ale protože strýc měl krejčovskou živnost, teta byla doma a nikdy v životě nebyla zaměstnána, a proto také ten nízký důchod.

Netvrdím, že důchody až do r. 1989 byly nějaké vysoké, nebyly ale ani nijak nízké a jistě bude se mnou řada čtenářů souhlasit když vyjádřím názor, že to k (relativně) spokojenému stáří stačilo.

To se o současných důchodech rozhodně říci nedá. Že se děly nepravosti a křivdy je pravda, ale hlavně až po listopadu 89.

Osobně jsem na to doplatil tím, že ačkoliv jsem měl v zápočtu do důchodu i 9 let v tzv. I. skupině (práce v dolech a ozbrojených složkách), což mi mělo asi o čtvrtinu povýšit výši důchodu, nebyl mi tento zápočet přiznán, ačkoliv jsem o to několikrát žádal. Z toho vyvozuji, že byly-li nějaké nepravosti a křivdy, pak především až v "demokratickém režimu"!

Paní Šporková značně expresivně popisuje (či snad vysvětluje), proč se důchodci nespojí. Nevím, z jakých skutečností, zkušeností a poznatků vychází, ale i v tomto případě je to velmi absurdní konstatování.

Je známo, že ani bývalí nejvyšší funkcionáři KSČ nemají nijak výjimečné důchody a zdaleka si nežijí na "vysoké noze", jak se někteří domnívají.

Mají-li dnes (po letech) na stáří nějaké bohatství, pak to jistě není proto, že mají vysoké důchody. Z jiného soudku jsou pak "taky straníci-funkcionáři", kteří po 89 roce převlékli kabát a jak píše paní Šporková, v rámci privatizace si nahrabali. To ale nemá s důchody nic společného.

Paní Šporková však i dále udivuje s názorem, že "...existuje ta nejmenší část lidí, co jsou opravdu na dně. Podobně na dně, jako byla možná stejná, možná větší skupina jejich spoluobčanů za socialismu. Jenže tehdy se o tom mluvit nesmělo".

Proboha, jak k těmto závěrům došla? Chce tím snad naznačit, že občané byli natolik ušlápnutí, že se nesměli bavit ani o důchodech?

Co tím sleduje paní Šporková když případ, který nijak nekonkretizuje a nedokládá fakty, zevšeobecňuje? Nebo si myslí, že se nenajdou pamětníci, kteří to mohou vidět a posuzovat zcela opačně a že i oni mají své, poněkud jiné, zkušenosti? Jestliže paní Šporková rozdělila občany do tří kategorií, které pak segregovala na dobré, špatné a nejhorší a na kterých chtěla demonstrovat problém výše důchodů, zvolila špatně.

V čem jediném má paní Šporková pravdu je samotný problém spojení se důchodců v jeden šik a boje za svá práva. Ovšem nejsou to bezprostředně důvody, které uvádí.

Pokud by se měl problém nesjednocování důchodců analyzovat, pak je potřeba říct, jak se věci skutečně mají.

Tedy: Je pravda, že ne všichni důchodci jsou na tom stejně špatně.

Zde je však na místě rozlišovat, z kterého regionu republiky se ten který důchodce prezentuje, protože jsou velké příjmové rozdíly ve mzdách a platech v jednotlivých krajích, které se pak nutně projevují i na výši důchodů.

Republika má rozdílné sociální podmínky, které se projevují na životní úrovni obyvatel, tedy i důchodců.

Jestliže paní Šporková píše, že "...po přečtení popisu těchto odlišných skupin seniorů je zcela jasné, proč se tito lidé nemohou spojit a prosazovat své údajně společné zájmy", má pravdu jen v tom, že existují různé skupiny důchodců, jejichž vznik však není v důvodech a příčinách, jak je paní Š. dramaticky popisuje.

Ani slovem totiž nezmiňuje současné pracovní a výdělečné možnosti v jednotlivých krajích a regionech republiky, pracovní činnosti předchozího (posledního) zaměstnání a případné výši platů a mezd lidí, od čehož se toho se také mj. odvíjí i výše důchodu lidí, kteří odešli do důchodu. Jinými slovy, vůbec nebere v potaz pracovní a sociální podmínky obyvatel v jednotlivých krajích a regionech republiky.

Pokud by se těmito skutečnostmi zaobírala zjistila by, že jiné pracovní (a sociální) podmínky, potažmo jiný důchod bude mít důchodce z bohatého regionu např. v Praze (např. můj kamarád z Prahy má důchod 14 tisíc), zatímco důchodce na Ostravsku, Mostecku apod. bude mít sotva celostátní průměr, nebo mnohdy i hodně nižší.

Paní Šporková zaměřila svou analýzu výši důchodů čistě na politické platformě ve snaze ukázat či dokázat, jaký vliv a rozdíl existuje mezi jednotlivými vrstvami občanů a staví na těch, kteří byli minulým režimem nějak postiženi. Její pohled je tedy krajně neobjektivní, za to však nadějný pro ty, kterým je (zřejmě) toto pojednání určeno.

Dalším problémem nesjednocování se důchodců je samotný celorepublikový orgán Svazu důchodců České republiky v čele s panem Pernesem, nedůchodcem, který již řadu let stojí v čele tohoto o.s.

Tento člověk, kromě jiného velmi dobře placený z příspěvků samotných důchodců se jim odvděčuje tím, že pro ně není ochoten nic udělat, organizovat, bojovat.

Znamená to, že se nedostatečně angažuje za zájmy důchodců, tedy snad kromě nějakých planých řečí a slibů, ale z vlastní zkušenosti vím, že nereagoval na řadu podnětů, výzev na spolupráci v nejkritičtějších dnech r. 2012, že odmítal schůzky a jednání s občanskými iniciativami, které do boje o lepší a spravedlivější společnost chtěly zapojit i důchodce -- přes SDČR.

Pan Pernes nereagoval, neprojevil zájem.

Statisíce důchodců nemohlo být organizováno pro potřeby manifestací, demonstrací a jiných společných akci s občany ČR. K čemu slouží občanské sdružení Svazu důchodců ČR, je tedy otázka. Snad jen pro pana Pernese a jeho nejbližší spolupracovníky.

Nakonec se dostávám k samotnému jádru problému výše důchodů. Jestliže paní Šporková konstatuje, že "jak ze statistiky, tak z osobní zkušenosti vím, že velká většina důchodů samozřejmě neživoří", měla by to něčím doložit.

Nevím, odkud paní Šporková pochází, ale s jistotou mohu tvrdit, že nepochází (nežije) z Ostravska, Šluknovska, Mostecka či Ústecka.

Jinak by nemohla psát takové nesmysly. Asi by také měla zajít mezi lidi, zvláště obchodů v těchto regionech a porozhlédnout se, jak důchodci obrací každou korunu, než něco koupí. Také by se jich měla zeptat, jak vychází s penězi po zaplacení nájemného, služeb, léků atd., aby měla reálnou představu, zda skutečně živoří či ne!

Paní Šporková píše, že je pár let před důchodem. Jak jsem již napsal, nevím kde žije, kde pracuje a jakou má mzdu. Nicméně bych se jí dovolil zeptat na úsudek, jak by si poradila s cca 10 ti tisícovým důchodem po zaplacení všeho potřebného, když by jí zbylo na obživu a měsíc nějakých 2-3 tisíce korun! Netvrdím, že to lze vyloženě považovat za "živoření", ale nechť mi promine, ani ti "chudáci důchodci za socialismu" takovým způsobem nežili.

Pokud tedy dnes důchodci doslova neživoří, pak si jistě moc vyskakovat nemohou. Možná že je nemálo důchodců, kteří si žijí možná "nad poměry" (ostatních důchodců), ale brát to jako konstatování, že "většina důchodců samozřejmě neživoří" je hodně, ale opravdu hodně neobjektivní. Jinak její pohled na problematiku důchodců mohu považovat za reportáž psanou pohledem z ponorky, když zrovna byla kalná voda!

0
Vytisknout
6054

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2013