Návod a kouzlo

27. 9. 2013 / Bruno Solařík

*

Stať Slovo a svět, jíž Adam Borzič reaguje mimo jiné na mou kritiku článku Ideologie a literatura v Ádvojce (umístěnou na jejím Alarmu coby diskusní příspěvek), obsahuje řadu náhledů, které jsou mi blízké, především pokud jde o tvorbu jako jistý druh naslouchání. Pozoruhodná je také objektivní shoda ve věci výroku Tomáše Gabriela (z diskuse pod mým článkem tamtéž), který Borzič omylem připsal mně. Za tu bezděčnou záměnu, za kterou se vzápětí omluvil, bych mu měl spíš poděkovat. Svým výrokem "Kdo má lásku a čest, ten se sám postaví jakýmkoli nepravostem -- a nepotřebuje k tomu návod, v tom je to kouzlo", se totiž Tomáš Gabriel zcela shoduje s mým náhledem: jen ho vyjádřil nepoměrně stručněji a výstižněji.

Jsem rád, že podle Borziče by slova "Kdo má lásku a čest" měla být vetknuta před celou diskusi.

Já bych k nim ovšem přidal i ta slova "a nepotřebuje k tomu návod".

Právě v tomto rozdílu podle mě spočívá povaha přítomného sporu.

*

Příkladem vyspělého přístupu k diskusi je Borzičovo uznání, že i oponent může mít pravdu. Navíc Borzič uvádí, že on sám má výhrady k některým formulacím jinak jím hájeného textu z Ádvojky. Jsa básníkem, zastává se vůči němu hlasů shůry, což jako posluchač vzkazů odjinud vítám.

Místy však jako by se Borzič přece jen nechal příliš unést argumentací. Například ostrý nesouhlas řady osob s textem Bělíčka se Svobodovou zdůvodňuje Borzič tím, že v onom textu "...bylo zpochybněno zlaté tele literátské autonomie." -- Oponenti zmíněného textu však podle mě vůbec nehájili iluzivní odtrženost umělce od světa. Poukázali prostě na zjevnou odtrženost teoretika od umělce. Snad jedině neznalost zákonitostí tvůrčího procesu může přece vést k jistě dobře míněným, avšak zoufale nepraktickým požadavkům obou redaktorů A2, aby se umělec stal hlasem lidu jaksi na výzvu teoretiků.

Dále Borzič hájí článek obou autorů s tím, že "Prostě přichází s radikální koncepcí, která zdůrazňuje společenskou odpovědnost autora. Jistě existují i jiná pojetí. Proč ale právě tato vyvolává bouři v sítích?" -- Řekl bych, že uvedené pojetí tu společenskou odpovědnost autora nezdůrazňuje, nýbrž ji autorovi vnucuje. Odtud ta bouře.

*

Pohříchu se Borzič nevyhnul ani sklouznutí do zbytečně hašteřivého tónu:

"Co to tak strašného Jan Bělíček a Marta Svobodová vlastně napsali? Který řádek desatera znectili? Proč se našim básníkům ježí chlupy na těle a v ústních dutinách jim mlaskají cenzorské sliny?"

Cenzorské sliny... Borzič totiž vyslovuje rovněž svůj dojem z doprovodných internetových diskusí, které podle něj obsahují "výzvy k cenzuře, bojkotu, lynči, přirovnání redaktorů A2 ke Štollům, fanatikům, bolševikům, normalizátorům".

Na Facebooku skutečně jeden z diskutujících uvažoval o bojkotu Ádvojky, a to v reakci na onen ádvojkový redakční text (který se podle mě v uvedených bodech doopravdy podobá výplodům "štollů", tj. fanatiků, bolševiků a normalizátorů). Pokud však jde zrovna o výzvy k lynči, dokázal bych snadno doložit, že je tam (byť nepochybně jen z jakési zvrácené legrace) pronášeli stoupenci názorů Bělíčka se Svobodovou. To bych ovšem musel považovat za vhodné chytat lidi na Facebooku za slovo.

Pokud pak jde o cenzuru, pak je to právě nezakryté volání po ní, co se stalo ústředním důvodem ostré kritiky daného textu v A2, a ne obráceně. -- Vzpomeňme na onen požadavek obou redaktorů A2 "vymýtit 'básníky, kteří si píšou pro hrstku sobě podobných`".

Zarážející je chtě nechtě i Borzičova další otázka: "Pokud je tak jasné a zřejmé, že koncepce A2 je neostalinská břečka, proč jí úctyhodní autoři věnují tolik pozornosti?"

No přece právě proto.

*

Mně osobně Borzič vytýká, že při svém srovnání textu Bělíčka se Svobodovou s obdobím bolševismu nezohledňuji kontext: "Zatímco v roce 1952 nebo 1972 byla angažovaná rétorika ve službách oficiální ideologie, dnes je menšinovým, subverzivním postojem." -- Ve druhém článku z 26. 9., po přečtení mého textu K hledisku v umění (v němž srovnávám výroky Bělíčka a Svobodové s výroky S. K. Neumanna a A. A. Ždanova), Borzič dodává: "...i přes Solaříkovy další argumenty se i nadále domnívám, že je ahistorické dávat slovům stejný význam v různých dobách."

Pro upřesnění:

Nekritizoval jsem angažovanou rétoriku. Kritizoval jsem záměry teoretiků vymýtit "neangažované" tvůrce a zbylé úkolovat.

Je mi přitom zřejmé, že tím mýcením se jistě nemyslí zrovna fyzická likvidace, nýbrž spíš cosi jako podprahové působení výchovou a indoktrinací.

I tak považuji podobné výroky za nenormální, a to bez ohledu na dobu jejich vyslovení i na to, jestli jsou jejich autoři u moci nebo po ní teprve touží.

*

Na okraj: je zajímavé, že autoři i obhájci textu Ideologie a literatura na sebe ahistorické paralely doslova přivolávají. Některé výroky prostě volají po srovnání samy. Budiž mi prominuto, že je znovu vyslyším.

Borzič 2013:

"Nebo se pletu a redakce A2 rozhoduje, kdo získá literární vavříny, zakazuje knihy a vyhazuje básníky ze zaměstnání? Nějak mi to uniklo."

Nezval 1938:

"..politická levice u nás, a řekněme to přímo, KSČ, nepersekvovala a neglajchšaltovala dosud ani jednoho umělce."1

Patřím, jak známo, obecně vzato k Nezvalovým obhájcům, a přesto zde jeho výrok uvádím coby záporný příklad, protože s touto jeho argumentací zásadně nesouhlasím. Podobně, jak řečeno, ani zdaleka nevidím na Borzičově textu všechno černě, ale jeho dosavadní řečnické otázky mi nepřipadají přesvědčivé.

Na tu Nezvalovu otázku odpověděl Karel Teige příznačným upřesněním (které platilo právě tehdy):

"Dodejme, že u nás vskutku KSČ dosud žádného umělce nezglajchšaltovala; nemá k tomu mocenské prostředky."2

*

Závěrem ještě k hlavnímu tématu. Adam Borzič zdůraznil, že například "Dantovo dílo ukazuje, jak je spor 'literatury ve službách` a 'literatury o sobě` umělý". Naprosto souhlasím. A dodávám, že zrovna tak umělé je stavět takový rozpor jako bariéru mezi účastníky přítomné diskuse: jak obhájci, tak i kritikové textu Ideologie a literatura přece od začátku prokazatelně sdílejí zkušenost nerozborné spjatosti citu a myšlenky, vjemu a hlediska, slova a světa.

Jak naznačeno v úvodu, jedná se zde zřejmě ještě o něco jiného. Samotný spor myslím spočívá v tom, má-li být tvůrce "do služeb" uměle nucen nebo ne. Za sebe věřím, že ne.

Jaksi bezděky se tu pak možná nakročuje k případné otázce, jestli teoretizování o tom, co musí umělec dělat a jak má probíhat tvůrčí proces, je vůbec smysluplné. Tuším, že není -- a že spíš stojí za to sledovat, jak probíhá tvůrčí proces doopravdy. Nikomu však toto své tušení nevnucuji.

Poznámky:

1) Nezval, Vítězslav: Řeč ke studentstvu o roztržce se skupinou surrealistů (1938). In: Voda, David (ed.): Hra v kostky (Vítězslav Nezval a výtvarné umění), Olomouc 2004, s. 139.
2) Teige, Karel: Surrealismus proti proudu, Praha 1938, s. 57.

0
Vytisknout
2951

Diskuse

Obsah vydání | 30. 9. 2013