Slovo a svět: Ke sporu o literaturu a ideologii

25. 9. 2013 / Adam Borzič

I.

Český literární rybník zase vře. Tentokrát byl rozbuškou text Marty Svobodové a Jana Bělíčka v A2 Ideologie a literatura, koncipovaný jako širší odpověď kritičce Evě Klíčové, která se v článku Kritéria lyrického věku obula do redakcí A2 a Tvaru pro jejich politickou profilaci. Nad jejich promyšleným textem si lze jistě klást otázky, protože přímo volá po diskusi. Rozhodně s ním lze polemizovat; představuje totiž vyhrocenou koncepci literatury, která se radikálně obrací do světa a postuluje kritickou angažovanost jako střed literatury. Sám mám s některými formulacemi tohoto eseje potíže a dovedu si představit i jiné uchopení tématu. Nestačím ale žasnout nad reakcemi některých českých literátů, které se po otištění textu rozpoutaly.

Na sociálních sítích i přímo pod vlastním textem na webu A2 si můžeme přečíst výzvy k cenzuře, bojkotu, lynči, přirovnání redaktorů A2 ke Štollům, fanatikům, bolševikům, normalizátorům. Už zas duní sovětské tanky a všemocná STB rozplétá mocenské sítě, gulagy se plní a právě tak fronty na banány. Už jen čekám, kdy se Karel Kouba vrátí z hradu a oznámí, že prezident přijal požadavky A2 a několik českých neangažovaných básníků bude exemplárně zastřeleno v Nuslích před redakcí. Není pouze jasné, zda bude popravu řídit osobně arcilotr Bělíček nebo se uvolí básník Elsa Aids. (Role tohoto autora v A2 by měla být našimi bojovníky proti ideologizaci prozkoumána, protože se jedná o nadmíru rafinovanou existenci, jejíž poezie se vůbec nejeví být angažovaná, a přesto má přístup do hnízda fanatiků. Možná se to řídí heslem: každý máme svého Žida nebo buržou -- čert ví.)

Dokážu pochopit, že někdo nesouhlasí s koncepcí Svobodové a Bělíčka, ale tento typ reakcí mě fascinuje. Proč ta hysterie? To se nelze obejít bez ozubených tanečků? Co to tak strašného Jan Bělíček a Marta Svobodová vlastně napsali? Který řádek desatera znectili? Proč se našim básníkům ježí chlupy na těle a v ústních dutinách jim mlaskají cenzorské sliny? Člověk nemusí být C. G Jung, aby mu tu něco nevonělo. Ta intenzita reakcí a především jejich emoční náboj! Pokud je tak jasné a zřejmé, že koncepce A2 je neostalinská břečka, proč jí úctyhodní autoři věnují tolik pozornosti? Nebo ještě jinak: proč je to snad jediná věc, která je přiměje veřejnému angažmá? Proč tak masivní obranná reakce?

Konstatujme, že obvinění z rétoriky ala Tvorba roku 1952 nebo 1972, které vynesl Bruno Solařík (ten se alespoň pokusil o souvislou reakci), kulhá na obě nohy. Esencialistické myšlení obvykle nezohledňuje kontext -- dějinnost (tento "platonismus" je obecně nešvarem českých intelektuálů). Zatímco v roce 1952 nebo 1972 byla angažovaná rétorika ve službách oficiální ideologie, dnes je menšinovým, subverzivním postojem. Nebo se pletu a redakce A2 rozhoduje, kdo získá literární vavříny, zakazuje knihy a vyhazuje básníky ze zaměstnání? Nějak mi to uniklo. Prostě přichází s radikální koncepcí, která zdůrazňuje společenskou odpovědnost autora. Jistě existují i jiná pojetí. Proč ale právě tato vyvolává bouři v sítích? Protože bylo zpochybněno zlaté tele literátské autonomie.

II.

V závěru svého textu Bělíček a Svobodová říkají: "Jedinou cestou je přestat se opájet nabytou tvůrčí svobodou a začít zase pokorně naslouchat ostatním, nesloužit jen sám sobě či hlasu shůry, talent brát jako závazek (vida, kde lze ještě najít individuální odpovědnost), ne jako možnost, jak se povyšovat. Literatura by měla být oslyšením hlasu umlčovaných, a nikoli kultem neuvědomovaně neindividuální zkušenosti." Troufám si tvrdit, že takto formulovaná vize není levičáckou "perverzí", ale má hluboké kořeny v nejstarších tradicích lidstva. Jaksi se v celé této diskusi zapomíná, že roztržka mezi světem a autorem, jeho oddělení od společenství, v němž žije, je plodem modernity. Ona bájná autonomie autora a jeho díla je historickým fenoménem novověku (který autonomizuje a atomizuje v dobrém i ve zlém vše, včetně univerza, jak je patrné z novověké vědy, a jehož projevem je i kapitalismus se svojí třídní stratifikací nebo sekulární socialismus se svým odmrštěním duchovního rozměru existence). Není to žádná esence básnické či jinak literární existence. V orálních tradicích je slovesná tvorba organickou součástí komunity, má kulticko-sociální funkci. Jak poznamenává Octavio Paz, magií řeči lze vytáhnout i krávu. Tato magie není oddělena od Ty -- My, není výhradně řečí Já. Roste z vize a setkání. Hlasy shůry (kterých se oproti Bělíčkovi a Svobodové musím zastat) inspirují k jednání ve prospěch komunity -- jsou oslavou, věštbou, proroctvím.

I západní kultura zná takovou linii: izraelské proroky. Židovský teolog Abraham Heschel definuje proroka jako toho, kdo zasahuje -- vstupuje slovem do dějinných událostí a mění je. Přijímá na sebe kolektivní odpovědnost. Ujímá se svého poslání ve prospěch druhých. Riskuje ukřižování. A že je to vlivná tradice ukazuje i její největší pokračovatel -- pouliční angažovaný básník Ježíš z Nazaretu. Prorocká tradice nekončí evangeliem: pokračuje přes mystiky, reformátory a humanisty, ke slovu se dostává v romantismu, mohutně se projeví u největšího básníka americké demokracie Walta Whitmanna a lesního proroka občanské neposlušnosti Thoreaua, proudí některými avantgardami, protéká Millerem, Ginsbergem a dalšími beatníky, pulsuje rockovými a folkovými básníky šedesátých let minulého století. Dnes některými rapery. Najdeme ji u explicitně levicových autorů, ale také v etických maximách některých katolíků, jako byl Czesław Miłosz, který se záměrně stal svědkem neznámých obětí dějin.

Rovnicí prorocké slovesnosti není já -- svět -- já, ale svět -- já - svět. Slovo nikdy nekrouží ve vzduchoprázdnu. Řeč je primárním výrazem lidství. Svým způsobem je nejuniverzálnějším fenoménem lidského světa. Už předchůdně se ke světu vztahuje. Z toho se nelze vyvázat. Tohle pouto nelze přetrhat.

III.

K zájmu o svět mě vede spíš prožitek poezie jako takové než radikální ideologie, spíš křesťanství než marxismus. Cítím totiž jaksi premoderně -- jako přirozené, že se básník zastává utlačovaných, na to nemusím číst Marxe, Žižka ani Badiou. Nedomnívám se, že všechny básně a texty musí být nutně prorocké ve smyslu, který jsem naznačil (a myslím, že si to nemyslí ani autoři textu Ideologie a literatura). Život nelze vyčerpat. Ani zápasem o spravedlnost, ani empatií k utlačovaným. Slovo a řeč nicméně mohou a mají být zjevením plnosti života, z něj ale nelze odpárat bytí s druhými a pro druhé. Miluji zaklínadlo Pabla Nerudy: "Taková budiž poezie, kterou hledáme... Nečistá jako šaty, pošpiněná jako tělo skvrnami od jídla a zahanbujících úkonů, plná vrásek, postřehů, snů, bdění, věšteb, vyznání lásky i nenávisti, zvířeckostí, otřesů, idyl, politických přesvědčení, popření, pochybností, souhlasů, daní." Vida, kolik světa unese básnický čin!

V jedné věci s Brunem Solaříkem souhlasím. V závěru své odpovědi autorům A2 píše: "Neoliberální moloch mohu zkritizovat, a klidně řeknu i subverzivně sabotovat, milostnou básní nebo ódou na rytíře. Kdo má lásku a čest, ten se sám postaví jakýmkoli nepravostem -- a nepotřebuje k tomu návod, v tom je to kouzlo." Kdo má lásku a čest... To má být vetknuto před celou diskusi. To je řeč, kterou jsme dlouho neslyšeli.

Klíčové je tu nejnebezpečnější, nejvšivější, nejobstarožnější slovo -- láska. Křesťanství pokládá lásku za bezprostřední a činný pramen světa. Dante, největší básnický interpret křesťanského univerzalizmu, ji staví u na počátek Pekla (první část Komedie lze číst také jako angažovanou satiru). Právě láska umožňuje básníkovi projít peklem času a evokovat dobové pekelníky. Petr Mikeš píše: "Láska je nepřátelská slepotě, číhá na každou lež, je jejím soudcem. Jsi-li obdařen láskou, říká Dante, nepodaří se ti jenom přežít, je ti souzeno být Chrtem na číhané. Znovu: slepota srdce, neschopnost vidět peklo znamená octnout se v něm." Právě Dantovo dílo ukazuje, jak je spor "literatury ve službách" a "literatury o sobě" umělý.

Jeden můj starý učitel teologie mi vštěpoval, že každý postoj se mám pokusit pojmout ad optimam partem, protože jen tak se můžu od druhého něco naučit. Diskuse o vztahu literatury a ideologie nás může zavést hlouběji -- k otázce vztahu slova a světa. K základním otázkám: proč něco vyslovujeme? A kdo nás slyší? K přesahu. Obranné valy autonomie rozhodně nestačí. Život je rozboří.

(autor je básník a šéfredaktor Tvaru)

0
Vytisknout
4162

Diskuse

Obsah vydání | 27. 9. 2013