Tenkrát na Západě, aneb Oslyšená varování

24. 9. 2013 / Karel Dolejší

Letos v únoru ve věku 95 let zemřel sir Denis Forman, který větší část života pracoval v britském filmovém a televizním průmyslu. Mládí ovšem stejně jako většina jeho generace strávil v armádě, kde dosáhl hodnosti plukovníka. Za 2. světové války narukoval k Highlanders a když zjistil, jak tam vypadá výcvik, nechal se vyslat do pěchotní školy v Barnard Castle, kde se setkal s podplukovníkem Lionelem Wigramem. A právě na tuto pozapomenutou postavu britské vojenské historie sir Denis upozornil v autobiografii To Reason Why (1990). V závěru knihy přetiskl i Wigramův dopis týkající se žalostného stavu britských jednotek během invaze na Sicílii. Na základě fám ohledně dopisu upadl Wigram do nemilosti u maršála Montgomeryho a byl degradován. Veteráni válek na Falklandách a později v Iráku nicméně ještě po několika dekádách s překvapením čtou Wigramovu zprávu popisující zčásti tytéž problémy, jimiž profesionalizovaná britská armáda trpí dodnes.

Wigram své varování neměl šanci po válce opakovat. V hodnosti majora působil nějaký čas jako proviantní důstojník, ale nakonec si vymohl šanci pomáhat italským partyzánům. Zahynul 3. února 1944, když vedl útok Italů na německé pozice u městečka Pizzoferrato.

Mimo anglosaský svět ovšem zaujetí Wigramem příliš nechápou. Například pro Němce to byl docela obyčejný důstojník, jehož návrhy, za něž byl degradován, znějí jako naprostá pěchotní abeceda - a jak se kdosi z nich vyjádřil "každý poručík Rudé armády se toho od nás naučil víc". Je docela možné, že Wigram byl ve skutečnosti pouze průměrným taktikem. Obchodník židovského původu se začal věnovat zanedbanému pěchotnímu výcviku britské armády až po evakuaci Dunkerque a z jeho stylu plného nelibozvučných zkratek rozhodně nemluví žádný génius, pouze prachsprostý zdravý rozum. Výjimečnost Wigrama spočívala nicméně v tom, že se v armádě pokusil udělat to, co provozoval Orwell v žurnalistice. Řekl nepříjemné pravdy, které nechtěl nikdo slyšet: "there are only four to six men in a platoon who can be absolutely relied on to do as they are told under enemy fire". Výsledek se dostavil takřka okamžitě. Ale ještě šedesát let poté, co Wigram sepsal své postřehy ze sicilského chaosu, ho britští důstojníci s porozuměním čtou.

Západní armády od korejské války nebojovaly s kompetentním protivníkem. S ohledem na tuto skutečnost mě nevýslovně překvapuje nadšení některých "jestřábů" (vlastně jsou to vesměs případy, pro něž má americká vojenská angličtina přiléhavý výraz chickenhawk) nad možností další války na Blízkém východě, která - navzdory dočasnému uklidnění - stále ještě není s konečnou platností zažehnána a jež by vůbec nemusela zůstat válkou výhradně leteckou a námořní. USA a Británie válčí nepřetržitě dvanáct let v "malých" konfliktech, jednotky jsou opotřebovány fyzicky i morálně, šéf štábu amerických pozemních vojsk generál Raymond Odierno aktuálně varuje, že na konci příštího roku může být až 85% brigádních bojových týmů nebojeschopných. Většina obrovských "obranných" výdajů stále směřuje do nákupu předražených technických hraček a současně s tím upadá úroveň výcviku. Západní země na nějakou velkou válku rozhodně nejsou připraveny ani co se týče veřejného mínění, ani co se týče zásob, ani pokud jde o možnost doplňování ztrát z řad demograficky stárnoucí a co do fyzické kondice upadající populace, ani pokud jde o strukturu jednotek neschopných bez reorganizace působit poté, co utrpí v plnokrevném konfliktu zcela běžné 20% ztráty. Co by si tedy západní země asi tak počaly, kdyby musely zase jednou místo nesmyslných neokoloniálních dobrodružství vést skutečně vážnou, dlouhodobou válku?

Česká armáda právě nakupuje nové pušky používající standardní střelivo NATO na Západě už všeobecně považované za nevyhovující, ale také kulomety Minimi, kterých se americká námořní pěchota zbavuje, protože jsou odlehčeny na úkor životnosti, což se záhy projevuje nespolehlivostí. Stávající zásoby munice v rážích 7,62x39 mm a 7,67x54R budou již bojovým jednotkám k ničemu. Na nepříliš impresívní standard T-72M4 CZ bylo zmodernizováno celých 33 ks českých tanků, zbytek zásob tankové techniky se stále rozprodává. Vloni armáda vyřadila raketomety a nemá tak už žádný dělostřelecký prostředek k napadení hromadných cílů. Standardním taženým dělem je 122 mm houfnice D-30A s dostřelem 15 km, samohybným pak 152 mm kanónová houfnice Dana s dostřelem 18 km. Zastarávající americká 155 mm střední houfnice M198 (kterou disponuje například chudá Nikaragua) má dostřel 22,4 km, evropská FH-70 a francouzská TRF-1 24 km, ruská Msta-B 24,7 km, jihoafrická G-5 30 km, čínská GC-45 téměř 40 km. Ať by byl tedy protivník v hypotetickém konfliktu vybaven jakýmkoliv soudobým dělem, kontrabaterie by rozstřílela české dělostřelce na cucky, aniž by se musela obávat odpovědi. Co lze z hlediska připravenosti k obraně vytýkat západním zemím, platí pro Českou republiku umocněno na druhou. Tak tedy hurá do války, chickenhawkové!

***

Když sir Denis v bitvě u Monte Cassina přišel o nohu, strávil nějaký čas předáváním zkušeností z Barnard Castle v indické akademii Dehra Dun. Britská armáda o jeho služby nejevila o moc větší zájem než o služby Lionela Wigrama, takže se dal raději k filmu. Nakolik to bylo pro britskou kulturu přínosné, to nejsem kompetentní posoudit.

Po Wigramovi byla pojmenována charitativní organizace, která podporuje handicapované britské občany. To je zajisté velmi chvályhodné. Pokud o této osobě nechce slyšet armáda, snad trochu pomůže, když se o ní dozvědí aspoň ti, kdo z armády odcházejí.

Jestli se Západ bezmyšlenkovitě pustí do další války, bude mít Lionel Wigram Memorial Trust zajisté práce až nad hlavu.

0
Vytisknout
3933

Diskuse

Obsah vydání | 25. 9. 2013